Mejdan s Drag City

Chicago 80. let bylo, viděno zpětně, tavícím kotlíkem mnoha zásadních hudebních vlivů. Od jazzu, přes house až po punkovou scénu, která se brzy přetavila v indie rockovou Mekku. Ta porodila nejen industriální ikony okolo labelu Wax Trax!, ale i klasiky The Jezus Lizard nebo Urge Overkill, kteří si vybojovali respekt po celém světě. V tomto prostředí Dan Koretzky a Dan Osborn, sami aktivní muzikanti na místní scéně, vydali počátkem roku 1990 první sedmipalcový vinyl svého nového labelu Drag City. O tři dekády později, s vědomím téměř tisícovky vydaných titulů, hrnou svou káru dále, aniž by se obtěžovali připomenout právě dosažené kulatiny.

Dlouhou dobu bylo vydavatelství Drag City pánů Dana Koretzkyho a Dana Osborna pouze volnočasovou aktivitou, která netahala naspořené peníze z úzkého či širokého příbuzenského okruhu. Ještě tři roky po vydání debutů Silver Jews, Palace Brothers (prvního uměleckého převleku Willa Oldhama alias Bonnie Prince Billyho) a zásadních alb Royal Trux nebo prvních EPček Pavement, z fungování labelu částečně žil pouze Koretzky. Skromnost labelu po vzoru hardcoreových Dischord se vyplatila. Z hladové smečky indie vydavatelů jako Olympia, washingtonského K Records, filadelfského Slitbreeze, losangeleských In the Red a Sympathy for Record Industry nebo seattleského Estrus, je právě Drag City nejen stále fungující, ale rozhodně nejvíce prosperující. Možná díky důvěře ve spolupracující kapely, kdy na začátku byl obchod stvrzen podáním ruky a písemné smlouvy se vyhotovovaly pouze na vyslovené přání umělců. Možná i díky paličatému lpění na vydávání muziky na vinylu (nejlépe sedmipalcovém singlu), i když všude okolo vládlo šílenství spojené s CD nosiči. Dan Berman ze Silver Jews v letitém rozhovoru pro časopis Spin prohlásil: „Zatímco většina americké rockové produkce má buranský podtón, ve všech kapelách Drag City je cítit intelektuální nadšení.“

Zatímco s odstupem času jsou první kroky labelu spojeny především s podporou rychle rostoucích Pavement (ti po pár singlech chytili lano od větších Matador), sami majitelé se cítili asi nejvíce spřízněni s příběhem noiserockového dua Royal Trux. Těm po vydání debutu ve vlastní režii nabídli nejprve vydání několika singlů, po jejich kladném přijetí došlo na první album v historii Drag City – dnes již čirou klasiku Twin Infinitives. „Na ten moment, kdy náklaďák vyvrhl v našem průjezdu náklad 2000 kusů vinylových dvojalb Royal Trux, do smrti nezapomenu,“ vzpomínal nedávno pro časopis Chicago Reader Dan Koretzky. „Dvojdeska vážila půl libry a já musel sám všech 2000 kusů vynést k nám domů, do druhého patra. Dan Osborn se nemohl utrhnout z práce. Tehdy jsme si mysleli, že tahle deska změní svět, jak jinak. Po letech, kdy mi půlka nákladu desek stále ležela pod postelí, už jsem takové vize dávno opustil,“ sarkasticky pokračoval Koretzky. Dnes už pod postelí neleží jediný výlisek. Ba naopak, Drag City musel řešit reedici Twin Infinitives nejen na vinylu, ale také na CD nosiči. Silnou stránkou labelu je absolutní fanouškovství majitelů, kteří často objeví a vydají zajímavou nahrávku dříve, než se o kapele rozepíšou hudební novináři. Tak vydavatelství různým způsobem objevilo Joannu Newsom, Billa Callahana, Bonnieho ,Princeʻ Billyho nebo Ty Segalla. Nikdy se nestaralo o žánry. Jejich heslo „ručíme za to, že uspokojíme i nejnáročnější posluchače“ zní sebevědomě, jenže při zpětném pohledu musíme majitelům dát za pravdu.

Expanze labelu měla postupný vývoj. Ten se zračil v zakládání vedlejších výhonků (často kurátorovaných vybranými muzikanty), ale i postupném zařazování zajímavých reedic do rodiny Drag City. Vzpomeňme na znovuobjevení psychedelických folkařů These Trails, protopunkových Death, podporu avantgardní bratrské dvojice Woo, tvořící hudbu na pomezí elektronické avantgardy, jazzu a popu, nebo nedávno zesnulého Chrise Darrowa, kterému Drag City s příkladnou pečlivostí vypravilo reedici vynikajícího folkrockového debutu Artist Proof.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu