Některé labely zacházejí s minulostí jako s vitrínou. Brooklynští Daptone Records z ní naopak udělali živou dílnu, ve které se hraje, natáčí, míchá i vydává s posedlostí starými metodami, ale bez muzejního prachu. Značka Gabriela Rotha a Neala Sugarmana si letos připomíná pětadvacet let fungování a pořád zůstává jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, že soul nemusí být převlek za minulost, ale živý způsob práce, myšlení a společného tahu na branku. Je čas vyrazit do zámoří!
Příběh Daptone nezačíná velkým podnikatelským plánem, ale spíš vzdorem vůči hudebnímu průmyslu a láskou k deskám, které zněly syrově, tělesně a pravdivě. Když se na přelomu let 2001 a 2002 začal rodit nový label navazující na zkušenost s předchozím Desco Records, Roth a Sugarman neměli ambici budovat elegantní firmu s tabulkami a poradami. Chtěli vlastní útočiště pro hudbu, kterou sami milovali a kterou tehdejší průmysl příliš neuměl číst. I proto se Daptone od začátku profilovalo jako podnik vedený muzikanty, ne manažery.
Oficiální představení labelu dodnes mluví o brooklynské „rodině“ hudebníků, která navazuje na ducha vydavatelství Stax a Motown, ale po svém a bez prostředníků. Tohle útočiště dostalo velmi konkrétní podobu v Bushwicku, čtvrti Brooklynu, kde Roth se Sugarmanem koupili zchátralý třípatrový dům a proměnili jej v centrálu svého nového světa. Dole vybudovali plně analogové studio ze zastaralé techniky, v horních patrech vznikly kanceláře a sklady pro příliv singlů a desek, které začaly odcházet do světa. Později se tomuto místu začalo říkat House of Soul. Daptone si tu od začátku budovalo vlastní rytmus: zkoušet, nahrávat, lisovat, balit, posílat. Místo, kde se neoddělovala hudba od provozu, ale obojí patřilo pod jednu střechu.
Jestli má tenhle příběh jednu ústřední hrdinku, je jí Sharon Jones. Roth ji poznal už v dobách Desca, ale právě kolem ní se začala po rozpadu starého labelu formovat nová sestava složená z muzikantů z různých spřízněných kapel. V rozhovoru pro britský web God Is In The TV Roth vzpomíná, že první album Dap-Kings vzešlo „z popela“ jeho prvního labelu a že pro Sharon prostě vzal ty nejlepší hráče z tehdejší scény. Z téhle chemie vyrostli Dap-Kings, rytmický motor celého domu. A když v roce 2005 vyšla deska Naturally, byl to podle Rotha moment, kdy „se celá firma stala legitimní věcí“. Začaly se prodávat výrazně vyšší náklady alb, koncerty se stěhovaly do větších prostor, o interprety začaly mít zájem festivaly i televize a z podzemního společenství se stal skutečný hráč na scéně.
Jenže Daptone nikdy nebylo jen „Sharon Jones a doprovodná kapela“. Z jednoho domu postupně vyšla celá soustava jmen, která dnes tvoří novodobý soulový a funkový kánon: Charles Bradley, Menahan Street Band, The Budos Band, The Sugarman 3, Antibalas nebo Naomi Shelton. Oficiální text labelu právě tenhle rodinný model zdůrazňuje nejvíc: nejde o jednu hvězdu, ale o společenství hudebníků, kteří si navzájem hostují na deskách, přelévají se mezi sestavami a drží pohromadě i tehdy, když jednotlivé projekty míří různými směry. I proto mohl daptoneovský zvuk proniknout v roce 2006 až do úplného mainstreamu, když si Mark Ronson najal studio i Dap-Kings pro nahrávání dnes už legendární desky Back to Black Amy Winehouse. Pro label se nejednalo o ztrátu identity, spíš potvrzení, že jeho jazyk funguje i daleko za hranicemi vlastní scény.
Právě tady je dobré se zastavit u často opakované nálepky „retro“. Gabriel Roth v rozhovoru pro God Is In The TV řekl:
