Příběh, jak Meral Polat, dcera kurdských přistěhovalců, našla po smrti otce sešit s jeho verši a musela je vyzpívat, už čtenáři UNI znají. Album Ez Kî Me? (Kdo jsem?, 2022), nazvané podle básně, prostřednictvím které tatínek odpověděl Meral na bezelstně záludnou a vlastně nezodpověditelnou otázku „co znamená být lidskou bytostí“, přineslo zpěvačce mezinárodní uznání. Muzikantský životopis Meral Polat ovšem sahá mnohem dál než ke triu s kytaristou a klávesistou Chrisem Doylem (též Antibalas, Annika Zee) a bubeníkem Frankem Rosalym (Thurston Moore, Jeb Bishop nebo Markéta Irglová). Například k world-folkové kapele Merals Harem či spolupráci s Metropole Orkest. Většinu rozhovoru jsme ovšem logicky věnovali Meral Polat Triu, které se po výtečném vystoupení v rámci Respect Festivalu 2023 na Rohanském ostrově vrací 6. března 2024 koncertovat do Prahy. Tentokrát se představí v komornějším prostředí Paláce Akropolis. Kromě toho vystoupí také 5. března v Olomouci a 7. března v Trutnově v rámci festivalu Jazzinec.
Narodila jste se v Amsterdamu, ovšem jak říkáte v rozhovorech a jak lze cítit z vašich písní, intenzivně vnímáte svoje kurdské kořeny. Často zpíváte kurdsky. Jak jste v Nizozemsku dokázala najít cestu ke kultuře domoviny vašich rodičů?
Mám dojem, že jsem objevila kurdskou kulturu prostřednictvím písní. K mým nejstarším vzpomínkám patří ty, ve kterých táta hraje na bağlamu (druh sazu, druhý „největší“ z rodiny těchto drnkacích nástrojů, pozn. aut.) a zpívá. Kdykoliv přišli na návštěvu příbuzní, obvykle se nakonec zpívaly staré lidové písně, s texty, které zachycují moudrost naší kultury. Texty, melodie, rytmus, zvukové vibrace, tohle všechno v sobě nese informaci. Tohle vše mi přímo do srdce vneslo povědomí o kultuře země rodičů. Aniž bych to nějak rozumově chápala. To přišlo až později.
Poslouchala jste jako malá i nějakou jinou hudbu než kurdskou lidovou?
Moje matka se přestěhovala do Holandska, když jí bylo dvanáct. Měla ráda Bee Gees a řeckou zpěvačku Nanu Mouskouri. A poslouchali jsme samozřejmě také holandské písně. Mám-li tedy jmenovat své nejranější hudební vlivy, byly to tyto, které všechny souvisejí s naší rodinou.
A myslíte, že toto vše, včetně třeba Bee Gees, si dál nesete v sobě a odrážíte se to ve vaší současné tvorbě?
Ano, myslím, že to všechno je v mé hudbě nějak přítomné. Ale přibyl k tomu jako velmi důležitá složka přínos hudebníků, se kterými spolupracuji. Do společného projektu přináší každý něco ze sebe a výsledek je pak ovlivněn všemi účastníky stejným dílem. Vzniká něco nového, co vychází z paměti, z kořenů a ze schopností každého z členů kapely.
Jak se dala dohromady mezinárodní sestava, se kterou koncertujete a se kterou jste nahrála i své album Ez Kî Me?
Za mnoho vděčím Paulu Koekovi. To je nizozemský hudební režisér, ale také průkopník na poli hudebního divadla. Nikoli muzikálu, ale opravdu hudebního divadla v Holandsku. Potkali jsme se, já jsem účinkovala v jeho divadelním představení, a při té příležitosti jsme se začali bavit. Dnes mohu říct, že je mým soukromým učitelem. A právě on mi představil svého zetě Chrise Doyla, který je tedy manželem jeho dcery, ale především je to skvělý hudebník. Setkala jsem se tedy s Chrisem, který pochází z Ameriky, a ten mi doporučil jako dalšího spoluhráče bubeníka Franka Rosalyho, což je Portoričan z Chicaga. Jako poslední pak přišel Jens Buttery. To je tedy aktuální obsazení naší kapely.
Jak na vás zapůsobilo, když jste prvně navštívila Dersim ve východní Anatolii, odkud vaši rodiče pocházejí? Bylo to něco jako znovunalezení duchovního domova, nebo spíš objevování?
Navštívila jsem Dersim mnohokrát. V dětství i rané dospělosti, často jsme tam jezdili s rodiči na prázdniny. Bylo to hodně odlišné než náš život v Holandsku. Ovšem později, když jsem navštívila Dersim se svými spoluhráči z tria, vnímala jsem dva silné pocity. Jednak jsem byla vzrušená, že mohu muzikantům a zároveň velmi blízkým kamarádům ukázat, odkud pocházejí moje kořeny. Jak mě inspirují lidé, mystika a příroda země mých předků. A zároveň jsem se v duchu ptala země a předků, zda mám právo zpívat jejich písně, vyprávět jejich příběhy. Cesta do Dersimu je pro mě vždy spirituální zkušenost a zároveň i objevování. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděla Chrise a Franka, jak i na ně domovina mých rodičů zapůsobila. Tahle společná cesta určitým způsobem změnila životy nás všech.
Dovedete si představit, že byste v Dersimu žila?
Ha ha… Dovedla, ale asi jenom několik měsíců v roce. Když je hezké počasí, třeba na jaře. V zimě tam napadá sněhu člověku až nad hlavu, země je drsná a divoká. Vážím si dynamiky města i přírody.
Navíc opravdu miluju Amsterdam. Cítím se v něm jako ve svojí vesničce. Možná je v tom jakási hořkosladkost života v diaspoře. Zkušenost dítěte migrantů. Patříte na všechna ta místa, přitom jste zároveň všude „ti jiní“. Ale smířila jsem se s tím, vlastně je to svým způsobem obohacující.
Jste nejen zpěvačka, ale v Holandsku také úspěšná herečka. Dá se říci, co je pro vás zásadnější, hraní v divadle, filmech, televizi nebo koncertování a turné s triem?
Mám ráda obě profese. Vážím si svobody volby vybrat si tu, prostřednictvím které se chci zrovna vyjadřovat. Dokonce si myslím, že pomáhají jedna druhé. Dodávají si vzájemně sílu. Vždy jsem ráda spojovala různé prvky dohromady. Ale nic mi není tak blízké jako zpěv. Ničím jiným než zpěvem se nedokážu tak jasně a přímočaře vyslovit. Stačí mi jen se při zpívání otevřít a volně dýchat. Odjakživa bylo mým největším snem mít vlastní kapelu, dělat vlastní muziku, jezdit na turné po celém světě. Setkávat se s lidmi napříč různými národnostmi a kulturami. Sdílet s nimi prostřednictvím hudby uvědomění si sebe sama, lásku, všechnu tu vnitřní naléhavost.
Poté, co můj táta umřel, už jsem neztrácela čas ničím jiným. Nebylo to jednoduché, ale zcela jsem se soustředila hudbu, na založení vlastní nezávislé skupiny.
Ještě předtím, než jste založila „elektrické“ Meral Polat Trio, zpívala jste také v šestičlenné akustické sestavě…
