Po nečekaně úspěšném filmu Oh Brother, where art thou…, tedy Bratříčku, kde jsi…, který na přelomu tisíciletí vyvolal zcela nepředvídanou vlnu zájmu
o americkou lidovou hudbu, hodlali bratři Coenové nyní patrně iniciovat jakýsi revival folkového revivalu šedesátých let. Pokud se nakonec jejich záměr právě v tomto punktu tak docela nezdaří, nebude to zase tolik překvapující. Hudbu opět zařídil T Bone Burnette a opět se na podporu filmu hrálo naživo, tentokrát za účasti Joan Baez, Patti Smith, Jacka Whitea, Marcuse Mumforda, Avett Brothers, Gillian Welch a Davida Rawlingse, řady dalších a ovšemže i představitele titulní role Oscara Isaaca. Ale film také vyvolal nesouhlasné reakce pamětníků, které v žádném případě nelze odmávnout jako pohled kolorovaný růžovými brýlemi nostalgie.
Způsob, jakým Coenové zalidnili folkovou Greenwich Village, stojí za pozornost, protože každá z muzikantských postav je konstruována jiným způsobem: Llewyn Davis je po všech stránkách protikladem folkového veterána Davea Van Ronka (1936–2002). Nicméně obal alba Inside Van Ronk, nahraného v dubnu 1962 a vydaného v říjnu 1964, posloužil ve filmu jako předloha obálky alba Inside Llewyn Davis, písnička Hang Me, Oh Hang Me je zdařile přezpívaná Van Ronkova nahrávka a ve filmu jsou použity konkrétní epizody z jeho života.
Dave Van Ronk mimochodem nahrával už od roku 1959 a Inside Van Ronk bylo jeho čtvrté album; v téže době měl venku čtvrté album též Dylan – to jen pro srovnání filmové Dichtung s věcnou Wahrheit. V tom nejširším obrysu se ovšem scénář nemýlí: prakticky všichni folkaři z Village, včetně revivalistů, se skutečně ocitli ve stínu písničkářů, a Dylana zvláště. Stínu, který ovšem nejen Van Ronkovi, ale i Ramblin’ Jacku Elliottovi či Bobu Neuwirthovi jednou provždy zaručil sesli v síni folkové slávy.
Coenové ovšem nehodlali točit Van Ronkovu biografii, a nelze jim tento záměr podsouvat. Pouze čerpali z folkařova vlastního životopisu (který po jeho smrti dokončil Elijah Wald) The Mayor of MacDougal Street. Už samotný titul knihy dokládá, že někdo, komu se přezdívalo Starosta MacDougalovy ulice, asi sotva mohl být takovou předem odepsanou figurou, jakou je hrdina filmu.
Snad by mohl nyní film napomoci k českému vydání Starosty, čtenáři by jistě nelitovali. Historky jsou to velmi zábavné a především je velice užitečné číst memoáry někoho, kdo si během padesátých a šedesátých let zachoval nebývalou rovnováhu ve víru beatniků, folkniků i woodstockých narodiků. Nad rozpačitými nekrology nad hrobem Petea Seegera je dnes uklidňující číst Van Ronkovy vzpomínky na kontakty s americkými komunisty: „Poté co jsem si je poslechl odrecitovat jejich katechismus, došel jsem k závěru, že jakkoliv nechutní a psychotičtí byli pronásledovatelé rudých, v jedné věci se nepletli: komunistická strana byla prodlouženou americkou rukou sovětské zahraniční politiky, nic víc, nic míň.“ A srovnáme-li, co Dave píše o Dylanovi, s tím, co píše Dylan o něm ve svých Kronikách I., získáme velmi věrohodnou představu, jak to mezi nimi dvěma a mezi muzikanty ve Village obecně chodilo.
To, co ve filmu vypadá jako bledá závist, totiž Llewynův chronicky ohrnutý nos nad kolegy na scéně, je ovšem odrazem reálné rozvrstvenosti folkového boomu na komerční folkaře typu Kingston Tria a pravověrné revivalisty reprezentované například puristickými New Lost City Ramblers. Předlohou v podstatě komerčně laděného dua Jim & Jean, byli skuteční Jean Ray a Jim Glover. S touto sortou se ovšem – jak dnes dosvědčuje Van Ronkova exmanželka – pravověrnější folkaři jednoduše nekamarádili, a sám Dave to ve svém životopisu říká ještě tvrději (Zkušenosti z domácí scény nás ostatně mnohokrát poučily, jak hrůzné věci mohou pod termínem folk bujet).
Heslo Jim & Jean jsme sice nemohli najít už v polovině sedmdesátých let ve folkové encyklopedii Bagelaarové a Miltona, ani v důkladné Weissmanově historii amerického folku z roku 2005, ale zcela překvapivě se s obrazem této dvojice setkáváme v roce 2003 na filmovém plátně, a to v Mighty Wind, komedii z folkové historie, kde zřejmě posloužili jako mustr pro duo jménem Mitch & Mickey.
Film se objevil v Čechách v roce 2004 pouze na DVD pod názvem Vichřice a je v podstatě svého druhu tragikomedií, byť zcela jiného ražení než příběh coenovského losera: u příležitosti úmrtí dávného folkového impresária se koná tribute, na němž se po létech sejdou zmínění Mitch a Mickey, trio The Folksmen (de facto podle Kingston Tria) a třeskutý devítičlenný band (vzdáleně snad dle New Christy Minstrels). Tedy veskrze morbidní podívaná pouze pro naprosté fanatiky.
Kupodivu si tohle křečovité dílko vysloužilo pochvalu krajně uvážlivého folkového dějepisce Dicka Weissmana, který mimo jiné konstatuje, že hudební výkony ve filmu kolikrát překonávají úroveň dávných předloh. Po reunionu hrdinů následuje jakýsi unhappyend, kdy se všichni sice vrátí k muzice, ale hrají po hotelích, zábavních parcích a veletrzích léčiv.
O role v Mighty Wind se mimochodem hlásila řada folkových veteránů, včetně Arlo Guthrieho, ale tvůrci jejich nabídky nakonec nevyužili, protože by tím film nabral na autenticitě, a to už by holt „nebyla taková prdel“.
Jestliže bratři Coenové obrátili Davea Van Ronka takříkajíc naruby a znovuzhmotnili manželské duo Jim & Jean, ostatní vazby na reálné postavy jsou již jen naznačeny muzikou (Tommy Makem a Clancy Brothers), příjmením, pracovní náplní a konkrétními detaily (Albert Grossman skutečně nabízel Van Ronkovi místo v projektovaném triu Peter, Paul & Mary), případně židovským původem a opět živností (Moe Asch, syn jidiš spisovatele Šolema Aše a šéf labelu Folkways), životopisnými detaily (Tom Paxton a armáda), rekvizitami (klobouk Ramblin’ Jacka Elliotta) nebo celkovou image (grizzloidní Doc Pomus). Naopak opravdová a nefalšovaná je s autoharfou Nancy Blake, vdova po skvělém multiinstrumentalistovi Normanu Blakeovi, sama též zkušená muzikantka.
A pak – abychom se nedopustili neblahého spoilerismu, můžeme jen naznačovat – je zde jakási nevýrazná silueta s držákem na harmoniku a s o to výraznějším, zcela opravdovým vokálem.
Jakkoliv jsou si oba filmy extrémně vzdáleny, nelze než se pozastavit nad skutečností, že folkový boom je v obou snímcích po padesáti letech vyobrazen jako dosti beznadějná záležitost, a také, že filmaři nelenili resuscitovat právě ty nejvyhaslejší hvězdy. Nikdo tu neřeší muziku, staré desky ani field recordings nebo legendární antologii Harryho Smithe, na kterou Dave vzpomíná: „…byla naší biblí. Znali jsme na ní každé slovo z každé písničky, včetně těch, které jsme nenáviděli. Říká se, že když v 19. století v britském parlamentu některý člen začal citovat nějakého klasického autora v latině, celá síň povstala a dokončila citát s ním. Tak takové to bylo.“
A právě tohle ve filmu zásadně chybí, právě v tom jsou Coenové trestuhodně vedle. Obvykle dosti jízlivý publicista Bob Spitz popisuje staré časy takto emotivně: „Představte si, že sedíte u někoho v obýváku a posloucháte, jak Dave Van Ronk (račte si všimnout: až na prvním místě!), Judy Collins, Peter Yarrow, Tom Paxton, Richie Havens, Buffy Sainte Marie, Phil Ochs, Mark Spoelstra, Jim Kweskin a Bob Dylan hrají písničkové ,na koho to slovo padne‘. Když byli ve městě Bob Gibson nebo Odetta, možná se on či ona zastavili říct ahoj a taky přispět pár čísly. Sidemani jako David Bromberg, Felix Pappalardi, Danny Kalb a John Sebastian se často postarali o doprovod. Mary Travers mohla připojit něžný druhý hlas nebo Maria Muldaur houslové glissando za některým ze sólistů. Jaká to oslnivá přehlídka talentů pod jednou střechou! Podle dnešních standardů to byla hvězdná sestava, super-session folkových velikánů. Ale tehdy to byla spíš jen partička mladých ze sousedství, kteří se sešli z kamarádství a společného nadšení pro muziku.“
A Suzanne Vega, která sice zažila již jinou, ale stále ještě solidně vibrující Village o dvacet let později, k filmu dodává: „Pokud by tehdejší scéna byla takhle šedivá a smutná jako tohle všechno, proč by to někoho přitahovalo? Takový Dylan by šel někam jinam. Všichni bysme šli někam jinam. Někam, kde by byla nějaká energie.“
Pravdou ovšem také je, že revivalista Paul Clayton v roce 1967 a protestní písničkář Phil Ochs o devět let později spáchali sebevraždu. Hrdina filmu tak daleko nedojde, jen občas dostane přes držku, a hlavně nevychází ani s nejbližšími kolegy, což je hodně zvláštní v prostředí, kde sice nepochybně docházelo k dílčím střetům a rivalitě, ale podle dlouhé řady svědectví šlo v podstatě o několikaletý jam session na hodně vysoké úrovni. Sám Dave Van Ronk to líčí každopádně hodně nellewynovsky: „Byl to deset let trvající večírek a je jasný, že jsme se měli skvěle. Vlastně si nic nepamatuju. Bylo tu tolik lidí. O některých z těch nejtalentovanějších se pořádně ani neví. Bylo to neustále v pohybu – otáčivé dveře, kaleidoskop.“