Maureen „Moe“ Tucker a Velvet Underground

Neděle 19. 5. patřila všem, kteří propadli temné kráse legendy zvané VELVET UNDERGROUND „Moe“ Tucker. Při této příležitosti je vhodné připomenout si pár faktů z rockové historie. Slušnost velí, aby úvod patřil první dámě nedělního večera, pětinásobné mamině Moe. Svého času údajně nej horší bubenice na světě začala hrát na kytaru, později na tamburínu a nakonec ji zlákaly paličky. Pořídila si bicí soupravu, což byl pravý důvod, pro který ji přátelé jejího bratra Lou Reed a John Cale angažovali do nově vzniklé kapely. Hrála s nimi jeden večer, jeden týden, no a vydržela až do konce. V roce 1970 se odstěhovala na venkov a z rockerky se přerodila v ženu v domácnosti. Ostatně už u VU byla se svou klidnou a milou povahou tak trochu výjimka, často působila v roli usmiřovatelky. Nikdo nečekal, že se v paní Moe probudí na začátku 80-tých let dávné hudební pudy, opustila práci, nakoupila aparaturu a dala se do rockerování. Výsledek? Rok 1981 – album AROUND AND AROUND, 1982 – PLAYING POSUM, 1986 – garážové EP s kapelou 1/2 Japanese, 1989 – deska LIFE IN EXILE AFTER ABDICATION. Poslední deska je zajímavá nejen svou existencí, ale i účastí takových pomocníků, jako jsou Lou Reed nebo členové Sonic Youth. O povaze paní Tucker nejlépe vypovídají její vlastní slova: „Někdy jsem ve hře slyšela nesrovnalosti, ale nic jsem neříkala, protože se mě nikdo na nic neptal… Je to asi směšné, ale nevím, o čem je půlka našich písní… na jevišti jsem hrála tak hlasitě, že jsem nic neslyšela, hlavně ne text.“
A teď už k samotné kapele. Lou Reed s Johnem Calem zplodili své dítě do špatné doby. Amerika 1965 je tak zaplavena britskými hudebníky, že to vypadá jako pomsta za revoluci z roku 1776. Majitelé gramofonových firem v zoufalství produkují dobře prodejné hrůzy typu Monkees, projekty stejně umělé jako tehdy módní terylénové kravaty. Milli Vanilli šedesátých let měli za úkol odlákat pozornost mládeže od centra odporu-kontrakultury hippies. Kalifornii zaplavily děti květin, New York už měl své bardy v postavách Simona a Garfunkela, heslem dne bylo: MAKE LOVE NO WAR a do téhle selanky začali vypouštět své frustrace Velvet Underground. Lou Reed, pianista a skladatel písní na zakázku u firmy Pickwick, založil nejprve se svým přítelem Sterlingem Morissonem kapelu THE PRIMITIVES. S Calem, který coby “zázračné dítě” získal stipendium ve Státech, se setká! nejspíš díky osudové přitažlivosti. Minimalismem uchvácený Cale hrál tehdy s DREAM SYNDICATE, popadl svoji baskytaru a violu a dal se s „primitivy“ dohromady. Za bubny usedla již zmíněná Moe Tucker a 11. listopadu 1965 se odbyla premiéra VU. Název kapely, který v překladu znamená Sametové podzemí, pochází ze sešitku plného sadomasochistických sexuálních praktik, náhodně nalezeného na ulici. Garážové partě sedl jako ulitý. Už na prvním koncertě si jich všiml velký pop-artista Andy Warhol. Ten kromě produkce první desky VU vymyslel i slavný banánový obal a koncertní program EXPLODING PLASTIC INEVITABLE. Ona deska vyšla v roce 1967 pod názvem THE VELVET UNDERGROUND AND NICO. Nico vl. jm. Christa Päffgan, herečka a modelka, se u skupiny dlouho neohřála. Andy jí, ve snaze stvořit novou superstar, tolik nadržoval, že se zbytek kapely vzbouřil a Nico i Andy dostali padáka. Zůstala deska naplněná podivnou hudbou, sametovým altem Nico, Reedovými momentkami z divokých čtvrtí velkoměsta. V roce 1968 vychází druhé album, jediné v klasické sestavě Reed, Cale, Morisson, Tucker. S písněmi jako The Gift či 17-ti minutovou Sister Ray je WHILE LIGHT/WHITE HEAT považováno za nejméně kompromisní desku všech dob a za základní kámen punku. Na podzim 1968 je vyhozen Cale, na jeho post nastupuje basista Doug Yule. VU vydávají album THE VELVET UNDERGROUND, jemnější než ta předešlá, s nádhernou Pale Blue Eyes. Přichází agónie. Kapela odchází od MGM k Atlantiku a nahrává album LOADED (1970). Všichni jsou unavení, lezou si na nervy, až to Lou Reed nevydrží a se slovy Velvet Underground nikdy více odchází budovat svou sólovou kariéru. Léta plynou, VU zmizeli ze světa, ale přišla nová vlna, punk 77, jsou tu Reedovi napodobitelé David Bowie, Iggy Pop, kapely jako Talking Heads, Roxy Music, později Joy Division a Jesus and Mary Chain, vycházejí kolekce dříve nevydaných věcí pod názvem VU a ANOTHER VIEW, umírá Andy a umírá Nico, Cale s Reedem se smiřují a nahrávají SONG FOR DRELLA, a pak přichází 16. červen 1990 a na vernisáži Warholovy výstavy ve Francii se nečekaně, navzdory všem předpovědím, scházejí na jevišti 3 pánové v nejlepších letech a buclatá usedlá paní od plotny. Po 22 letech zazní více než 10-ti minutová verze Heroinu, údajně zahraná lépe než kdysi. Jak tedy zní poučení z krizového vývoje? Zázraky se dějí a jestli pro VU platí parafráze „heroinového“ textu „music be my death, iť s my wife and iť s my life“, tak se ještě možná nějakého dožijeme.

Přidat komentář