Obraz proměn tohoto světa i nás samých prostřednictvím sítnice francouzské edice In situ

Violoncellista Didier Petit má pravdu, když říká, že nezávislé hudební edice jsou vždy spojeny s jednou osobností, která určuje jejich profil.  On sám byl spjat s francouzskou In Situ od roku 1989, kdy s jejím emblémem vyšla první deska. Předcházela tomu v roce 1985 Dekáda improvizované hudby v pařížské galerii  Maximiliena Guiola, kterou spolu s Petitem organizovali saxofonista Misha Lobko a Christine Janvier.  Účinkoval při ní například saxofonista Steve Lacy, jehož sólová deska se pak na značce In Situ samozřejmě rovněž objevila.
Petit prohlásil, že mu jde o jednotu hudby a výtvarného ztvárnění edice. Ta má skutečně od počátku jednotný rukopis, který ji na první pohled odlišuje od jiných labelů. Nazval ji utopickým objektem, protože – podle jeho názoru – obsahovala hudbu nevyumělkovanou, nesmlouvavou, divokou, přísnou, odhodlanou, samozřejmě současnou, ale také s exkurzemi do minulosti, jako tomu bylo v případě alba Free Jazz z roku 1965. To nahrál v pařížské komedii des Champs Elysées sextet pianisty Francoise Tusquea, tedy trumpetista Bernard Vitet, saxofonista a flétnista Francois Jeanneau, basklarinetista Michel Portal, perkusista Charles Saudrais a kontrabasista Bernard Guérin, tedy smetánka francouzské experimentální scény.
obraz promen1In Situ se pochopitelně zaměřuje především na výkvět francouzských avantgardistů, neodmítá však ani projekty zahraniční. Tak je tomu třeba v případě newyorského skladatele, houslisty a vokalisty Malcolma  Goldsteina, který je známý svou  spoluprací s Johnem Cagem. Na jeho albu Hardscabble Songs účinkuje i smyčcové kvarteto Bozzini.
V roce 2002 převzal umělecké vedení kolekce Théo Jarrier. A ten uvedl katalog produkce In Situ svojí představou:  „Musíme vzít v úvahu, že hudba není jenom umění, ale že je to také obraz proměn tohoto světa i nás samotných.“ Jde mu o alternativu ke směřování světa, o utopii, která je otevřená přijímání zvuku, o čistou radost z umění i ze samotného života. Tím se podle jeho mínění umělci stávají netrpělivými archiváři počátku tohoto nového století. Takovým postulátům ostatně některá díla odpovídala už dříve (například album Paysage départ, které podepsali skladatel a kytarista Francis  Gorgé a vokalista i autor textu Dominique  Meens).
A propos Gorgé. S jeho jménem je spjat i originální francouzský soubor Un Drame Musical Instantané, který vytvořil řadu osobitých alb a proslul i svojí spoluprací s plejádou francouzských  hudebníků. Ten se v programu In Situ prezentoval kompaktem  Jeune fille qui tombe… tombe, nahraným při festivalu současné hudby ve Victoriaville. Je to zároveň svědectví, že vedoucí značky nechtějí pominout nic, co je v jejich zemi skutečně významné.
To se týká i zakladatele edice Didiera  Petita, který je autorem alba s poněkud zašifrovanou zkratkou  NOHC (což je zkratka vytvořená z počátečních písmen názvů chemických prvků – Nitrogen, Oxygen, Hydrogen  a Carbon).
Ke stálicím In Situ patří houslový virtuóz Carlos Zingaro. Ten svoji sólovou desku nahrál v Jeronýmově klášteře v Lisabonu a my na ní můžeme objevit snad všechny finesy jeho projevu.
Úroveň edice je velice vyrovnaná  a co do kvality nepolevuje ani v současnosti. Vydavatelské tempo je střídmé, nezáleží na kvantitě ani na okamžitém úspěchu. Tyto hudební  počiny se totiž neřídí přílivem dočasných mód a tudíž nezastarávají. Můžeme je poslouchat znovu i s odstupem let. Ale přece jenom jednoho svého favorita mohu prozradit. Je to album Organic – Mineral, na kterém se ve studiu Radia Bremen setkaly francouzská kontrabasistka Joëlle  Léandre a japonská hráčka na koto  Kazue Sawai.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *