MIKLÓS LUKÁCS, LARRY GRENADIER, ERIC HARLAND: Cimbalom Unlimited

Cimbálový virtuóz Miklós Lukács se na CD Cimbalom Unlimited, zaznamenávajícím jeho nahrávku v BMC koncertní hale 2. a 3. června 2016, představuje v plné parádě. Po svém boku má kontrabasistu Larryho Grenadiera a bubeníka Erika Harlanda, s nimiž se sblížil za svého působení v konstelaci legendárního amerického saxofonisty Charlese Lloyda. Jsou to, jak oprávněně sám svědčí, „perfektní hráči, otevření různorodým druhům hudby“. Právě to potřeboval, protože se rozhodl, že při této příležitosti ukáže na příkladu svého vztahu k minulosti, současnosti a výhledů do budoucnosti hry na cimbál, jak barvité šance nabízí a že je to nástroj vhodný i pro 21. století. Těch devět kompozic, na albu prezentovaných, obnáší skutečně různorodé přístupy, což se snad dá rozpoznat i z jednovětých charakteristik. Balkan Winds je honitebně pádný virvál, střídající ekvilibristickou bujnost s nostalgizující vtíravostí, s překotnými poryvy cimbálu, vábivě melodizující basou i řádivě nakumulovanými bicími. Lullaby for an Unborn Child je naopak protajemněle pozahalená uspávanka, střídající cingrlátkové prozvoňování se zahoroucňovaně třeskutující (nepodvádivou) svádivostí. Peacock Dance je naproti tomu prodchnut tanečně poskočnou vzdorností, pozlomkovaně žejbrující, s promlátivě cepujícími bicími a s pohánivě vzrušivou basou, nad kterými cimbál téma vítězoslavně rozparádí. Dawn Song se s pozamykanou pozamyšlenkovaností přelévá do folkově podbarveného zabaladizování, zatímco kontrabas v následném Somewhere… vyvolá zneklidňující atmosféru neurčitosti, vyvolávající smíšené emoce. Ale je to zahrávavě pospěšný Act 3, jehož dějeplná akčnost, plná údernostního aktérství, nás ohromí neustálými převisy ze základního tématu do úderných ztečí. Auru vyvolá basista s jemně vylaďovanou excitací; je tu (ale i jinde) patrný náladotvorný, až posvátňující odkaz Bartóka, přičemž v anotacích proklamovaná folkovost zůstává někde v podpalubí. Sunrise in Chennai záběhují hravé i dravé, až exoticky propestřované tradice, které vedou do blyskotného rumraje včetně monstrózního sóla bicích, a vracejí se do Maďarska ve folkovém zjančení. Závěrečný memoriál R. I. EP. (prezentovaný s atmosférou živého vystoupení v klubu Opus o den později), věnovaný postmodernímu spisovateli Péteru Esterházymu (1950–2016), má svou vnitřní náruživost, povlovnou protraurizovanost, prosypně zatragizovanou, každopádně však vyvěravě vemlouvavou. Cimbál má v každé fázi odlišné zabarvení, vždy však je pln dychtivosti, působí moderně, na hraně jazzu (se zmíněnou folkovou dodatkovostí) a klasiky, vyvolává souběžnou náladu spoluhráčů. Je to nevšední album.

 

Budapest Music Center Records, 2016, 61:15

Přidat komentář