Mejdan s ECM Records

Ano, existují na jazzové scéně labely jako Blue Note nebo Verve, které fungují delší dobu. Pouze německé vydavatelství ECM Records ovšem drží bez přerušení stejný étos moderního jazzového, navíc nezávislého labelu. Za Manfredem Eicherem se na oslavu půlstoletí existence ECM vypravíme pouze pár set kilometrů do německého Mnichova.

 

Hudební label ECM (Edition of Contemporary Music) byl založen hudebníkem, filmovým režisérem a vizionářem Manfredem Eicherem v německém Mnichově v roce 1969. Tehdy šestadvacetiletý Eicher se ve svém prvním vydavatelském pokusu rozhodl spojit své zkušenosti coby hudebníka-kontrabasisty s funkcí vydavatele a producenta, kterou si osahal na deskách labelu Deutsche Grammophon. Vytvořil si vlastní estetická kritéria (ať už hudební, tak vizuální), čímž přispěl významnou měrou k dalšímu vývoji moderního jazzu, k „nové jazzové škole.“

 

Ještě, než k těmto přelomovým okamžikům došlo, je třeba zmínit několik zásadních kroků, které k pozdější tiché dominanci vedly. I když na začátek vydavatelského byznysu si Manfred Eicher půjčil šestnáct tisíc západoněmeckých marek, od začátku se odmítl řídit komerčními účely, jako je atraktivita či odbyt. Místo toho s otevřenou náručí nabídl své schopnosti mladým výrazným osobnostem. Po roce činnosti k sobě připoutal saxofonistu Jana Garbarka, v jehož kvintetu navíc hrál kytarista Terje Rypdal. Další rok byl ve znamení zahájení spolupráce s Chickem Coreou. Další americký klavírní talent, Keith Jarrett přibyl do ECM rodiny o necelých 12 měsíců později a tok výrazných jmen jazzového světa bychom mohli vést ještě dlouhou dobu (od kytaristů Pata Methenyho, Johna Abercrombieho až po fusion ambientáře Stephana Micuse a minimalistického krále Stevea Reicha). Osobní vkus majitele brzy z drážek ECM nosičů vyhnal freejazzové poryvy ve prospěch meditativní atmosféry nahrávek se sklonem k „přemýšlení a přemítání“. Taktéž tempo na většině nahrávek zmírňuje ze středního až do pomalého. Tato stručná charakteristika ovšem nutně neplatí pro všechna alba z produkce ECM. Je to dáno i čím dál širším záběrem vydavatelství, které na přelomu 70. a 80. let akceptovalo nástup world music. V rodině ECM se postupně objevili brazilský hráč na berimbau Naná Vasconcelos, houslista Shankar nebo už zmíněný německý world music hledač Stephan Micus.

 

O pár let později se záběr vydavatelství napřímil směrem ke klasice. Třemi minimalistickými alby načechral půdu Steve Reich (Music for 18 Musicians, Octet/Music for a Large Ensemble/Violin PhaseTehillim), aby nakonec v roce 1984 Manfred Eicher založil sublabel ECM New Series formálně věnovaný prezentaci notově zapsané hudby. Vstup na scénu měla vedlejší vydavatelská odnož famózní. Vždyť první deskou nové značky byla ikonická kolekce Arvo Pärta Tabula Rasa. Spolupráce mezi estonským skladatelem a německým vydavatelstvím, jako mezi velkým množstvím výrazných osobností, kterým ECM vydávalo desky už v 70. letech, funguje dodnes. ECM New Series se vedle Reicha a Pärta stal domovem například Meredith Monk, Thomase Tallise, Gavina Bryarse nebo vokálního sdružení Hilliard Ensemble. Na labelu byla vydána i celá řada soundtracků, včetně Holozän, zfilmované novely švýcarského prozaika Maxe Frische samotným Manfredem Eicherem, milovníkem autorského filmu. Vždyť v 90. letech se stal hrdým hudebním dramaturgem filmů Jeana-Luka Godarda a také vydal jeho díla!

 

Nahrávání jazzových alb ECM získalo během let podobný scénář. První dva dny nahrávání, třetí den míchání. Ve studiu vedle Manfreda Eichera většinou sedí studiový inženýr Jan Erik Kongshaug (z toho titulu se často nahrává ve studiích v norském Oslu), dalšími studiovými spolupracovníky jsou Martin Wieland, James Farber nebo Stefano Amerio, klasická alba pomáhá většinou tvořit Peter Laenger. Výrazným prvkem vydavatelství se stalo nejen osobní mentorské vedení šéfa vydavatelství po hudební stránce, ale také grafické zpracování obalů desek typické kombinací fotografie a decentní grafiky z pera dua Burkhart a Barbara Wojirsch. Během let u labelu nedošlo k žádnému kritickému okamžiku. Neochvějná pozice labelu nebyla nikdy zpochybněna, možná i tím, že Manfred nikdy nevyslyšel lákání major vydavatelství a po celou dobu fungování si ponechal pozici indie vydavatelského domu. Místo finančních spekulací Eichler spíše ponoukal své koně k zajímavým spolupracím mezi sebou. Vynikající je první „evropská“ spolupráce Keitha Jarretta s Janem Garbarkem, Pallem Danielssonem a Jonem Christensenem na albu Belonging z roku 1974. Unikátní je také kolekce Officium, spolupráce Jana Garbarka s vokálním Hilliard Ensembe z roku 1994. Z poslední doby stojí za připomenutí šest let stará kooperace folkové zpěvačky June Tabor, jazzového saxofonisty Iaina Ballamyho a skladatele Huwa Warrena nazvaná Quercus. Label ovšem není pouze domovem zasloužilých muzikantů. V roce 1997 vydal revoluční album Khmer norského trumpetisty Nilse Pettera Molværa, který kombinací jazzu a taneční hudby založil plodnou přihrádku „future jazz“. Není divu, že se do seznamu více než 1600(!!!) vydaných alb dostal i techno producent Ricardo Villalobos, který na dvojalbu Re:ECM přemíchal do prudce taneční podoby sedmnáct skladeb z bohatého katalogu labelu.

 

Během let vydavatelství obdrželo nespočet ocenění. A to nejen ze striktně jazzových směrů (např. Down Beat, JazzWeek nebo JazzTimes). Label byl dvakrát oceněn na festivalu MIDEM, šéf vydavatelství získal v roce 2002 ocenění producenta roku za práci na pěti deskách ECM New Series v předchozím roce. Vydavatelství bylo vypraveno několik výstav po celém světě, natočeno o něm hned několik filmových dokumentů. Jen unikátními obaly byly zaplněny dva sborníky.

 

Vydavatelství během let nabídlo své služby i několika českým muzikantům. Silný zářez zanechal v historii labelu Miroslav Vitouš, kterému ECM vydalo v průběhu let 1979 až 2016 celkem deset alb. Druhým spolupracujícím umělcem je Iva Bittová. Ta by zde jistě vydala více desek, kdyby dlouhou dobu nelpěla na tom, že může natáčet pouze v kostelíčku v Lelekovicích. Ze spolupráce tak sešlo a do katalogu ECM se unikátní zpěvačka a houslistka dostala až po letech. Nejprve s převzatou nahrávkou projektu Mater slovenského skladatele Vladimíra Godára, v roce 2013 pak bezejmenným albem natočeným v Luganu. S ECM ale na nejvíce albech spolupracoval český výtvarník Jan Jedlička (jeho práce zdobí více než 40 alb!). V Mnichově dokonce kvůli jeho fotografickým cyklům Zimní cesta k moři či Kuchařky založili knižní edici.

 

Do padesátého roku činnosti vstupuje letos pětasedmdesátiletý Manfred Eicher se svou početnou kohortou klidně a přitom produktivně. Vždyť k polovině února, kdy vznikl tento text, už na labelu vyšla celá řádka desek. Například Yonathana Avishaie, Joe Lovana nebo Ralpha Alessiho. Ohlášené jsou desky Davida Torna v triu s Timem Bernem a Chesem Smithem nebo Dominika Millera. O většině z nich se na stránkách našeho časopisu dozvíte. Vedle toho vybrané rozebrané kousky znovu zpřístupňuje na vinylových reedicích. Předloni vydavatelství, jako jedno z posledních velkých labelů, zpřístupnilo svůj katalog ke streamování na všech zásadních platformách. Co se týče aktivit směrem ke kulatému výročí, prozatím víme o fokusu holandského festivalu Transition, který proběhne začátkem dubna v Utrechtu. Ten věnuje výrazný prostor právě umělcům mnichovské stáje. O případných dalších slavících aktivitách ECM labelu vás budeme samozřejmě informovat.

 

 

Přidat komentář