Indie label Classic Music Company slaví třicet let. Vydavatelství Lukea Solomona a Derricka Cartera přežilo pád, znovuzrození pod křídly Defected Records i proměny klubové scény. Dnes patří k nejvlivnějším značkám house music a své letošní výročí připomíná knihou, vinylovým basetem i plánovanou taneční party. Je čas vyrazit do Londýna a zároveň do Chicaga!
Classic Music Company vzniklo v roce 1995 v Londýně, ale od počátku v sobě neslo energii Chicaga. Právě tam Solomon potkal Derricka Cartera, tehdy už respektovaného dýdžeje a producenta od konce 80. let, který patřil k těm, kdo house posouvali v následující dekádě k sofistikovanějšímu a zároveň drzejšímu zvuku. Solomon tehdy sbíral zkušenosti v britském vydavatelství Freetown Inc. a pracoval jako promotér. Společné nápady, humor i přátelství je přivedly k myšlence založit vlastní značku – ačkoliv neměli připravený jediný singl. Název „Classic“ vznikl spontánně během cesty autem z koncertu. Už od prvních vydání se Classic vymezovalo neobvyklou koncepcí. Katalogové číslování začalo stovkou a klesalo směrem k nule. Záměr byl jasný: label se má po vydání katalogového čísla CMC000 symbolicky uzavřít. V době, kdy většina vydavatelství cílila na nekonečnou expanzi, šlo o gesto, které působilo jako manifest – Classic nebude stát na kvantitě, ale na osobité kvalitě.
První roky labelu jsou spojeny s euforií klubové kultury. Classic vydávalo nahrávky od Cartera, Solomona i jejich přátel: DJ Sneak přinesl špinavý groove Chicaga, Isolée minimalistický experiment, Matthew Herbert politicky angažovanou hravost, Freeform Five stylový přesah k popu a Tiefschwarz berlínskou temnotu. V katalogu se objevila i britská jména jako Nail nebo Rob Mello. Classic rychle získalo reputaci labelu, který se nebojí riskovat a přitom zůstává tanečně funkční. Významnou roli sehrála také vizuální identita. Obaly navrhovali David Windmill a Trevor Jackson, designéři propojení s tehdejšími undergroundovými proudy. Minimalistická estetika, často pracující s typografií a výraznými barvami, pomáhala značce odlišit se a budovat komunitu fanoušků, kteří si kupovali desky nejen kvůli hudbě, ale i kvůli sběratelské hodnotě. Trevor Jackson navíc patřil k zásadním osobnostem grafického designu 90. let – jeho práce pro Output Recordings nebo Run DMC posouvaly vizuální standard celé scény, a tím i Classic získával na prestiži. Když se katalog kolem roku 2005 dostal k symbolické nule, vyšlo poslední číslo – kompilace Roba Mella Critical. Krátce nato label ztratil distributora a ocitl se ve finanční tísni. Luke Solomon vzpomíná, že musel prodat vlastní dům, aby se vyrovnal s následky krachu. Classic se rozpadlo, zaměstnanci odešli a zdálo se, že se naplnil původní plán – konec po stovce vydání. Jenže namísto vítězného gesta se jednalo o bolestivý kolaps.
O pět let později ale
