Nechceme být politickou kapelou!

O pětici Zrní bylo v poslední době poměrně slyšet. A to nejen v souvislosti s připravovanou deskou Nebeský klid, ale i skrze netradiční série koncertů, které nejprve kvinteto vysvlékly do akustické křehkosti a poté jejich hudbu zanesly na místa spojená s osobou Václava Havla. Rozhovor se zpěvákem/skladatelem Janem Ungerem a houslistou Janem Fišerem se tak věnoval nejen hudebním tématům, ale také širším společenským souvislostem doma i ve světě.

 

Na začátku bych se vrátil do roku 2012. Tehdy jste vydali nejen přelomovou desku Soundtrack ke konci světa, ale také singl s Markétou Irglovou, který měl být součástí českého fantasy filmu režiséra Tomáše Krejčího Poslední z Aporveru. Jak ke spolupráci s Markétou došlo a nahráli jste pro tento film ještě něco dalšího? Jak to s ním dnes vypadá?

Jan Fišer (JF): Režisér filmu se nám sám ozval s tím, že je náš fanoušek, a nabídl nám, jestli bychom nechtěli natočit úvodní skladbu k jeho filmu inspirovanému poetikou Karla Zemana.

Jan Unger (JU): Navíc nám řekl, že písničku může zpívat Markéta Irglová, má to být pohádková záležitost pro dospívající a máme na to měsíc. V tu dobu jsme natáčeli Soundtrack ke konci světa a nic jsme pro film nikdy nedělali. Nejdřív se nám to zdálo trochu přitažené za vlasy, ale nakonec jsme si řekli, že taková nabídka se neodmítá, a šli jsme do toho. Rozjelo se zběsilé kolečko, kdy jsem rychle vyšvihnul písničku, nahráli jsme ji, režisér nás opravdu propojil s Markétou, té se song líbil, natočili jsme tedy její vokál i klip. Všechno krásně vyšlo až na to, že film dodnes není hotový, a kdo ví, jestli vůbec někdy bude. Ale abychom si nestěžovali: pro nás to byla velká zkušenost, za kterou jsme vděční.

Dělali jste od té doby něco pro film?

JF: Pro jeden studentský film. Nabídka práce takového rozsahu jako pro Poslední z Aporveru od té doby nikdy nepřišla.

Přitom jen na novince je řada výrazně atmosférických momentů, která jako by si říkala o vizuální doprovod.

JU: Je to náš sen, protože máme za to, že bychom mohli složit vhodnou hudbu pro film.

JF: Atmosférické momenty, o kterých mluvíš, těch složíme na našich soustředěních celou hromadu. Na druhou stranu musíme připomenout, že jsme spolupracovali na dvou divadelních představeních s taneční skupinou VerTeDance.

To bylo v roce 2016. Jste namočeni v nějaké podobné aktivitě i v současnosti?

JU: Nejsme. Věřím ale, že něco v budoucnu přijde. Je to bezvadné zpestření pro kapelu. Být v jiném prostředí, trochu jinak přistoupit k večeru, než když jde o klasický koncert v klubu, plus komunikace s jiným tělesem je také moc zajímavá rozdílným přístupem apod.

Před čtyřmi roky jste také nahrávali pár písniček v angličtině. Jak tato aktivita dopadla?

JU: Skončila. Několik písniček jsme opravdu nazpívali v angličtině, poslali je jednomu významnému manažerovi pohybujícímu se na mezinárodním poli. Tomu se naše hudba moc líbila. On si anglické písničky poslechl a prohlásil, že to není opravdové.

JF: Já si myslím, že tak to je. Moje představa je taková, že pokud někdy do budoucna jít do zahraničí, tak s českými texty. Mám za to, že čeština nebude překážkou, ale naopak něčím, co bude na naší hudbě zajímavé.

 

Scházíme se kvůli desce Nebeský klid, které ale předcházely poměrně významné okamžiky v životě kapely – nejprve vystoupení při svíčkách a pak koncerty, jdoucí po stopách Václava Havla. To už vás po téměř dvaceti letech „obyčejné“ koncerty nebaví?

JU: Za sebe můžu říct, že ano. Máš pravdu. Stejně jako se vyvíjíme v našem skládání, tak se vyvíjíme i v naší koncertní podobě. Taková klasika z pohledu klubu, jednou za rok k nám přijede Zrní, je docela nuda. Samozřejmě, že existuje řada klubů, kde je příjemné si každý rok odehrát úplně obyčejný koncert, ale mě baví nacházet i nové prostory pro koncertování. Místa, která dokážou naše hraní ozvláštnit. Bavilo nás objíždět místa, kde se normálně nekoncertuje. Proto jsme si moc užili sérii hraní v divadlech, kam lidé normálně na koncerty nechodí.

V posledních letech jste se poměrně často vyjadřovali k dění okolo nás. Stali jste se Himálajským patronem, reagovali jste na návštěvu čínského prezidenta v Praze. Přesto vaše spojení s politickými tématy nebylo nikdy tak intenzivní jako v posledních dvou letech.

JU: Dospíváme a ruku v ruce s tím máme větší touhu se vyjadřovat k dění okolo nás. Přijde nám to přirozené. Patří to k věku, ve kterém se nacházíme.

JF: Já bych to hned nenazýval politikou. Spíš názorem na společenskou situaci. Nechceme být politickou kapelou.

JU: Mě zajímá, jak se to v českém kontextu řeší. Třeba v Americe by byl tenhle dotaz bezpředmětný, protože zde je naprosto normální, že se muzikanti vyjadřují k aktuálním věcem, které hýbou společností. Pokud nechceme pouze fantazírovat, ale reflektovat, co se okolo nás děje, tak nemůžeme společenská nebo politická témata minout. V Americe to má od 60. let dlouhou tradici. V Česku se tohle kvůli komunismu teprve učíme. Výsledkem je, že když se domácí umělec odváží udělat něco podobného, poutá to na sebe neúměrně velkou porci pozornosti.

Takové ty poznámky, že „umělci by si měli hledět svého a neplést se do politiky“.

JU: A přitom přesně tohle je role umělce, toho šaška, který reflektuje dění okolo sebe, nastavuje zrcadlo společnosti. Jasně, nemusí. Plně chápu, že někdo se chce vyvarovat těchto témat. Ale je úplně v pořádku, když se jich naopak jiný dotýká.

JF: Neměl by být za toto rozhodnutí pranýřovaný. Je to jeho totální právo.

Ty ses Honzo (Ungere) z Kladna přestěhoval na Vysočinu, člověk by spíš čekal více přírodní lyriky. To tě současná situace dostihla i tam?

JU: Dnes je vše díky internetu propojené. Takové to klasické rozdělení město/vesnice v určitém směru už neexistuje. Ve vesnici, kde žiju, mám pocit, že mám kulturu stejně dostupnou jako v Praze. Vždy jde jen o to se zvednout, překonat lenost a někam vyrazit. Když se něco kulturního děje zde, tak jdu automaticky. Ve výsledku na vesnici žiju kulturnějším životem, než když jsem fungoval v Praze.

Jak sousedé z Lubné reagují na tvé aktivity?

JU: Většině vesničanů je sympatické, že mají mezi sebou exota, který hraje v nějaké kapele. Mám dobré vztahy i s těmi sousedy, kteří jsou jinak názorově někde jinde. Lidsky si ale rozumíme. Tohle je pro mě další důkaz toho, že nějaká hranice vesnice/město je relativní.

Už jste v Lubné hráli?

JU: Vloni jsme tam hráli poprvé. Byl u nás festival. Styděl jsem se trochu víc než jindy. Sousedi konečně viděli, co je ten Unger zač. Naštěstí s námi hrála i Lenka Dusilová, takže se pozornost trochu rozprostřela.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu