Mejdan s labely: Blue Note Records

Jazzová instituce slaví 80 let fungování

Letošní rok přeje velkým výročím. Nedávno jsme oslavili půlstoletí s ECM a dnes nás čeká ještě těžší jazzová váha. Legendární vydavatelství Blue Note Records si hned zkraje roku připomnělo 80 let od doby, kdy německý imigrant a vášnivý jazzový fanoušek Alfred Lion vydal 6. ledna 1939 svou první asfaltovou desku. Od té doby se i přes několik krizových momentů propracovalo k současné neochvějné pozici na hudebním trhu, kterou stvrzuje úplná záplava specialit připravených na letošní výročí. To bude zase mejdan!

 

 

Na začátek se vypravíme za Alfredem Lionem, německým podnikatelem, který ve svých jedenatřiceti letech, kdy zakládal vydavatelství, už měl za sebou pěkně bohatou podnikatelskou kariéru doma v Německu, ve Spojených státech, ale i Jižní Americe. K ruce mu byl stejně zapálený muzikant jako přesvědčený komunistický novinář Max Margulis. Začínající značce pomohlo vydání prvního hitu už po dvou letech fungování. Stal se jím standard Summertime, který pro Blue Note nahrál Sidney Bechet. Natáčení se v prvních letech činnosti labelu většinou konalo brzo ráno, když hudebníci skončili svá vystoupení v barech a nočních podnicích. A hvězda Blue Note stoupala. V Alfredovi jako šéfovi totiž měla protřelého obchodníka zkombinovaného s jazzovým milovníkem. Tomu brzy začal pomáhat saxofonista Ike Quebeck jako hledač talentů. A musíme zmínit ještě jedno jméno v souvislosti s prvním vrcholem vydavatelství zvukaře Rudyho Van Geldera. Jeho rukama ve studiu prošlo to nejzajímavější, co se v jazzové hudbě v rozmezí let 1953–1969 objevilo.

 

Label se nesoustředil pouze na progresivní bebop, hard bop, soul jazz, ale nebál se vydávat i poměrně avantgardní kousky od Erika Dolphyho nebo Ornettea Colemana. Vedle hudebního vizionářství, kdy na deskách Blue Note Records začali svou kariéru například Thelonious Monk, Miles Davis, Horace Silver nebo The Jazz Messengers, si dává label záležet i na výrazném a jednotném grafickém zpracování obalů zde vydávaných desek. Návrhy pocházely většinou od fotografa Francise Wolffa a grafika Reida Milese. Obalu obvykle dominoval portrét hudebníka a výrazný nápis. Grafické zpracování obalů z klasického období je dnes chápáno jako etalon kvality designu ve ztvárnění jazzové hudby výtvarnými prostředky.

V roce 1965 přebrali nad Blue Note kontrolu Liberty Records a ty zase po třech letech pohlcuje rodící se major label EMI. I když Lion zůstal na pozici ředitele, o dva roky později odešel pro neshody s majiteli. Od konce šedesátých let význam i kvalita vydávané muziky na Blue Note upadal. Dalších dekádu byla značka i její původní archiv, zahrnující více jak osm set alb, ve vlastnictví různých finančních korporací. Ty se daly zastupovat najatými manažery, kteří posuzovali hudbu často pouze přes výnosy a stoupající kurs akcií.

 

Výsledek se brzy dostavil. Koncem sedmdesátých let přestával label vydávat i reedice ze zlatého fondu a na jeho vzkříšení si posluchači museli pár let počkat. Nenápadné rozkoukávání konce osmdesátých let se postupně přetavilo v poměrně sebevědomý návrat na trůn pod taktovkou další výrazné postavy historie vydavatelství – Bruce Lundvalla. Ten vedl Blue Bote pevnou rukou téměř třicet let. Label zaujal deskami Johna Scofielda nebo Bobbyho McFerrina, v devadesátých letech znovu přizval ke spolupráci legendárního zvukového inženýra Rudyho Van Geldera. Ten zahájil práce na remasteringu svých původních nahrávek. Rudym připravené remastery jen potvrzují, jak geniálním zvukařem byl. Albové tituly vydané v rámci Rudy Van Gelder Edition jsou i po letech dokladem jedinečné, živé a dynamické jazzové hudby tehdejší éry.

 

Zpátky ale do současnosti. Definitivní průlom zpátky na výsluní přišel s objevem Norah Jones a vydáním jejího debutu Come Away With Me v roce 2002. Diamantové prodeje alba přitáhly k Blue Note další velká jména. Mezi jinými Vana Morrisona, Ala Greena, Wyntona Marsalise nebo Terence Blancharda. Vlastník vydavatelství, major EMI, pochopil možnosti vzkříšeného labelu a založil centrum The Blue Note Label Group, pod které vedle samotného vlastního vydavatelství spadají i labely Mosaic, Narada nebo Real World. Vedle jazzu dnes najdeme v katalogu vydavatelství spoustu urban muziky. Už v roce 2003 zde vydal hiphoper Madlib desku Shades Of Blue postavenou na samplech nahrávek Blue Note ze všech jeho období fungování. Vydavatelství se chlubí tanečními nahrávkami Us3, ostrých hochů Medeski Martin & Wood, country legendy Willieho Nelsona nebo naopak výsostných elegánů Wyntona Marsalise a Gregoryho Portera. Od roku 2012 vede vydavatelský kolos Blue Note umělecký šéf Don Was. Label opět zaujal významné místo nejen na jazzové scéně. O kvalitě jeho současného katalogu hovoří např. pět nominací na cenu Grammy za rok 2018 v pěti různých kategoriích (Wayne Shorter Quartet, Marcus Miller, Chris Dave And The Drumhedz, Gregory Porter a Vince Mendoza).

 

Co nám Don Was a jeho spolupracovníci nabízejí k osmdesátiletému výročí? Tak především řadu hudebních zážitků v podobě vinylových reedic řady starších nahrávek, řadu obalů slavných alb Blue Note historie si dnes můžete koupit jako obraz, Blue Note k výročí vydalo i sluneční brýle, osmdesátitrackovou kompilaci na Spotify nebo Apple Music nazvanou Jazz Classics Blue Note Edition. Řada umělců stáje vyrazí společně na americké turné Blue Note 80, na DVD vyjde loňský filmový dokument Blue Note Records: Beyond the Notes, Don Was už v únoru vypravil do vod Karibiku speciální plavidlo plné muzikantů Blue Note a jejich fanoušků na Blue Note at Sea dobrodružství a speciální prostor dostane vydavatelství na letošním ročníku Monterey Jazz Festivalu. Už z tohoto výčtu je jasné, že Blue Note se v současné době nachází ve skvělé kondici. Přejeme nejméně jednou tolik let fungování do budoucna!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *