Rozčepýřenou zpívající kytaristku všichni znají z Budoáru staré dámy. Ten letos slaví už 25 let od svého vzniku. Aktuálně ovšem dokončila i svůj režijní debut – celovečerní dokument Jiříkovo vidění (Globální Home Esej), pojednávající o putování s jejím otcem – vědcem a jeho myšlenkou celosvětové uhlíkové daně. „Po předchozích dvou porodech je ten film moje největší děcko, pracovala jsem na něm pět let,“ říká s úsměvem. Na jeho počátku byla snaha pomoci otci více zviditelnit jeho nápad, a zdaleka ne na konci účast na světových klimatických summitech, osobní oslovení Grety Thunberg či rozhovory s politiky, jako je Vladimír Špidla. Kdyby nic jiného, jako ukázka toho, že i když se něco jeví zdánlivě nemožné, není sebemenší důvod to nezkusit, je ten film vlastně docela fascinující.
Jak se teď cítíš – po čtvrtstoletí s kapelou a dokončeném filmovém debutu?
Na čtvrtstoletí s kapelou se cítím mladě, na to natočit svůj první film ve čtyřiceti je samozřejmě pozdě. Ale jasně, nejsem filmařka, brala jsem to trochu jako poslání – podpořit dobrou věc jinými prostředky. Můj táta, materiálový fyzik z akademie věd, se již roky opravdu snažil svůj nápad publikovat, kde to jen šlo, ale já jsem nějak cítila, že ty články nikdo nečte, anebo i čte, ale tím to také skončí. A tak jsem mu chtěla pomoct. Natočit dokument, kde ukážu tu myšlenku. Ale nejen ji, i to kolem, to specifické rodinné prostředí, ze kterého to všechno vzešlo. Mám rodiče, kteří mají zájem o dění světa a určitý přesah v tom, co dělají. Zatímco si jiní opečovávají svou zahrádku, pro naše je ta zahrádka celá tahle planeta.
A kapela? Jsi ve věku, kdy ji mnozí vzdávají a dávají přednost rodině nebo osobní kariéře…
Kapela, to je něco, co mě provází strašně dlouho, už od patnácti let. Beru ji jako nezbytnou součást svého života, asi je to i způsob realizace, který k němu potřebuju, a dělá ho hezčí. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem chtěla skončit – třeba když odešly ostatní holky, tak jsem si říkala, že už to nikdy nebude ten stejný Budoár a brala to jako zradu… Ale našli se jiní lidé, kteří mi dodali sílu, že to zvládnu a že to půjde. A že když to bude jiné, neznamená to nutně horší. A šlo to. Druhá rána pak byla, když odešel i brácha, poslední kromě mě zakládající člen a blízká osoba. Ale to už jsem věděla, že to dokážu. Aktuálně to cítím tak, že to potáhnu až do důchodu. Až do naplnění názvu kapely… (smích). A dělám si samozřejmě pojistky; pár lidem, kterým věřím, jsem preventivně řekla, že když už to bude opravdu trapné, aby mi nekompromisně řekli, ať z pódia slezu. Včera jsem zrovna s obdivem sledovala Marku Míkovou ze Zubů nehtů, která je úžasným příkladem člověka, který umí skvěle stárnout, a pořád z ní u toho srší ohromná energie.
Máš snahu jako autorka zaujmout i mladší posluchače? Vnímat, jaká témata je dnes zajímají?
Asi je těžké, aby hudba, kterou dělám, zajímala dvacetileté; myslím, že se spíš míjíme, a asi ani při psaní nemám ambici „hele, pojďme je oslovit“. Na koncerty chodí studenti, ale v publiku tvoří menšinu. Spíš pozoruju, že se v publiku nově objevují i starší, než jsem já. Asi už jim odrostly děti, a tak můžou večer vyrážet. Ale když například hrajeme společně s Květy, tak vidím, že Martin Kyšperský to umí. Že jemu se ten „krok s dobou“ držet poměrně daří. Já mám ale ta témata trochu jiná. S filmem je to trochu jinak, u jeho vzniku jsem musela přemýšlet, jak oslovit všechny – stávkující mladé, ale i ty lidi, které nějaké oteplování vůbec nezajímá.
