Začali s pár stovkami singlů, penězi z jedné nahrávky financovali další a z geograficky vzdálené novozélandské scény pomohli vytvořit fenomén, který ovlivnil Pavement, Sub Pop i několik generací nezávislých muzikantů. Flying Nun Records letos slaví pětačtyřicet let a stále dokazují, že k výrazné hudební identitě není potřeba sídlit v Londýně, New Yorku ani Los Angeles. Vzhůru tedy na Nový Zéland za labelem, který z údajného konce světa udělal jedno z center nezávislé hudby.
Když Roger Shepherd v roce 1981 rozjížděl v Christchurchi vlastní vydavatelství, nepřicházel do hudebního byznysu s obchodním plánem. Byl především fanouškem a prodavačem desek, kterému připadalo absurdní, že kolem něj vznikají skvělé kapely, a téměř nikdo nemá zájem jejich hudbu vydávat. Punková exploze konce sedmdesátých let ho navíc přesvědčila, že čekat na svolení velkých společností není potřeba. Zásadním zážitkem byla návštěva Dunedinu, kde viděl The Enemy a také začínající The Clean. Když je Shepherd o několik let později znovu viděl v Christchurchi, připadali mu podle pozdější vzpomínky jednoduše jako „nejlepší kapela na světě“. Ještě před koncem koncertu za nimi vyrazil s nabídkou spolupráce. Úplně první katalogové číslo sice připadlo singlu Ambivalence od The Pin Group, skutečný průlom ale přišel vzápětí. Singl Tally Ho! od The Clean se bez podpory velkého vydavatelství dostalo na devatenácté místo domácí hitparády, a následující EP Boodle Boodle Boodle dokonce do první pětky. Pro firmu fungující prakticky z ruky do úst to nebyl jen symbolický úspěch: peníze z jedné nahrávky mohly zaplatit další. Raní Flying Nun proto připomínali spíš družstvo než klasickou nahrávací společnost. Výnosy se vracely do nových nahrávek, obaly vznikaly svépomocí a Chris Knox se do historie labelu zapsal vedle hudby Tall Dwarfs také nezaměnitelnou výtvarnou stopou.
Přitom je paradoxní, že vydavatelství založené v Christchurchi se mělo stát synonymem především pro město ležící ještě dál na jih. Dunedin byl univerzitní, geograficky vzdálený od hlavních center hudebního průmyslu, nikoli však kulturně odříznutý. Místní kapely sledovaly zahraniční dění, zároveň se ale silně inspirovaly jedna druhou. Důležitým bodem byl obchod Records Records jeho majitele Roye Colberta, kolem něhož se soustředilo prostředí, kde měl dobrý nápad větší cenu než technická virtuozita nebo aktuální móda. Flying Nun tuto scénu nevytvořili, dali jí ale možnost zanechat po sobě fyzickou stopu. Symbolem se v roce 1982 stalo dvojalbum Dunedin Double, které rozdělilo čtyři strany mezi The Chills, The Verlaines, Sneaky Feelings a The Stones. Odtud už nebylo daleko k pojmu „Dunedin Sound“ – zvonivé kytary, melodie odkazující k šedesátým létům i post-punku a lehce zasněná atmosféra. Jenže samotní Flying Nun se proti představě jednotného zvuku opakovaně vymezovali. Vedle The Clean, The Chills nebo The Bats vydávali hlučné The Gordons, experimentální Tall Dwarfs, Children’s Hour nebo později Bailter Space či Headless Chickens. Společným jmenovatelem tak nebyl jeden styl, ale nezávislost, osobitost a ochota dělat věci bez ohledu na momentální představu trhu.
Právě v tom spočíval i mezinárodní význam celé scény. Stephen Malkmus z Pavement později označoval The Clean za důležitý vliv a Jonathan Poneman ze Sub Popu vzpomínal, že pro něj a Bruce Pavitta byl model Flying Nun – regionální scéna s vlastními osobnostmi a kontinuitou – inspirací. Malé vydavatelství z konce světa tak pomáhalo dokazovat, že periferie nemusí dohánět centrum. Může si vybudovat centrum vlastní. Úspěch ale přinesl problém, který se Flying Nun táhl velkou část historie: jak zůstat malým nezávislým labelem a současně umožnit kapelám, aby už malé nebyly. The Chills, The Verlaines, The Bats, Sneaky Feelings nebo Straitjacket Fits začali během osmdesátých let přitahovat zahraniční zájem, jenže letenky, turné a stále ambicióznější nahrávky stály peníze. Label se roku 1988 přestěhoval z Christchurch do Aucklandu a v roce 1990 získal větší bratr, Mushroom Records, poloviční podíl. Partnerství mělo financovat růst a otevřít lepší cestu do zahraničí, původní svépomocný model se ale nevyhnutelně měnil. Přesto Flying Nun pokračovali s novou generací jmen, mezi něž patřili 3Ds, Bailter Space, Headless Chickens, Garageland, Superette nebo Dimmer.
Ještě složitější než stylistické proměny byl příběh vlastnictví firmy. Shepherd se v polovině devadesátých let přesunul do Londýna a při dalších změnách uvnitř Mushroomu postupně z labelu odešel. Sám později odmítal jednoduchou formulaci, že Flying Nun „prodal“: při korporátních přesunech byl spíše vytlačen. Značka následně skončila u Festival Mushroom a po jeho převzetí u Warner Music. Paradoxně právě Warner přivedl Shepherda zpět. K pětadvacátému výročí v roce 2006 dostal za úkol sestavit rozsáhlý box a při probírání archivu se znovu napojil na katalog i lidi, se kterými firmu budoval. Začal proto jednat o jejím odkupu, a v roce 2009 se Flying Nun skutečně vrátili do novozélandských rukou. Mezi investory byli také Neil Finn ze slavných Crowded House s manželkou Sharon. Symbolický oblouk byl téměř dokonalý: člověk, který z hudebního průmyslu odešel s představou, že se už nevrátí, získal zpět značku založenou kdysi jen proto, aby pár místních kapel mohlo vydat singl.
Druhý život Flying Nun přitom nestojí jen na oprašování minulosti. Vedle reedic katalogu začal obnovený label znovu podepisovat aktuální hudbu a během posledních let u něj vydávali například Aldous Harding, Fazerdaze, Tiny Ruins, Reb Fountain, Mermaidens, Wax Chattels, Lawrence Arabia, DARTZ, Dick Move, Erny Belle, Jazmine Mary, Office Dog, Ringlets nebo Vera Ellen. Není náhoda, že ani z tohoto výčtu nelze odvodit jednoduchou žánrovou definici. Shepherd dnes Flying Nun popisuje spíš jako komunitu lidí s podobným přístupem k hudbě než jako společenství jednoho zvuku. Firma navíc znovu provozuje kamenné obchody s deskami v Aucklandu, Wellingtonu a Christchurchi, takže se kruh vrací k Shepherdovým začátkům za pultem.
Letošních pětačtyřicet let dostalo v září výraznou připomínku v podobě The Flying Nun Collection, kterou spustil novozélandský hudební archiv AudioCulture. Soustředil do ní rozhovory, historické studie, profily kapel, fotografie i videa od The Pin Group, The Clean, The Chills a The Verlaines, přes Look Blue Go Purple, Tall Dwarfs či Straitjacket Fits až po příběhy dalších lidí a odboček kolem labelu. Roger Shepherd kolekci uvádí jako otevřený archiv, který má dál růst. Samotní Flying Nun přitom výročí netráví jen ohlížením: dál vydávají novou hudbu a v pravidelném měsíčním pořadu Down at the End of the Garden na NTS nechávají vedle rarit z vlastního katalogu zaznít současný novozélandský underground.
Čtyřicet pět let Flying Nun je možné vyprávět jako historii mimořádného katalogu. Ještě zajímavější je ale sledovat, co muselo existovat kolem něj, aby ty desky vůbec vznikly: síť klubů, obchodů, studentských rádií, fanoušků, výtvarníků a muzikantů a hlavně přesvědčení, že geografická vzdálenost od Londýna, New Yorku nebo Los Angeles nemusí znamenat kulturní bezvýznamnost. Flying Nun nejprve umožnili novozélandské scéně, aby sama sebe slyšela na deskách. Pak pomohli světu ji slyšet. Jejich největším exportním artiklem tak možná nebyl samotný „Dunedin Sound“, ale vědomí, že malá lokální scéna nemusí čekat, až ji objeví někdo zvenčí. Může si vytvořit vlastní vydavatelství, estetiku i pravidla – a po pětačtyřiceti letech zjistit, že onen zdánlivý konec světa byl celou dobu jedním z jeho hudebních center.