Mejdan s ROIR (Reach Out International Records)

Preference stran typu hudebních nosičů se vždy lišily. Řada fanoušků preferuje vinylovou desku, jiní z mnoha důvodů preferují CD nosič nebo jim stačí vlastnit nahrávky v digitální podobě. Čím dál větší skupina posluchačů se spokojí se streamováním muziky ze specializovaných portálů. Nezapomněli jsme na kazetu? Tu jsme si nechali na závěr, protože tento formát byl dlouhá léta stěžejním pro label Reach Out International Records. A to hned z několika důvodů. Vytáhněte staré walkmany, vyrážíme do New Yorku na mejdan ke 40 letům fungování tohoto významného undergroundového vydavatelství!

 

 

Kazety měly už od dob svého vzniku za vinylovou deskou postavení jakéhosi béčkového nosiče. Měly ale také hromadu výhod. Byly skladnější, vešlo se na ně mnohem více muziky než na běžný asfaltový vál a daly se přehrávat. V 80. letech to byly v New Yorku často pouze kazety, na kterých se daly sehnat některé z nejdůležitějších nahrávek dubu, reggae, no wave, nové vlny, punku nebo industrialu. Často je mezi posluchače šířily právě aktivity malého indie labelu Reach Out International Records, lépe známého pod zkratkou ROIR (vyslovuj „roar“, tedy česky „řev“). Za vpravdě punkovým fungováním vydavatelství hledejme ostříleného profesionála.

 

Neil Cooper se narodil ve Philadelphii a promoval na Columbia Business School v roce 1954. Pracoval jako agent pro prestižní label MCA, kde zastupoval taková esa jako Shirley Bassey nebo Charlese Minguse. V druhé polovině 70. let ke stávajícímu zaměstnání přibral tvorbu programu pro jeden z tehdy nejprestižnějších undergroundových klubů v newyorské Upper East Side – The 80s Club. Zde si brzy začal rozšiřovat obzory o nové vlivy a směry, které vládly mezi mladými – punk, reggae nebo různé výhonky nové vlny. Jako hudební fanda si hromadu koncertů zde vystupujících kapel nahrával a pomalu v něm klíčil nápad na rozjetí vlastního vydavatelství. Historické nahrávky po celých Spojených státech zaznamenával Alan Lomax, Neil se rozhodl, že podobným způsobem bude zachycovat současného ducha newyorského undergroundu. Tak došlo v roce 1979 k založení Reach Out International Records.

 

 

„Nebudu lhát, že na počátku byla idea vydávat muziku na vinylových deskách,“ přiznal v roce 1999 v rozhovoru pro Billboard Magazine Cooper. „Nikdo u mě nechtěl nic zpočátku vydat, protože má kariéra vydavatele byla na úplném začátku. Všechny kapely, se kterými jsem byl v kontaktu, protože hráli v The 80s Clubu, to znamená James Chance, Lydia Lunch, Johnny Thunders, Suicide, Bush Tetras, The Fleshtones, The Dictators nebo Bad Brains se staly populárními díky koncertování v New Yorku a všichni měli ambici podepsat nahrávací smlouvu s významnými labely. To znamená získat okamžitou zálohu na nahrávání a mediální i finanční podporu budoucích turné. Jinak naštěstí přemýšleli hudebníci z Britských ostrovů jako David Bowie, Bow Wow Wow nebo Elvis Costello. Ti se rozhodli, že scénu zaplaví kazetami – hráli poměrně velkou a riskantní hru podpořenou časopisem NME. Ten začal vydávat materiál, který umělci nebo labely vyhodili z tracklistů připravovaných desek jako nevhodné nebo nedostatečně kvalitní. Rozhodl jsem se, že na to půjdu stejným způsobem,“ odhalil pro Billboard Neil Cooper dva roky před smrtí své klíčové rozhodnutí. „Dal jsem kapelám nabídky a dostal jsem od nich svolení vydat jejich muziku na kazetách.“

Navíc Cooper využil svou spojitost s The 80s Clubem a našel tak využití pro vršící se hromadu svých koncertních záznamů. Pro Neilův plán byla nejvhodnější doba, protože právě na přelomu 70. a 80. let přišla firma Sony se svým revolučním vynálezem – přenosným walkmanem. „Sony mě zachránilo,“ přiznal v roce 1990 v rozhovoru pro The Philadelphia Inquirer zakladatel ROIR. „Nebýt masivního rozšíření jejich vynálezu, asi bych nikdy neskončil v plusu,“ dodal s povděkem. Takto mohl v rychlém sledu penetrovat scénu s nahrávkami Jamese Chance & The Contortions Live In New York, 8-Eyed Spy Live With Lydia Lunch, The Dictators Fuck ʼem If They Can’t Take A Joke a Suicide Half Alive. Zvlášť pouze z poloviny živý záznam protopostpunkového dua je dnes velmi ceněnou nahrávkou. „Než jsem začal vydávat muziku, vytvořil jsem si seznam jmen, která mě při četbě NME zaujala. Dnes mi to přijde jako neuvěřitelné, ale v podstatě všechny, kromě Ramones a Dead Boys, jsem nakonec podepsal,“ dmul se pýchou majitel, který se vrhl do punkového podnikání chvíli před svými padesátými narozeninami.

Brzy po obsažení newyorské scény, přičemž finančně se nejvíce zahojil vydáním debutové desky Bad Brains, se Neil vydal do Velké Británie, východní Evropy a na Jamajku. Brzy poté začaly katalog doplňovat právě objevy s Cooperových cest – berlínští Malaria! a Einstürzende Neubauten, slovinští Laibach, britští The Durutti Column nebo Andi Sex Gang, Welšané Llwybr Llaethog nebo z Jamajky pocházející Lee „Scratch“ Perry a Oku Onuora. Mezi všemi ale čněli Bad Brains. Nejenže dodnes prodali více než 160 tisíc kusů bezejmenného debutu (z toho jen 60 tisíc na kazetách!), ale byli to právě tito hardcoreoví rastafariáni, kdo seznámili Neila se samotným etiopským císařem Haile Selassiem I.

Důležitou součástí vydavatelské politiky ROIR bylo vydávání kompilací. Díky nim se dostalo první možnosti k prezentaci například mladičkým Beastie Boys, jejichž rané hardcoreové pokusy jsou součástí výborné kompilace New York Trash z jara roku 1982. Cooperův syn Nick byl navíc delší dobu manažerem kapely.

 

Vydavatelství Reach Out International Records fungovalo stabilizovaně jako čistě kazetový label až do roku 1995. To už vydavatelství pomalu přebírali do svých rukou Neilovi synové Nicolas a Lucas. Neil sám zemřel v roce 2001 ve věku 71 let. Snižující se prodej nosičů na původních kazetách a nátlak fanoušků donutil pokračovatele pomalu převést většinu položek katalogu do CD podoby. „Můj táta se o CD nezajímal,“ přiznal v rozhovoru pro britský Guardian Lucas. „Digitalizace kazet a jejich uvedení do nového formátu nebyl jeho nápad, ale šlo o přežití. Stále více jsme také začali vydávat vinyly,“ dodal v roce 2009 povzbudivě. Label se s vydáváním reedic vzchopil, dokonce řadu let vedl svou evropskou pobočku a dva sublabely. Vedle stále stěžejního dubu/reggae a punk/hardcoreu, přibral do katalogu psychedelické stálice Legendary Pink Dots, metalové Dub Trio nebo pětičlenný eklektický kolektiv Dufus, který Lucas Cooper charakterizoval jako hybrid Queen a Jesus Christ Superstar.

 

V posledních letech label ROIR převedl svůj katalog do digitální podoby, kdy si můžete poslechnout nebo zakoupit nahrávky na Bandcamp profilu. Hudbu původně kazetových releasů ROIR najdete i na vybraných streamingových platformách. Tím jako by majitelé dopsali v loňském roce poslední kapitolu vydavatelství. Všechny profily labelu stále fungují, jen se na nich zastavil život. Ani letošní výročí 40 let neprobudilo prozatím Cooperovy bratry k nové činnosti. Jestli tak tomu bude navždy je ještě předčasné hodnotit. Bylo by ale škoda, kdyby opravdu nezávislé vydavatelství, které se i v distribuční rovině drželo nezávislých partnerů, zmizelo v propadlišti dějin. Čtyři dekády totiž ukazovalo, že fungovat umělecky i finančně v opozici v undergroundu lze.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *