Mejdan se Sub Pop: Grunge a zbytek hudby

Tenhle příběh má dlouhé intro, pak předčasné vyvrcholení, následný rozklad i následný klidný návrat na výsluní. Aby ne, vždyť se budeme pohybovat na časové ose dlouhé bezmála čtyřicet let. Label Sub Pop, který je středobodemvyprávění, má co slavit. Úspěchy, historické zásluhy, i současné postavení jednoho z nejvýznamnějších nezávislých vydavatelství na hudební scéně. Z toho čouhá masivní oslava. Vyrážíme do Seattlu!

 

Začneme ale jinde než v tomto průmyslovém srdci státu Washington. Přemístíme se o sto kilometrů směrem na jihozápad do univerzitního městečka Olympia. Zde jsme už jeden mejdan prožili, a to s labelem K records (viz UNI únor/2017). Ani dnes nemineme místní studentské rádio, ale místo Calvina Johnsona se soustředíme na jiného redaktora, Bruce Pavitta. Ten zde vysílal pořad o lokálních kapelách nazvaný Subterranean Pop. Na rozdíl od jeho spolužáků, kteří v té době poslouchali hlavně anglický import, jeho zajímal klubový underground a přišlo mu škoda, že tuhle scénu nikdo pořádně neprezentuje veřejnosti. Zanedlouho potom došlo i na tištěnou verzi pořadu v podobě stejně pojmenovaného fanzinu. Název se hned v druhém čísle zkrátil na Sub Pop, ale dlouhého trvání tak jako tak neměl. Po třech letech a devíti číslech přešel na formát magnetofonových kazet s nahrávkami kapel a v psané podobě pokračoval několik dalších let už jen jako sloupek v místních novinách. To už došlo k Bruceovu přestěhování do Seattlu a seznámení s Jonathanem Ponemanem, místním promotérem, který skrze kamaráda Kima Thayila, toho času kytaristu Soundgarden, měl podrobný přehled o všech zajímavých kapelách z půlmilionového města i širokého okolí. Jak je představil veřejnosti kromě vysílání ve studentských rádiích? Co kazety? Mezi několika prvními nahrávkami byla i kompilace Sub Pop 100, která podobně, jako dva roky po ní dvoustovka, obsahovala skladby těch, kterým se nedostávalo moc pozornosti. Mezi Tad, Mudhoney, Soundgarden nebo Skinny Puppy se na třetí pozici objevila vůbec první, nicméně v té době už tři roky stará píseň Spank Thru od tria dvacetiletých mladíků Nirvana. Zařazení kousku od Sonic Youth z New Yorku ukazovalo, že tahouni Sub Pop už v raných letech mysleli globálně.

 

Právě v roce 1988 si vzal tandem Pavitt–Poneman vydavatelství jako práci na hlavní úvazek a pro propagaci své hudby dělal, co mohl. Někdy kolem vydání Sub Pop 200 dokonce napsali do britského časopisu Melody Maker, aby poslali redaktora na obhlídku seattleské hudební scény. Že to musí vidět. Přijel, a to ve výsledku způsobilo, že se o grunge jako hudbě severozápadu USA začalo mluvit a psát na Britských ostrovech. Což byl první předpoklad masovějšího rozšíření i mimo Ameriku.

Určující role Sub Popu jako objevitele nového hudebního stylu ale skončila právě v tom okamžiku, kdy se kapely začaly dostávat do širšího povědomí. Začátkem devadesátých let se všechny výrazné skupiny, které grunge proslavily, resp. jím byly proslaveny, už dávno nacházely někde jinde. Soundgarden si vetší firma odchytla hned po pár demech, když už se tušilo, že z téhle scény něco bude, Nirvana odešla po slibném debutu ke Geffenu, Mudhoney a Tad se postupně taky upsali jinde. Novější projekty jako Pearl Jam a Alice in Chains neměly se Sub Popem nic společného už od začátku. Přesto nálepku objevitelů grunge se Sub Pop do dnešního dne nezbavil. Po odchodu Nirvany navíc přehnaně velká očekávání spíše stahovala akcie vydavatelství ke dnu. „Myslím, že jsme vypouštěli ven dobré nahrávky po celou naši historii, ale když jsme se odtrhli od něčeho tak přehnaného jako byla celá ta vřava okolo grunge a Nirvany, cokoliv, co mohlo následovat, muselo být nutně vnímáno jako zklamání,“ říká k období půlky devadesátých let Poneman. Reedice nirvanovského debutu zajistila labelu první platinovou desku, ale potom následovalo několik let tápání. Stylové hranice se dost rozšířily a repertoár rozbředl. V roce 1996 se navíc Pavitt rozhodl věnovat rodině a odešel, vedení firmy přenechal, i když s velkými výhradami v rukou Ponemana. Ten za nejhorší rok pro Sub Pop považuje 1997: „Cítil jsem, že se to rozpadá. Zaměstnávali jsme dvakrát tolik lidí, než máme teď – bylo to takové cvičení přehnaného sebevědomí. Měli jsme ředitelství Sub Popu v Londýně, a dokonce i Torontu.“ I z toho titulu se spojil s majorem Warner Music a dohodl se na jejich vstupu do finančních struktur labelu. Dnes mají 49 % podíl na vlastnictví Sub Popu, ale naštěstí do samotného chodu labelu nezasahují. Neměli k tomu důvod. Vždyť už brzy label přišel s výraznými nováčky. Ať už mluvíme o rurálních básnících Iron & Wine, rockových elegánech The Shins nebo hlučných dámách Sleater-Kinney, vždy šlo o zásah do černého. Vrchol ale přišel s partou The Postal Service v čele s Benem Gibbardem, kteří s jediným albem nazvaným Give Up dosáhli na druhou platinu v historii Sub Popu. Od té doby se věci okolo fungování labelu začaly definitivně obracet pozitivním směrem. Dokonce tak, že v roce 2007 Jonathan Poneman založil boční label Hardly Art, který běží obstojně vedle hlavního vydavatelství do dnešních dnů. Dalším milníkem bylo určitě upsání nového projektu hip-hopera Ishmaela Butlera z Digable Planets jako Shabazz Palaces v roce 2009. Tím definitivně padla, po více než dvaceti letech existence, poslední žánrová omezení vydavatelství. V roce třicátých narozenin Sub Popu můžeme silnou pozici ilustrovat na vydavatelském plánu prvního půlroku 2018: živák Mudhoney k 30. letům fungování kapely, reedice a nová deska kultovních Hot Snakes, Beach House nebo Father John Misty. Label i po letech sympaticky sází na nová jména. Jen v prvním půlroce servíruje zasněné Moaning, společný projekt Loma Jonathana Meiburga, frontmana oblíbených Shearwater, a Emily Cross s Danem Duszynskim z dua Cross Record, špinavé rockery Forth Wanderers, DIY písničkáře Jo Passed nebo objev z Bandcampu balancující na hraně mezi indie popem a rozverným R&B, Beckem a Animal Collective, který si říká Yuno. A těch desek, které vycházejí jen v první polovině tohoto roku, je ještě více. Ostatně zkontrolujte to na adrese www.subpop.com.

 

Co se týče oslav 30 let fungování, první speciální koncerty proběhly hned z počátku roku. Další výroční aktivity se podle informací z webu chystají na dobu po letních prázdninách. Hudební impérium, které proslavilo Seattle více než obchod Amazon, letecká firma Boeing nebo kávový řetězec Starbucks, se má čile k světu. Zaměstnává se svojí indie muzikou více než třicet zaměstnanců po celém světě a je tak klidným majákem pozitivních hodnot v dnešní rozbouřené době hudebního průmyslu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *