Začínali v době, kdy velká vydavatelství slučovala síly a řada zajímavých písničkářů propadávala jejich sítem. Dualtone Records zvolili opačnou cestu: malé množství interpretů, férovější smlouvy a dlouhodobou péči místo honby za okamžitým hitem. Po pětadvaceti letech mají v katalogu June Carter Cash, Guye Clarka nebo Chucka Berryho, vychovali The Lumineers, Shakey Gravese či Mt. Joy a pořád hledají další. Vzhůru tedy do Nashvillu. Tentokrát bude náš labelový mejdan vonět po americaně, folku a indie rocku.
Když Scott Robinson a Dan Herrington v roce 2001 zakládali v Nashvillu Dualtone Records, hudební průmysl se právě chystal k pořádnému zemětřesení. Oba měli zkušenosti z prostředí Arista Records a zblízka sledovali, jak velké společnosti konsolidují své aktivity, začíná klesat prodej CD a na obzoru se rýsuje digitální distribuce. Vedlejším efektem bylo, že řada muzikantů, kteří sice psali výborné písničky, ale nevypadali jako bezpeční kandidáti na zlaté a platinové desky, zůstávala bez smlouvy nebo o ni přicházela. „Byli to skvělí umělci, kteří si zasloužili dál dělat muziku a mít podporu,“ vysvětloval Robinson o dvě dekády později v rozhovoru pro Spotify for Artists. Právě pro ně měl vzniknout nový domov. Úspěch přišel překvapivě rychle. Hned v prvním roce zabodoval country zpěvák David Ball s albem Amigo, a především singlem Riding with Private Malone, který vystoupal na druhé místo americké country hitparády. Desky Amigo se následně prodalo přes 350 tisíc kusů. Mnohem důležitější pro budoucí pověst Dualtone ale bylo setkání s June Carter Cash. Vydavatelství nejprve získalo práva na její album Press On. Zpěvačka následně pozvala jeho zástupce k sobě domů v Hendersonville, poděkovala jim za péči o starší nahrávku a při obědě vyšlo najevo, že má ještě jeden plán: chtěla natočit novou desku právě s Dualtone. Přesunula společnost do obýváku, vzala autoharfu a začala hrát nové písně. Po chvíli se objevil Johnny Cash a přidal se k ní. Výsledkem bylo album Wildwood Flower. June Carter Cash zemřela čtyři měsíce před jeho vydáním, Johnny Cash jen několik dní poté, co se deska dostala do obchodů. Nahrávka nakonec získala dvě Grammy a pro mladé vydavatelství znamenala něco možná ještě cennějšího než okamžitý komerční úspěch – důvěryhodnost. Dualtone ukázali, že se dokážou se stejnou péčí věnovat začínajícím muzikantům i legendám americké hudby. Později jejich katalog rozšířili například Guy Clark, Robert Earl Keen nebo Bobby Bare a v roce 2017 zde vyšla i poslední studiová deska Chucka Berryho Chuck.
Od počátku přitom nešlo jen o to, co Dualtone vydávají, ale také jak k hudbě a umělcům přistupují. Robinson s Herringtonem si místo běžných smluv vytvořili vlastní partnerský model. Interprety se nesnažili uvázat k dlouhým kontraktům a častěji používali takzvané „net deals“, při nichž label a muzikant fungují více jako obchodní partneři a podle předem určeného poměru se dělí o výsledný zisk. Místo velké zálohy a následného tlaku na její rychlé splacení tak měla přijít transparentnost a dlouhodobě udržitelná kariéra. „Tohle je budování firmy, ne hraní loterie,“ přirovnal Robinson jejich přístup ke sportovní taktice, při níž stačí pravidelně odpalovat singly, doubly a triply. A když jednou přijde homerun, tím lépe. První skutečně obrovský homerun přišel s The Lumineers. Když se o tehdy ještě nepodepsanou kapelu začala zajímat velká vydavatelství, Dualtone jí nabízeli něco jiného – svobodu a důvěru. Paul Roper, který do firmy přišel roku 2002 jako stážista a postupně se vypracoval až na prezidenta a partnera společnosti, přijel za kapelou během turné jednoduše s pizzou a pivem k jejich dodávce. Pro muzikanty, kteří tehdy šetřili i na hotelech a dělili se o levné sendviče, šlo o drobnost, která ale dobře vystihovala rozdíl v přístupu. The Lumineers podepsali s Dualtone smlouvu a jejich eponymní debut z roku 2012 se prodával v milionech kusů a z písně Ho Hey se stal globální hit. Když pak v roce 2016 vyšlo druhé album Cleopatra, debutovalo rovnou na prvním místě Billboard 200.
Úspěch The Lumineers přitáhl k Dualtone mnohem větší pozornost, základní pravidla hry ale nezměnil. Label dál rozšiřoval rodinu o interprety pohybující se mezi folkem, americanou, alternativní country a indie rockem. Shakey Graves se albem And the War Came zařadil mezi nejvýraznější nové tváře americany, Guy Clark získal za My Favorite Picture of You svou vůbec první Grammy, Gregory Alan Isakov si vysloužil nominaci za Evening Machines a Mt. Joy po podpisu smlouvy v roce 2017 prorazili singlem Silver Lining. Do historie vydavatelství patří také Brett Dennen, Langhorne Slim, Shovels & Rope, Delta Spirit, Kathleen Edwards, The Lone Bellow, Amos Lee nebo Angie McMahon. V roce 2016 přišla další důležitá změna. Dualtone Music Group koupila společnost Entertainment One. Robinson i Roper ale zůstali ve vedení a značka pokračovala se svou vlastní tváří a filozofií. Přes několik dalších korporátních přesunů se Dualtone nakonec dostali pod MNRK Music Group: hudební divizi eOne koupily v roce 2021 společnosti kontrolované investiční skupinou Blackstone za 385 milionů dolarů a následně ji přejmenovaly na MNRK. Dualtone jsou tedy dnes součástí větší společnosti, v praktickém fungování ale nadále pracují jako nashvillský butikový label s výraznou vlastní identitou. Že onu identitu netvoří pouze katalog, ukázal dramaticky rok 2020. Tornádo, které zasáhlo východní Nashville, zničilo kancelář Dualtone a o několik týdnů později přišla pandemie. Přesto label vstoupil do následujícího roku s nejlepšími prodejními a streamovacími výsledky své dosavadní historie. K dvacátému výročí už měl za sebou více než dvě stovky vydaných alb, přes dvanáct milionů prodaných desek a miliardy streamů. Mezitím koupil také vinylový Magnolia Record Club a narozeniny oslavil kompilací Amerikinda: Twenty Years of Dualtone, na které se současní i bývalí členové labelové rodiny navzájem pustili do svých skladeb. Brett Dennen tak například přezpíval Langhorne Slima, Hayes Carll Guye Clarka a Angie McMahon australské Oh Pep!. Název Amerikinda nebyl náhodný. Právě tímto slovem Paul Roper rád popisoval prostor, ve kterém se Dualtone pohybovali: širokou zónu kvalitního písničkářství bez potřeby příliš úzkých žánrových škatulek. Roper byl více než dvě dekády jednou z nejdůležitějších postav společnosti a podílel se na více než dvou stovkách jejích releasů. V prosinci 2024 ve věku pětačtyřiceti let zemřel po boji s rakovinou. Pro label to byla obrovská ztráta. Jeho vedení následně převzal dlouholetý člen týmu Whitaker Elledge, který přišel do Dualtone v roce 2018, pracoval v A&R oddělení a od roku 2025 stojí v čele firmy. Jednu z Roperových zásad shrnul jednoduše: „Dávejte umění před obchod. Jednejte s lidmi férově. Buďte transparentní.“
Současný roster ukazuje, že Dualtone nestojí pouze na starých zásluhách. Vedle stále aktivních jmen jako The Lumineers, Gregory Alan Isakov, Shakey Graves, Kathleen Edwards, Langhorne Slim nebo Shovels & Rope na něm najdeme mladší interprety a kapely Abraham Alexander, flipturn, The Brook & The Bluff, Futurebirds, Gatlin, Jack Van Cleaf, Aubory Bugg nebo bluegrassové Mountain Grass Unit. Žánrové mantinely jsou přitom dnes ještě pružnější než v prvních letech fungování. Podmínkou zůstává především silná autorská identita a předpoklad, že kariéra interpreta může růst postupně a dlouhodobě. A právě k této filozofii se Dualtone vracejí i při oslavách letošního čtvrtstoletí. V rámci zářijového festivalu AmericanaFest v Nashvillu nejprve 16. září proběhne panel Dualtone at 25: Keep Pressing On, na němž budou Scott Robinson, Whitaker Elledge a další hosté debatovat o proměnách nezávislé hudební branže, artist developmentu a možnostech budování dlouhodobě udržitelných kariér. O den později už se nebude tolik mluvit. Nashvillský The Basement East obsadí narozeninový koncert Dualtone s Houndmouth, Shakey Gravesem, The Brook & The Bluff, Langhorne Slimem, Futurebirds, Abrahamem Alexanderem, Aubory Bugg a dalšími hosty. Místo oslavy má navíc symboliku hodnou hollywoodského scénáře. Klub The Basement East leží nedaleko někdejšího sídla vydavatelství a oba objekty propojilo i ničivé tornádo v roce 2020 – proud vzduchu tehdy utrhl ze střechy klubu klimatizační zařízení a odhodil ho právě na budovu Dualtone. O šest let později se na stejném místě bude slavit pětadvacet let labelu, který přežil proměnu fyzického trhu ve streaming, několik změn vlastníků, přírodní katastrofu i ztrátu jednoho ze svých klíčových mužů. A přitom se stále drží myšlenky, s níž Scott Robinson a Dan Herrington začínali: dobrého muzikanta není potřeba předělávat v hitovou mašinu. Někdy mu stačí dát domov, trochu času a prostor dělat věci po svém.