Martin je můj dlouholetý kamarád a přítel. Multitalentovaný člověk a dříč, který za sebe nechává mluvit hlavně svoji práci. Ale možná právě proto, jak jsem si uvědomil, o něm vím velmi málo. Takže jsem hrozně rád, že jsme se aspoň formou rozhovoru mohli pobavit o osobnějších tématech. Abych nezapomněl – než začnete číst, doporučuji pustit si něco od Daniela Nekonečného!
Martine, před časem jsi psal na facebook, že máš osobního trenéra. Jak to pokračuje?
Chodím tam asi měsíc, byl jsem u něj dneska. Je to rozdělený vždycky na dva různý dny. Jeden den, kdy se dělají nohy a záda, a další den, kdy se dělají ruce a břicho.
Takže z tebe nakonec bude i kulturista?
No, zažil jsem tu věc, co jsem i psal na sociální sítě. Že jsem tam přišel, on si mě prohlídl a říkal, jestli mu můžu ukázat, kam se předkloním, jak vypadám bez trička a tak. Pak se na mě tak vážně podíval a řekl: „Víte, pane Kyšperský, ve vašem věku a za daných okolností vám musím říct upřímně, že kariéra profesionálního kulturisty už z toho nebude.“ Tak jsem mu řekl, že se s tím nějak vyrovnám, že bych jenom rád nebyl taková troska.
Zdraví je jedinej důvod, proč cvičíš?
Ono to má víc vrstev. Jednak si u toho strašně vyčistím hlavu, protože u toho nemyslím na nic jinýho, než kolikrát jsem něco zvedl a jak u toho dejchám a stojím. Druhá je, že to vyplavuje nějaký příjemný věci. Třetí je, že mám pocit, že u chlápků v mým věku a výše už je vidět, že se ten metabolismus nějak zpomaluje. A já – i když nejsem otec – nechci vypadat jako fotr.
Chceš cvičit už do konce života?
Tak ono se zas nejedná o tak dlouhou časovou plochu, aby to znamenalo velkej závazek (smích). Ale myslím si, že kdyby to člověk vydržel, tak by to byl hezkej život. Není to zas tak velká námaha. Představ si, že tomu dáš třeba tři hodiny týdně. To je zlomek času, kterej máš. Pro mě je to v pohodě, to udělat můžu.
Kdysi jsi mi řekl, že součást talentu je i dotáhnout věci do konce a vydržet. Podle týhle logiky to znamená, že máš talent na sport?
Chraň Bůh! Nikdy jsem nic nedělal, jsem schopnej jen hrát stolní tenis a badminton. Na všechno ostatní jsem úplně marnej.
Ale vydržíš…
Ať se mě někdo zeptá za rok. To je takovej ten entuziasmus, jako když se na jaře vždycky prodává spousta cvičících strojů, protože lidi si na Novej rok řeknou, že budou na sobě hrozně makat, ale pak zjistí, že to bolí, že jednou jsou nachlazení a podruhý mají nějaký skříplý záda a potřetí nemají čas. Mně se zdá dobrý, že bych mohl využít svoje staromládenectví, kdy mě nebudí ráno děti a nechcou po mně, abych je odvedl do školky. Místo toho můžu tu hodinu bouchnout do toho, že si zacvičím.