V minulém UNI vyšla obsáhlá recenze na novou desku DekadentFabrik Mental Morphosis. Zeptal jsem se tedy přímo hlavní postavy kapely Davida Cajthamla nejen na Dekadenty, ale vůbec na jeho hudební začátky, vkus a výtvarné umění, kterému se věnuje zejména.
Recenzent Alex Švamberk v úvodu píše, že „spojit underground s dubem působí jako bláznivý nápad.“ Tak jak je to doopravdy?
Ta recenze je bezvadná, vlastně je tam popsaná podstata toho, co děláme. Dub mám hodně rád, Otto (DJ Satan) taky. Když začal v Anglii okolo roku 1977 punk, tak tam po koncertech dýdžejové pouštěli reggae, takže punk byl s reggae od začátku propojenej, byly to podobný party. Ke mně se v tý době dostalo reggae-dub společně s punkem, po pár letech se punk přelil do elektroniky, a protože jsem docela starej, tyhle změny jsem před 35 lety zažil na vlastní kůži. I ten underground beru, chápu to pojmenování v tom, co opravdu znamená. To, co má teďka označení českej underground a hraje na ministerskejch setkáních, je jiná záležitost. Tenkrát, když jsem začal v sedmdesátejch letech s punkem, tak nás náhaněli tehdejší máničky-undergroundi, jelikož jsme měli krátký vlasy a byli navoněný voňavkou pačuli, na prstech prsteny… Chtěli nás mlátit jako nepřátelský zjevy. A takovýho undergroundu si vážím. V DekadentFabrik se to najednou taví všechno dohromady. V recenzi je taky zmínka o našich rytmech, o tom, že to nemá těžkej zadek český hudby. Když jsem začal dělat elektroniku, tak jsem vždycky psal tak, aby to jelo 3 rány proti 4 ránám, tu českou těžkopádnost nechápu, asi je to nějakej zvyk nejít rytmama proti sobě. Když děláme nové CD, člověk si vždycky uvědomuje, že nemůže vycházet z toho, co se hraje teď, ale musí to být aktuální v momentě po vydání, tak trochu odhadnout, soustředit se na to, co bude, jak se asi budou cítit lidé-posluchači za pár měsíců. Stejně tak jsem měl radost z recenzí Petra Slabého a Antonína Kocábka. Je fajn, že děláme čitelnou hudbu a že se z ní dají vyčíst věci do ní vložené. Nakonec nejdůležitější na hudbě jsou posluchači. Furt jsem ještě schopnej zahrát někde v podmínkách, ve kterejch „muzikant prostě nehraje“, když jsou tam dobrý lidi. To je asi ten poctivej underground a punk.
Jak vzpomínáš na roky, kdy jsi byl členem Energie G? Byli jste opravdu první punkovou kapelou?
Zase to budou moje osobní vzpomínky. Jsem rád, že kapela tehdy vznikla a měl jsem možnost v ní hrát. Hodně jsme zkoušeli a učili se. Klukům bylo tehdy 14–16, mně bylo 18, bylo dobrý, že jsme do toho vlítli takhle mladý, byla to vlastně práce, která měla smysl. Za krátkej čas se podařilo vytvořit něco, co je teď legendou. Byli jsme první, to je jasný, hlavně první s vlastníma skladbama a vlastními texty, a hráli jsme jen punk, neměli jsme to jako přídavek k nějaký jiný tvorbě jako ostatní kapely. Jiný kapely tehdy hrály jen převzatý věci. Lidi poznali, že to myslíme vážně, to bylo důležitý. Punk byl velkej zlom. Tenkrát se hrály složitý věci, spousta akordů, dlouhý sóla, strašná nuda to byla. Punk to zlomil svou jednoduchostí a důrazem na hudbu, odklonem od „vymakanosti“. Punk byl odklon od nabubřelosti směrem k jádru věci. Měl smysl i v Čechách. Vzpomínám si, že mně jeden člověk kdesi vyčítal, že jsem punker a přitom mám doma spoustu knih a studuju, vyčítal mi, že nejsem pako z ulice. Tenkrát ale paka z ulice vládla pomocí komunistické strany všem lidem ve státě, byla to podle jejich slov vláda dělnické třídy s jejich předvojem komunistickou stranou. Být vzdělaný a uznávat hodnoty byla těžká opozice, tedy punk, proti komunistickým primitivům a jejich šíření strachu.
Abychom se vrátili do současnosti, kde jsi přišel ke stávajícím spoluhráčům?
Otto M. Urban je iniciátor vzniku DekadentFabrik. Chtěli jsme udělat koncert u něj na vesnici, tak jsme při té příležitosti založili kapelu. Na prvním koncertě s náma hrál vynikající americko-mexickej trombonista a americkej trumpetista. Začalo to z potřeby mít kapelu na jeden den. Pak jsem dělal nějakou hudbu s Monikou Načevou, chtěla hrát v Berlíně, tak jsem jí tam zařídil koncert, měl jsem k dispozici celej večer v klubu, zbytek večera po hraní Načevy jsem nabídl jejímu dýdžejovi, ale ten odmítl hrát zadarmo, takže jsem ho musel nějak nahradit, zavolal jsem do Berlína, aby mi sehnali dobrou zpěvačku a jednoho dechaře, vzal jsem s sebou elektronický základy, který jsem udělal pro první koncert DekadentFabrik, tehdy vlastně první a jedinej koncert. S tou zpěvačkou (Ruska se skvělým hlasem) a trumpetistou (v Berlíně několik let hrající studiovej hráč, jak se později ukázalo, původem Čech), jsme odehráli skvělej koncert. Nahrával to Alex, ten anglickej zvukař, žijící v Čechách. Nahrávka dopadla dobře a dal jsem ji jen tak Mikolášovi Chadimovi, ten mi za pár dní řekl, že by ho bavilo tohle hrát. Mikoláš pak nabídl, ať vezmeme ještě Váňu Bierhanzla. Takhle jsme se dali dohromady. Vlastně kvůli nenažranosti jednoho českýho dýdžeje, kterej nechtěl hrát zadarmo… Nakonec tam v klubu někde seděl v koutě a hulil… V tomhle složení je natočený i poslední CD. Možná, že s Ottou v DekadentFabrik ještě přitvrdíme a posuneme se hlouběji. Čas letí a člověk je zase v jiný situaci. DekadentFabrik by měla odrážet současnej stav mysli, ne povrchně melodicky, ale napětím. Najednou se těším na nový věci.
Občas říkáš, že jste spíš vernisážová kapela? Má to tedy jiný náboj než, dejme tomu, „klasický“ rock?
Na tuhle otázku odpovím jen sám za sebe, nevím, jak to vnímaj ostaní kluci. Jsme čtyři individuality a máme každej jinej přístup. Vernisážová kapela nejsme v žádném případě. Shodou okolností hrajeme často v galeriích, ale většinou jsou to normální koncerty, ne jen 10 minut na vernisáži, to by ani nikdo nezaplatil. To je nějaká fáma s těma vernisážema. Mě zvou často na vernisáže, kde pak hraju s Mikolášem v duu. Objevil jsem teď dalšího výbornýho dechaře, Martina Čecha. Je to flétnista, zabýváse jen muzikou, chtěl bych ho přetáhnout do DekadentFabrik, nějaký svištění by nám pomohlo. Je velice citlivej, fajn chlap. To je ale jiná věc. S galeriema jsme propojený duchovně, Otto je kunshistorik, já malíř, grafik.
Takže jste „jiná“ hudba?
Jo, asi máme jiný náboj, beru to podle reakcí posluchaček a posluchačů. Často mluví a zvláštním, silném zážitku. Lidi, který dřív brali heroin a pak nás slyšeli, se při poslechu vracejí do stavu na heroinu. Můj psychiatr, kterému je 85 let, mluví o silné vazbě na drogové zážitky – slyšel náš koncert, samozřejmě. Ta jinakost by se dala analyzovat tak, že máme jiné rytmy, než český kapely. Nevím, jak to popsat vědecky, nevyznám se v tom. Taky je důležitý to, že vlastně o nic nejde, jen o hudbu, jsme oproštěný od nějakejch filozofií, politiky… Tyhle věci má asi v kapele každej jinak a mně osobně je jedno jak to, kdo má. Jde mi jen o hudbu. O hudbu, která vychází z primitivního základu, kterej máme všichni stejnej, a to je narození a smrt.
Prý nezkoušíte. Je to pravda?
Ne nezkoušíme, máme za ta léta každej dost hudby a citlivosti k hraní v sobě, něco nacházíme na místě. O našem hraní spolu hlavně nediskutujeme, zkoušky a diskuze v našem případě nemaj smysl, tahle situace pak člověka přivede k tomu, že se na pódiu vyjadřuje upřímně. Součástí improvizace jsou i texty, které částečně čtu, částečně improvizuju. Mám rád improvizaci, i když teorii o ní neznám, jako neznám teorie u ničeho, co provozuji. Často mi pojmenování stylu nebo zařazení někam nic neříká, nevím, k čemu to je. Vlastně ani nevidím rozdíl mezi improvizací a zkoušenou hudbou. Pokud kapela zkouší několik hodin denně, nakonec se dostane do stavu, kdy už to hraje samo, stejně jako to hraje samo při improvizaci. Při obou přístupech jde nakonec jen o přenos energie.
Nakolik je tedy vaše hudba improvizací a nakolik jsou pevné, předem dané základy?
Máme stejnej systém, jako starý jazzový kapely v Americe. Něco je daný, něco improvizace, v improvizacích se časem objeví postup, kterej při dalších hraních opět použijeme, někdy hrajeme úplně totálně jinak. Vždycky hrajeme podle prostoru, ve kterým jsme, podle toho, k čemu je koncert navázanej. Hrajem tak, aby nás situace donutila při koncertě čerpat úplně ze dna našeho bytí. Jinak by to nemělo smysl. Naučený písničky nehrajeme, od toho jsou jiný kapely. Naše síla je ukrytá v místě kde hrajeme. Zároveň máme jen mírně obměňovaný elektronický základy, který jsou vlastně omezením pro to, abychom neulítli do nesrozumitelnosti. Párkrát jsem hrál sám s těma elektronickejma základama, a vždycky to byla pro publikum vostrá taneční párty. Takže i základ DekadentFabrik je vlastně taneční párty, zamlžená „čímsi“. Jsme jiná hudba. Ono nemá smysl bejt jako někdo, pokud to není nějaká osobní perverze (v dobrém slova smyslu). Bejt jako někdo znamená přijmout jeho osobní problémy a chyby, my máme svoje chyby a nešvary a to prodáváme. Každej se živí svejma vlastníma chybama. Ač mám ve jméně slovo čas (Cajt), jsem schopnej s časem pracovat jen nevědomě, orientovat se v čase intuitivně, neplánuju si, co kdy budu hrát. Beru čas jakopřírodní živel, který je v podstatě nesrozumitelný. Nikdo neví jak poletí vlaštovka…
Změnil se za tu dobu nějak styl tvojí práce s DekadentFabrik?
Základy dělám sám, ale s ohledem na to, jak k tomu budou hrát ostatní, nechávám tam prostor. Mám nějakou představu nálady, ale hudbu DekadenFabrik tvoříme ve výsledku všichni. Když třeba při koncertech ze základů někdy vynechám některé stopy, je to ovlivněno tím, jak v tom momentě hrajeme, kam se pohybujeme. Není to slepé hraní k základům. Je to společná jízda. Někdy základy dokonce úplně vynecháváme.
Jsi výtvarník, promítá se tenhle talent i do hudby?
Talent je dost divný slovo. Podle mne má člověk talent v zadnici, je tak talentovanej, jak dlouho a u čeho ta jeho zadnice vydrží sedět. Tu zadnici si nosíme pořád s sebou, máme ji jen jednu. Není jedna zadnice na výtvarný umění a druhá na hudbu… Možná je to jinak, nevím a nechci to vědět. Čím míň informací člověk má, tím líp. Většina informací je k ničemu, jen zaplňuje mozek balastem a překáží to normálnímu životu.
Jak se dá tomu balastu vyhnout?
Zkus se vcítit do stavu zamilovanejch, sjetejch, odsouzenců k smrti… Prostě do stavu lidí, kteří jsou někde mimo průměr. Tyhle stavy má smysl hudbou navozovat, koncert je záležitost na dvě hodiny, má smysl posluchače přenést na okraj skutečnosti, dát jim zažít něco, co znají, nebo něco, po čem touží, nebo co je zajímá. Navodit stavy lidí na okraji života. Stav těch nejslabších dává nejdokonalejší zprávu o stavu společnosti. Všechno je to jen pokus takovou situaci stvořit. Dělám to intuitivně, neexistujou přesná schémata, jak to vykonstruovat. Jedno ze schémat je všechny tyhle krajní situace prožít na vlastní kůži, ale často v těch krajních situacích člověk ztratí hlavu, nic si nepamatuje a neumí to pak interpretovat. Asi mě nejvíc ovlivňujou stavy mého těla a myšlení. Je zároveň nutný nezapomenout, že je to všechno jen rock’n’roll, jen hrubá vibrace, tanec, opakování frází. Je nutné nezapomenout na primitivní jednoduchost v nás, jednoduchost mnohdy zakrývanou vyslovováním prapodivných myšlenek, jimiž chtějí blbci ovládat druhé.
Prozradil jsi, co všechno tě ovlivnilo, ale jakou posloucháš hudbu v poslední době?
Poslouchám nejvíc klasickou hudbu, v dětství mě hodně bavilo baroko, Vivaldi a podobní. Chodil jsem na koncerty do Rudolfina. Klasická hudba mě drží pořád. Poslouchám i současné skladatele, Arvo Pärta, Gaia Kančeliho. Tam je stará energie. Taková stará dobrá Evropa. Na to u mne navazuje třeba Psychic TV, anglická hudba, ale tak ulítlá, že hudebníci nakonec hledaj zázemí v Americe. Americká hudba je výborná, alespoň pro mne. Třeba starý blues, jazz. Hudba k tanci a uvědomění si života jedince. Nakonec i country, živá verze písničky Jolene od Dolly Parton, kterou hráli na koncertech The White Stripes, je věc, kterou jsem slyšel asi padesátkrát. Stejně jako skladbu od Buddyho Guye Baby Please Don’t Leave Me. Baví mne Brian Johnstown Massacre, Rembrandt Pussyhorse od Butthole Surfers. Znám toho hrozně málo, spíš poslouchám pár skladeb furt dokola a intenzívně pozoruju jak je skladba udělaná. Nový věci se ke mně dostanou jen přes přátele, jinde hudbu nehledám. Mám takovej vnitřní pocit, že než abych někde hledal hudbu, tak ten čas věnuji skládání a nahrávání vlastní hudby. O nic tím nepřijdu, když nehledám a skládám. Ten pocit, že člověk nemá co ztratit, je důležitej. V tom také asi pramení kouzlo americký hudby, Amerika nemá historii, v tom je její obrovské štěstí, všechno začíná od tohoto okamžiku, existuje pro teď, kvůli neexistenci historie si nikdo nevyřizuje účty s minulostí. Důležité je nebát se a jít pod povrch věcí, nebát se nahoty událostí. I v Čechách se dá dělat jasná nahá hudba nebo jiný umění. Z historie je jasný, že většinou je české umění něco jako odraz světového umění, snaha vypadat sám před sebou v zrcadle jako ten z cizího časopisu, ale tenhle postoj není nutný. Člověk se může svléknout a tancovat svůj duševní tanec, který je univerzální. Muž a žena do sebe pasují jako klíč do zámku bez ohledu na rozdíl v bohatství nebo v názorech na politiku. V podstatě se dá říct, že poslouchám v hudbě její esenci-nahotu bez ohledu na žánr. Poslouchám pauzy mezi jednotlivými tóny a údery soustředěněji než melodii.
Teď ti vyšla knížka poezie. Je pro tebe báseň něco jako „pauza mezi řečí“?
Neimprovizované texty vydalo v prosinci pražské knihkupectví Kavka v knížce mé milostné poezie nazvané Pudřenka. Je to opravdu malá stříbrná knížečka do kabelky nebo do kapsy. V ní je dvacet linorytů, které jsem k básním vytvořil. Část nákladu vyšla jako bibliofilie, ručně kolorovaná. Pro knihkupectví Kavka teď připravuju další bibliofilii, ta by měla vyjít během pár měsíců. Baví mě knížky jako předměty, jako mě baví tvary kytar. Obojí, jak knížka, tak nástroj, by měl znít, něco v nás rozeznít. Jsem rád, když se mi to u pár lidí povede. Nemusí jich být mnoho, vždycky mne zajímala malá společenství omámenců spíš než velké davy. Teď jsem vydal 5 pornografických listů v nákladu deseti grafických alb. Je to fakt pornografie. Neustále kreslím, na Facebooku mám každý den novou kresbu nebo fotografii, je to taková denní povinnost, mimo další tvorbu. Dělám toho hodně najednou, ale cítím to jako takovou vnitřní povinnost. Vůči čemu ta povinnost je, to ale nevím. Dneska mi napsali z UMPRUM muzea, že chtějí do svých sbírek keramické ještěrky, které jsem nedávno dělal, takže se pořád něco děje, vážím si toho. Stejně tak mám radost z nového CD DekadentFabrik Mental Morphosis, zvláštní pěkná věc. Je divné chválit si vlastní práci, práci naší kapely, ale po vytvoření masteru někdo i váhal, jestli to má smysl. To považuji za dobré znamení, nemá smysl vytvářet věci, které jsou lehce stravitelné a po prvním poslechu je člověk zahodí. Určitá složitost a zákruty váhání by měly být součástí umění. Doba je sice rychlá a povrchní a běžný lidi nemaj na zamyšlení čas, chtěj přijít na kloub věcem během dvou minut a spěchat na další schůzku, hromadit zážitky. Já dávám přednost dlouhým jízdám v jednom údolí, nebo v jednom baráku. Změny přináší čas sám, den se mění v noc, chlad v teplo… Většina věcí na světě se stává sama od sebe. Není nutné ovládat všechno, chtít se podílet na všem.