Málokterý sublabel se na hudební scéně pohybuje tak suverénně jako vydavatelství Anti-, vedené výraznou personou, manažerem Andym Kaulkinem. Věnuje velkou pozornost zasloužilým osobnostem hudební scény i relativním nováčkům. Američanům i Evropanům. Bluesmanům, rockerům, popařům i muzikantům z urban oblasti. Zaslouženě se po čtvrtstoletí fungování těší respektu celé hudební obce. Na tuto oslavu výročí vydavatelství bude třeba vyrazit s předstihem. Na probrání podrobností z historie vydavatelství bude potřeba více času.
I dnes se vydavatelsko-narozeninový příběh bude točit primárně okolo jedné osoby. Tou je postava muzikanta, manažera a vizionáře Andyho Kaulkina, jehož sny pomohly vystřelit kariéru vydavatelství do první ligy hned s prvním nosičem. Ale pojďme se vrátit v čase trochu nazpátek. Andy Kaulkin, ročník narození 1964, začínal jako nájemný muzikant, který ale vedle hraní koketoval s vydáváním hudby skrze dnes už zapomenuté mikrolabely. Nakonec spojil své síly s punkovým vydavatelstvím Epitaph Records, ve kterém brzy našel společnou notu se šéfem Brettem Gurewitzem. V roce 1997 už o něm čteme jako o bývalém obchodním a marketingovém řediteli, který přebral vedení Epitaph Records po otci zakladateli, toho času na drogové odvykačce. Jak Brett, tak Andy v rozhovorech dotýkajících se vzniku Anti- odhalili, že jejich hudební svět je mnohem širší než pouze punkrock, hardcore a další příbuzné styly, kterým se věnoval Epitaph, respektive kapela Bad Religion. A také o tom, že postava Toma Waitse je pro ně tak zásadní, stylotvorná figura hudebního světa, jako pro jiné například Boba Dylana. Kdy jindy tedy vyjít na veřejnost s novým vydavatelským konceptem než v době, kdy upíšete pod svá křídla tohoto hudebního vagabunda vracejícího se na scénu po šesti letech ticha? Entrée nové značce tedy v roce 1999 zařídilo album Mule Variations, které nejenže shráblo prodejní platinu, ale navíc si vykoledovalo cenu Grammy v kategorii Nejlepší současné folkové album. Andy kul železo, dokud bylo žhavé. Domluvil úzké propojení s unikátním světem Fat Possum Records, upsal pod Anti- dancehallového zpěváka Buju Bantona, country veterána Merleho Haggarda i triphopového vyvrhele Trickyho. Zásadní album, které podtrhlo význam Anti-, byla ale návratová deska Don’t Give Up On Me soulového „tajného svatého“, Solomona Burkea. „Anti- je tu pro umělce, kteří se nesnaží dělat něco, co je trendy,“ prozradil Kaulkin v rozhovoru v roce 2007 agentuře Reuters. „Je tu pro muzikanty, kteří jdou svou vlastní cestou a rozumí hudební historii, aniž by jí byli vázáni. Je jedno, o jaký žánr jde. Zajímají nás osobnosti jakéhokoli žánru i věku,“ prozradil šéf vydavatelství svou taktiku. Navíc nešel oblíbenou cestou, při které se většinou labely snažily oprášit zašlou slávu zapomenutých muzikantů. To znamená narvat na jejich comebackovou desku co nejvíce slavných hostí. Kaulkin přemluvil Salomona, aby pod vedením o generaci mladšího producenta Joea Henryho nahrál album plné nového originálního materiálu v co nejvíce spontánním duchu. Se svými příspěvky pro Burkea nezištně přispěchali už zmíněný Tom Waits, Bob Dylan nebo Van Morrison. Kaulkinovi se zkrátka povedl nejméně pravděpodobný majstrštyk: znovuobjevil pro širší posluchačský svět zapomenutou hvězdu, a navíc s ní natočil novou desku, která se skvěle prodávala. Toto kouzlo pak zopakoval hned několikrát – vzpomeňme na heroický návrat na scénu polozapomenuté soulové zpěvačky Bettye Lavette v roce 2005 s albem I’ve Got My Own Hell to Raise. S jen o rok mladší deskou I Stand Alone se pod hlavičkou Anti- přihlásil za velké mediální pozornosti písničkář Ramblin‘ Jack Elliott. Rok 2007 by ve znamení triumfálního návratu Mavis Staples s deskou We’ll Never Turn Back. O dva roky později vzešla z lůna Anti- další Grammy ověnčená deska Potato Hole, tentokrát z pera soulového varhaníka, skladatele a producenta Bookera T. Jonese, a tak bychom mohli poměrně dlouho dále pokračovat.
Jenže tím bychom vykreslili příběh Anti- Records jako neúplný. Už od začátku Andy Kaulkin podával pomocnou ruku nejen polozapomenutým hudebním klasikům, ale i nadějným osobnostem v už našlápnuté kariéře. Ba dokonce i úplným nováčkům, pro které vydaná deska u tohoto vydavatelství byla zároveň debutem hudebníka na veřejnosti. Do první skupiny muzikantů můžeme zařadit například písničkářku Neko Case, v Česku dobře známou irskou rockovou úderku The Frames, na jejíž alba následně navázal i sólovými deskami jejich zpěvák Glen Hansard. Právě Glenova osobnost otevřela dveře do kanceláří Anti- jediné české interpretce historie vydavatelství, a to Markétě Irglové.
