Miroslav Wanek, kapelník Už jsme doma: Vzpomínky na Hardyho Foxe

Seznámili jsme se v roce 1992, když Už jsme doma jeli ve skupině umělců na výměnu do San Franciska, ovšem tomu předcházel ještě dopis. Už nevím, jak jsem tenkrát sehnal kontakt na manažera The Residents Richa Shupa, který byl v té době New Yorku. Poslal jsem mu naši první desku a poprosil ho, aby ji předal The Residents. Myslel jsem si, že to zapadlo, ale po roce mi přišel krásnej dlouhej dvoustránkovej dopis, kde bylo napsáno, jak se jim to líbí a že tak, jako my jsme měli obtíže poznat kulturu ze Západu, tak oni měli ještě menší možnosti poznat kulturu zpoza železný opony. A jak se ta opona otevřela, tak by se nedivili, kdyby Už jsme doma byli v centru toho, co inspirativního z Východu bude přicházet. A byla tam jedna větička, které jsem se hrozně smál – všichni v kapele jsme se tomu smáli – kdybyste měli cestu kolem, tak se stavte, ukážeme vám naše tajný studia. Rok se sešel s rokem, Linhartova nadace zorganizovala cestu umělců do USA a my jsme se najednou objevili v San Francisku. Navíc jedna z hlavních organizátorek festivalu, Laurie Amat, zpívala na poměrně čerstvě natočeném albu Freak Show. Tak jsem Laurie řekl: „Mám tady dopis od The Residents, kde mi píšou, že kdybychom tady byli, tak se můžeme podívat do tajných studií. Nešlo by to nějak s nimi domluvit?“ Ona odpověděla, že se zeptá, a my jsme se skutečně v roce 1992 dostali jejich studií, kde jsem se poprvé potkal s Hardym. Hardy Fox nám byl představen jako spolupracovník The Residents, blízký účastník projektů a jeden ze dvou mluvčích. Bylo to pro nás – teď to trošku přeženu – jako by člověk setkal s bohem, něco nemyslitelnýho a nepředstavitelnýho a hrozně příjemnýho. Byli i na našem koncertě a vzniklo přátelství. Samozřejmě jsme ctili a dodnes ctíme (i na žádost Hardyho) anonymitu samotné skupiny The Residents.

Pak jsme trochu kontakt ztratili, vyměnili jsme si možná dva tři dopisy, ale když Ondřej Hrab z divadla Archa začal jednat o tom, že by se udělalo Freak Show naživo, tak The Residents projevili zájem, abych dělal hudebního režiséra. Archa mě vyslala do San Franciska na tři nebo čtyři týdny, abychom projekt připravili. Bydlel jsem v San Francisku kousek od studia, kam jsem docházel každý den jako do práce. Ráno v devět jsem přišel do studia, seděl jsem tam s Hardym osm nebo deset hodin a pracovali jsme. Několikrát jsem jel i k němu domů. Neřešili jsme jenom práci, začali jsme se bavit i o osobních věcech, poznal jsem i jeho přítele, dnešního vdovce Steva. Během desítek našich dalších setkání jsem se dozvěděl spoustu různých věcí, detailů, jak kapela vznikla v Shreveportu v Louisianě. Dokonce jsem v jednom momentě dostal nabídku hrát s The Residents na kytaru, právě dávali dohromady kapelu pro nadcházející turné. Musel jsem to sice kvůli Už jsme doma odmítnout, ale potěšilo mě to.

Jednou došlo ke kuriózní situaci, kdy jsem si od jedné paní v San Francisku půjčil na týden hausbót v Sausalitu na nějaké rozjímání. Pozval jsem oba mluvčí The Residents na oběd. Hardy, který bydlel ještě severněji, přijel na kole a Homer Flynn připlul lodí okolo Alcatrazu. Já jsem udělal řízky a hostil jsem The Resident v hausbótu v Sausalitu. Bylo to takové setkání třetího druhu. Pro mě tehdy velmi absurdní situace. Chci tím jen demonstrovat, že jsme se postupně velmi spřátelili. Kdykoli jsem byl v San Francisku, tak jsem chodil k nim domů, znám se s dětmi Homera Flynna.

 

Hardy byl osobně nesmírně vlídný, ale nebyla to jednoduchá osobnost, byl často paličatý, nebyl ochotný ke kompromisům, což je v kontradikci k vlídnosti, ale ne že by křičel. Měl svou představu a málokdy z ní byl ochotný ustoupit, ale nikdy to nebylo násilné, takže pocit vlídnosti a přátelskosti převládal. Vždycky mi připadlo, že naštěstí v tom jejich anonymním světě to nebylo tak obtížné, ale že mu dělala potíže jakákoli publicita, nebo nějaké velké povídání. S Homerem jsem si povídal i víc o všech možných věcech od světové politiky až po nejsoukromější věci, kdežto Hardy byl vždy uzavřenější, moc se neprojevoval, kromě jedné výjimky, a tou byla hudba. Ukazoval mi třeba, jak řešil situaci, když neměl nápad – vzal malé Casio a pustil si demo. Hrozně se tomu smál, ale opravdu to tak dělal. Mě asi nejvíc zaujala jeho metoda skryté melodie – začne skladba, v nějaké chvíli je už košatá, je tam několik motivů přes sebe a vzniká taková masa poměrně složitých aranží. Někdy vzadu se na nějakém tenounkém nástroji ozve nějaký nápěv. Ve vřavě je to nedůležitá barvička, ale když to začne opadávat, tak ta nenápadná melodie se velmi nenápadně stane tou hlavní. Je tomu tak od počátku a byla jen zakrytá balastem. Tato metoda, která mě na The Residents baví a je pro mě inspirací, je nejen emotivně účinná, ale má taky symbolickou rovinu. Nejen hudební motiv a text ale i aranž je nositelem nějaké informace. Člověk musí být v životě pozorný, může zjistit, že ta nenápadná věc, nějaký lehký motiv, který se mu dostane do cesty, je hlavní a že to tak vždycky bylo a že se zabýval něčím jiným a to hlavní mu možná utíkalo.

 

Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa

S tou smutnou zprávou jsem se vrátil do dob, kdy jsem Homera a Hardyho poznal, kdy jsem poprvé vstoupil do jejich studia v San Francisku. To bylo začátkem devadesátých let, začátkem roku 1993. Tehdy jsme stavěli Archu a měl jsem americké stipendium na studium divadel. Mohl jsem cestovat po USA a hledat partnery i umělce pro spolupráci. V San Francisku jsem se k The Residents dostal díky Laurie Amat, se kterou jsem se tam seznámil. Říkal jsem si, kde to jsem? Jsem ve výtvarném studiu? Nebo jsem v nahrávacím studiu? Nebo v kanceláři hudební agentury? Z prostředí to nebylo jasné. Seděli tam dva chlapíci, jeden takový rázný extrovert a druhý, který byl introvert, taková jemná duše. S nimi jsem se začal bavit o tom, co kdo sleduje v umění.

Našli jsme společnou řeč a řekli jsme si, že až postavíme divadlo, tak by stálo za to něco společně udělat. Oni do toho měli chuť. Přijeli ještě v době, kdy jsme divadlo stavěli. Předvedli jsme jim stavební jámu, která se měla stát divadlem. Oni tehdy přišli s přelomovým interaktivním CD-ROM Freak Show. Dohodli jsme se, že se Freak Show, které už mělo různé podoby – byl to komiks i CD-ROM – převede do divadelního tvaru. Hardy hrál roli takového uzemňovatele, který nás pořád nabádal, abychom stáli při zemi. Homer byl rozevlátý. V americkém týmu, který Freak Show připravoval, hrál Hardy vždycky roli toho, který na jednu stranu věděl přesně, o co jde, ale když došlo k nějaké krizi, tak to nějak změkčil a pomáhal najít kompromis. Připravit takový projekt byla strašná bláznivina. Musel jsem sehnat peníze, samozřejmě ne tady, v Americe, ale psala se devadesátá léta, kdy to ještě bylo možné.

Hardy byl introvertní velmi jemný člověk. Vedl svůj vlastní život, který byl možná skoro nekompatibilní s představou, kdo jsou The Residents. Od konce 90. let se mu nechtělo jezdit na turné, žil si nahoře v Marin County. Možná princip anonymity The Residents vycházel z toho, že mu neseděl exhibicionismus, zatímco Homera jako výtvarného umělce a performera to k němu táhlo. Hardy byl spíše ten, komu vyhovovalo, že je skrytý a může si dělat své hudební experimenty. Ty byly skutečně fenomenální. Byl nejenom vynikající hudebník, ale objevitel určitých proudů, které potom převzali ostatní.

 

The Residents tady byli mýtem, možná víc než kde jinde. Pamatuju si úplně první zážitek, když mi koncem sedmdesátých let Dáša Voňková pustila na magnetofonu B-42 jejich skladbu a dávala mi hádat, co to je. Říkal jsem si – to je nějaký remixovaný Janáček. Tehdy jsme z toho byli úplně unešení, jak se dá pracovat, že muzika překračuje hranice a ty nevíš, jestli je to vážná hudba, nebo persifláž. Bylo tam úplně všechno, jak vážnost, tak humor a nadsázka. Od té doby jsem The Residents během komunismu přes různé kanály sledoval. Vždycky okolo nich byla nějaká záhada, dnes už o ní mohu mluvit, protože se Hardy před svou smrtí označil za autora skladeb The Residents. Ale ta záhada je tam pořád, protože dneska už zase nevíme, kdo je za nimi. Když mi Homer odpovídal na kondolenci, říkal, že The Residents jedou dál, protože Hardy už dva roky nebyl aktivní a na svou webovou stránku dal už data 1945 až 2018, takže věděl, co ho čeká. Možná proto se před pár lety přiznal, že je autorem hudby The Residents. Mě vždy fascinovalo, s jakou jemností hráli hru s anonymitou. Nebylo v tom nic násilného. Měli to vybudované tak dokonale, že okolo toho nebyla nikdy žádná křeč. Byla to hra, na kterou přistoupilo i publikum. Ustáli to skvěle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *