Nechceme být politickou kapelou!

O pětici Zrní bylo v poslední době poměrně slyšet. A to nejen v souvislosti s připravovanou deskou Nebeský klid, ale i skrze netradiční série koncertů, které nejprve kvinteto vysvlékly do akustické křehkosti a poté jejich hudbu zanesly na místa spojená s osobou Václava Havla. Rozhovor se zpěvákem/skladatelem Janem Ungerem a houslistou Janem Fišerem se tak věnoval nejen hudebním tématům, ale také širším společenským souvislostem doma i ve světě.

 

 

 

 

Na začátku bych se vrátil do roku 2012. Tehdy jste vydali nejen přelomovou desku Soundtrack ke konci světa, ale také singl s Markétou Irglovou, který měl být součástí českého fantasy filmu režiséra Tomáše Krejčího Poslední z Aporveru. Jak ke spolupráci s Markétou došlo a nahráli jste pro tento film ještě něco dalšího? Jak to s ním dnes vypadá?

Jan Fišer (JF): Režisér filmu se nám sám ozval s tím, že je náš fanoušek, a nabídl nám, jestli bychom nechtěli natočit úvodní skladbu k jeho filmu inspirovanému poetikou Karla Zemana.

Jan Unger (JU): Navíc nám řekl, že písničku může zpívat Markéta Irglová, má to být pohádková záležitost pro dospívající a máme na to měsíc. V tu dobu jsme natáčeli Soundtrack ke konci světa a nic jsme pro film nikdy nedělali. Nejdřív se nám to zdálo trochu přitažené za vlasy, ale nakonec jsme si řekli, že taková nabídka se neodmítá, a šli jsme do toho. Rozjelo se zběsilé kolečko, kdy jsem rychle vyšvihnul písničku, nahráli jsme ji, režisér nás opravdu propojil s Markétou, té se song líbil, natočili jsme tedy její vokál i klip. Všechno krásně vyšlo až na to, že film dodnes není hotový, a kdo ví, jestli vůbec někdy bude. Ale abychom si nestěžovali: pro nás to byla velká zkušenost, za kterou jsme vděční.

Dělali jste od té doby něco pro film?

JF: Pro jeden studentský film. Nabídka práce takového rozsahu jako pro Poslední z Aporveru od té doby nikdy nepřišla.

Přitom jen na novince je řada výrazně atmosférických momentů, která jako by si říkala o vizuální doprovod.

JU: Je to náš sen, protože máme za to, že bychom mohli složit vhodnou hudbu pro film.

JF: Atmosférické momenty, o kterých mluvíš, těch složíme na našich soustředěních celou hromadu. Na druhou stranu musíme připomenout, že jsme spolupracovali na dvou divadelních představeních s taneční skupinou VerTeDance.

To bylo v roce 2016. Jste namočeni v nějaké podobné aktivitě i v současnosti?

JU: Nejsme. Věřím ale, že něco v budoucnu přijde. Je to bezvadné zpestření pro kapelu. Být v jiném prostředí, trochu jinak přistoupit k večeru, než když jde o klasický koncert v klubu, plus komunikace s jiným tělesem je také moc zajímavá rozdílným přístupem apod.

Před čtyřmi roky jste také nahrávali pár písniček v angličtině. Jak tato aktivita dopadla?

JU: Skončila. Několik písniček jsme opravdu nazpívali v angličtině, poslali je jednomu významnému manažerovi pohybujícímu se na mezinárodním poli. Tomu se naše hudba moc líbila. On si anglické písničky poslechl a prohlásil, že to není opravdové.

JF: Já si myslím, že tak to je. Moje představa je taková, že pokud někdy do budoucna jít do zahraničí, tak s českými texty. Mám za to, že čeština nebude překážkou, ale naopak něčím, co bude na naší hudbě zajímavé.

 

Scházíme se kvůli desce Nebeský klid, které ale předcházely poměrně významné okamžiky v životě kapely – nejprve vystoupení při svíčkách a pak koncerty, jdoucí po stopách Václava Havla. To už vás po téměř dvaceti letech „obyčejné“ koncerty nebaví?

JU: Za sebe můžu říct, že ano. Máš pravdu. Stejně jako se vyvíjíme v našem skládání, tak se vyvíjíme i v naší koncertní podobě. Taková klasika z pohledu klubu, jednou za rok k nám přijede Zrní, je docela nuda. Samozřejmě, že existuje řada klubů, kde je příjemné si každý rok odehrát úplně obyčejný koncert, ale mě baví nacházet i nové prostory pro koncertování. Místa, která dokážou naše hraní ozvláštnit. Bavilo nás objíždět místa, kde se normálně nekoncertuje. Proto jsme si moc užili sérii hraní v divadlech, kam lidé normálně na koncerty nechodí.

V posledních letech jste se poměrně často vyjadřovali k dění okolo nás. Stali jste se Himálajským patronem, reagovali jste na návštěvu čínského prezidenta v Praze. Přesto vaše spojení s politickými tématy nebylo nikdy tak intenzivní jako v posledních dvou letech.

JU: Dospíváme a ruku v ruce s tím máme větší touhu se vyjadřovat k dění okolo nás. Přijde nám to přirozené. Patří to k věku, ve kterém se nacházíme.

JF: Já bych to hned nenazýval politikou. Spíš názorem na společenskou situaci. Nechceme být politickou kapelou.

JU: Mě zajímá, jak se to v českém kontextu řeší. Třeba v Americe by byl tenhle dotaz bezpředmětný, protože zde je naprosto normální, že se muzikanti vyjadřují k aktuálním věcem, které hýbou společností. Pokud nechceme pouze fantazírovat, ale reflektovat, co se okolo nás děje, tak nemůžeme společenská nebo politická témata minout. V Americe to má od 60. let dlouhou tradici. V Česku se tohle kvůli komunismu teprve učíme. Výsledkem je, že když se domácí umělec odváží udělat něco podobného, poutá to na sebe neúměrně velkou porci pozornosti.

Takové ty poznámky, že „umělci by si měli hledět svého a neplést se do politiky“.

JU: A přitom přesně tohle je role umělce, toho šaška, který reflektuje dění okolo sebe, nastavuje zrcadlo společnosti. Jasně, nemusí. Plně chápu, že někdo se chce vyvarovat těchto témat. Ale je úplně v pořádku, když se jich naopak jiný dotýká.

JF: Neměl by být za toto rozhodnutí pranýřovaný. Je to jeho totální právo.

Ty ses Honzo (Ungere) z Kladna přestěhoval na Vysočinu, člověk by spíš čekal více přírodní lyriky. To tě současná situace dostihla i tam?

JU: Dnes je vše díky internetu propojené. Takové to klasické rozdělení město/vesnice v určitém směru už neexistuje. Ve vesnici, kde žiju, mám pocit, že mám kulturu stejně dostupnou jako v Praze. Vždy jde jen o to se zvednout, překonat lenost a někam vyrazit. Když se něco kulturního děje zde, tak jdu automaticky. Ve výsledku na vesnici žiju kulturnějším životem, než když jsem fungoval v Praze.

Jak sousedé z Lubné reagují na tvé aktivity?

JU: Většině vesničanů je sympatické, že mají mezi sebou exota, který hraje v nějaké kapele. Mám dobré vztahy i s těmi sousedy, kteří jsou jinak názorově někde jinde. Lidsky si ale rozumíme. Tohle je pro mě další důkaz toho, že nějaká hranice vesnice/město je relativní.

Už jste v Lubné hráli?

JU: Vloni jsme tam hráli poprvé. Byl u nás festival. Styděl jsem se trochu víc než jindy. Sousedi konečně viděli, co je ten Unger zač. Naštěstí s námi hrála i Lenka Dusilová, takže se pozornost trochu rozprostřela.

Havlovy děti Havlovi byla vaše další aktivita, která předcházela nahrávání nové desky. Během ní jste vstoupili do role herců, když jste před vybranými koncerty zahráli několikaminutový úryvek ze hry Audience.

JF: Bylo to super zábavné. Celé to vzniklo mezi zvukovkou a samotným koncertem. Rozházeli jsme mezi sebe text s tím, že to nějak dopadne. Taky jsme se těšili, že během toho vypijeme celou basu piva. (smích) Nejvíc mě na tom všem bavil kreativní proces, který z nás udělal herce.

JU: Tenhle pokus výborně odšpuntoval atmosféru večera.

Během aktivity Havlovy děti Havlovi jste vybrali peníze na stipendium pro tři znevýhodněné studenty. Víte, o koho jde? Už jste se s nimi setkali?

JU: Nevíme, i když nám to z Nadace Olgy Havlové asi psali.

Nemáte chuť se s těmito žáky sejít?

Oba Janové unisono: To nás popravdě ani nenapadlo.

Splnil havlovský projekt to, co jste od něho čekali?

JF: Ano. Měli jsme chuť se při příležitosti výročí sametové revoluce postavit za Havlovy myšlenky a ideály. Věděli jsme, že za to schytáme kritiku z řady stran, ale za to nám to stálo.

Měli jste to takto všichni v kapele?

JF: Všichni zastáváme ideály Václava Havla, jsme pravdoláskaři. Na druhou stranu jsme poměrně intenzivně řešili formu, jakým způsobem s celým projektem předstoupit před veřejnost. Někdo do toho chtěl šlápnout pořádně, někdo decentněji. Nakonec jsme se domluvili poměrně jednoduše a s výsledkem jsme všichni spokojení.

Nenastaly během této aktivity momenty, které vás překvapily? Které jste nečekali?

JU: Já jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Od mnoha lidí jsme slyšeli: „Díky, že to za nás říkáte“. Vědí, že jejich hlas nemá takový veřejný dopad, a tak se neodváží ho artikulovat. Je jim příjemné, že se za někoho postaví.

JF: Celé to bylo takové „zážitkové turné“. Hraní ve věznici, na zahradě vedle Hrádečku nebo už v těch zmíněných divadlech. Všechno to byly pro kapelu velmi silné impulsy.

V listopadu jste měli vystoupit na oslavách 17. listopadu na Národní třídě, ale nakonec k tomu nedošlo. Proč?

JU: Byl to hroznej bizár. Na mnoho lidí to působilo jako nějaká scénka nebo vtip. Vůbec nepochopili, co se vlastně přihodilo. Ve skutečnosti se vše seběhlo tak: měli jsme nazvučeno a asi dvě minuty předtím, než jsme měli jít na pódium, volala policie, že Národní třída je úplně ucpaná, ať vystoupení o 15 minut odložíme, že se musí z bezpečnostních důvodů uvolnit. Po té čtvrthodině pak zahlásila, že se vystoupení musí zrušit úplně. Moderátorka během té doby říkala lidem, že jestli chtějí, aby se hrálo, ať odejdou. Což byla absurdita na druhou.

JF: Tam prostě bylo tolik lidí, že to nešlo udělat. Schytal to jen náš koncert, pak už se pokračovalo podle připraveného harmonogramu.

JU: Takže náš policií „zakázaný koncert“ proběhl, i když ze zcela logických důvodů, na oslavách konce komunismu v Československu. To nevymyslíš. (smích)

To už jste měli natočenou novou desku ve studiu Ondřeje Ježka. Dokážete si představit nahrávání nového materiálu bez něho?

JF: Když jsme měli před natáčením předchozí desky Jiskřící, šli jsme za Ondřejem domluvit se, co dál. Chtěli jsme se zvukově posunout. On nám doporučil Jonatána Pastirčáka – Pjoniho, který s námi natočil singl Kdo to budí medvěda?. Celou desku pak dělali kluci spolu. Nám spolupráce přišla tak skvělá, tak si to sedlo, že jsme u nové desky o jiné variantě nepřemýšleli.

Vítězná sestava se nemění?

JU: Byla by škoda fungující spolupráci po jedné desce zabalit. Prožili jsme hrozně tvůrčí zkušenost. Troufám si tvrdit, že nejen my, ale i producenti. Tím neříkáme, že nemá smysl v budoucnu zkusit něco jiného….

JF: Třeba nás v budoucnu už Ondřej nebude chtít. Vždycky tvrdí, že spolupracuje jen s muzikanty, kterým má co dát.

Nové písničky na Nebeský klid vznikaly uprostřed projektu Havlovy děti Havlovi. Otiskly se nějak tyto aktivity do materiálu nové desky?

JU: Jsou to spojené nádoby. Tím, že o věcech přemýšlíme, nás napadlo havlovské turné. A díky turné logicky přicházely inspirace z podobného směru. Textově to mohlo takhle fungovat. Hudební stránka je zase jiný příběh.

Honzo (Ungere), na konci roku jsi pro iReport.cz prohlásil: „Letos jsem poslouchal všechno možný, hodně africký a indický muziky, abych se trochu odpoutal od toho našeho západního chápání písňový struktury, rytmiky a melodiky“. Je možné tyto inspirace v nových písničkách najít?

JU: Dobrým příkladem je moje maminka, která, když si desku poslechla, tak se mě zeptala: „Honzíku, ale kde jsou ty africký a indický inspirace?“ A já jí na to řekl, jsou tu všude, jen schované pod povrchem. Já je tam cítím, explicitně s nimi ale nepracuji.

První singl Neposlušnost je hodně elektronický, přímočarý. Je to vliv producenta Pjoniho?

JF: Tuhle písničku jsme dokončili jako první. Původně tam bylo elektroniky ještě víc. Chtěli jsme dřevnější zvuk než na Jiskřící. Do studia jsme přišli s poměrně jasnou představou, jak by měly písničky vypadat.

JU: Já jen dodám, že na ní nepracoval Pjoni, ale Ondřej Ježek.

 

Na singlu zpíváš: „Projedeme tím vaším složitým světem přímou cestou, který nerozumíte, projedeme tím vaším nemocným světem… my, který jsme na něj ještě moc mladý.“ Napadla mě na první dobrou Greta, stávkující středoškoláci. V promo materiálech ale píšete o obecnějších generačních nesrovnalostech.

JU: Já tam cítím obě ty vrstvy. Jedna je generační střet, kterým procházíme neustále, druhá je zacílena na současnost a konkrétní případy. Greta je jedním z nich.

Ve skladbě Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba mě zaujal výrazný klavír, evokující minimalistický rukopis Philipa Glasse.

JF: Minimalisty, nejen Glasse, ale i Reicha nebo z jiného směru Pärta, máme moc rádi. Na téhle skladbě je nejvíce podepsán náš bubeník, v kapele nejlepší klavírista.

Skladba 3 minuty před východem slunce je napěchovaná různými odkazy: „Kolaborace s nepřátelským státem, 13 let a 216 dní, 38 a ½ roku, 28 ran bičem, podněcování revoluce, nástup do vězení…..“. O co konkrétně jde?

JU: Našel jsem si na stránkách Amnesty International lidi, kteří jsou aktuálně v trestním řízení za pro nás obyčejné skutky. Jenže zapovězené v režimech, ve kterých žijí. Příklad – zapálení svíčky na náměstí Nebeského klidu, za které je konkrétní, reálná postava v současné době perzekvována, prý je to podněcování k revoluci. Já tyhle příklady zneužil do své popkultury.

Řada skladeb, například Štír a motýl nebo Sirény, se pohybuje v určitých krajních pozicích. Od tichého ambientu až po hlučnou, rockově disonantní katarzi.

JF: Na to ti nemůžu říct ano nebo ne. Zvuk děláme tak, aby se líbil nám, a tyto prvky máme rádi. Ambient, hlučné věci i popové prvky. A pokud ti to připadá jako těkavá hudba reflektující současnou náladu kolem nás, tak máš asi pravdu.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na řadu reakcí, která se vyrojila už s předchozí deskou ve smyslu: „Tohle už není to moje Zrní, kdy s Hýkalem sedím v mechu uprostřed lesa“.

JF: Ano. My chceme tu kapelu někam posouvat. Tyhle reakce jsou důkazem, že se vyvíjíme.

JU: Něžné Zrní nikdy úplně nezmizí. Ale chceme pro sebe najít i nová teritoria, nové výrazové prostředky.

V refrénu závěrečné písničky Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande opakuješ „ať se to ve mně všechno smíchá“. Máš potřebu přijetí reality okolo nás?

JU: Ano. Všichni jsme houby, které nasávají podněty, které se na nás valí. Musíme je v sobě zpracovat. Já jsem to napsal pod vlivem toho, že chci pochopit i ty úplně jiné názory, než mám já. „Chca nechca“ to ve mně zraje a působí.

Křest nové desky proběhne až na podzim. Proč až za tak dlouhou dobu?

JU: Takhle jsme to udělali i u minulé desky. Chceme dát lidem čas si album naposlouchat.

JF: Aby se během těch měsíců z toho stalo zas to „starý Zrní“.

JU: Za ta léta se nám vytříbilo publikum na ty, které baví naše výzvy a změny. Baví je sledovat náš příběh a vývoj. Takže teď už se neobávám, že by naše nová deska odradila polovinu fanoušků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *