Opening Performance Orchestra-Emancipace hluku v hudbě není ještě ukončena

Působí ve skrytu, přesto se jim podařilo dosáhnout, především v zahraničí, velkého uznání. Zkoumají hraniční hlukové polohy, a možná i z toho důvodu na spolupráci s nimi kývly takové persony jako Bill Laswell, Reinhold Friedl, Blixa Bargeld nebo Iggy Pop. Právě spolupráce s těmito výraznými jmény uvedla domácí sedmičlenné těleso v širší povědomí. V souvislosti s vydáním alba The Acid Lands na prestižním nezávislém labelu Sub Rosa bylo o čem mluvit.

V rozhovorech se opakovaně dozvídáme, že členové Opening Performance Orchestra se znají už od osmdesátých let. Za úplný začátek fungování ale považujete rok 2006. Proč zrovna ten?

Členové Opening Performance Orchestra se skutečně znají více než tři dekády. Naše seznámení měla vždy nějakou spojitost s hudbou a jejím poslechem. Tyto aktivity vyústily v létě 2005 v uspořádání neveřejné hudební akce. Následnou digitální destrukcí nahrávky z této akce vzniklo naše první CD nazvané Jack’s Flat, které jsme vydali vlastním nákladem. Několik exemplářů jsme rozdali svým dobrým známým, mimo jiné hudebnímu publicistovi Igoru Nováčkovi. V této době vznikl název Opening Performance Orchestra a idea fraction music. První veřejná prezentace fraction music se uskutečnila v březnu 2006 v přestávkách tříhodinového koncertu hlukové formace Napalmed v telčském klubu Metro, kde jsme následně v květnu poprvé veřejně vystoupili jako Opening Performance Orchestra. O pár měsíců později se naše nahrávka dostala k Tomáši Novákovi z Ars Morty, který nás v prosinci 2006 pozval na XII. Pražský industriální festival v klubu Rock Café a poté v následujícím roce spoluorganizoval naše vystoupení na VI. Wroclawském industriálním festivalu.

Na webových stránkách projektu lze nalézt v sekci Music i starší ukázky (některé dokonce z roku 1994). Co se tedy dělo v těchto „inkubačních“ letech?

Před vznikem souboru jsme pořádali privátní akce, z nichž se některé staly základem pozdějších veřejných produkcí. Povětšinou se jednalo pouze o myšlenkové koncepty, které se fyzicky nerealizovaly. Výjimky tvoří Sound Themes z roku 1994, Cagemix, tj. pozdější Chess Show z roku 1997, L.v.B. Symphonymix z roku 1997 a Music Of The Lonely Car z roku 2001.

I dnes se zpětně dozvídáme o vašich privátních akcích. Podle čeho se rozhodujete, jestli k vystoupení přizvete posluchače a kdy si necháte večer tzv. „pro sebe“?

Od samotného počátku pořádáme řadu akcí, které mají podobu diskuse, zvukového testu nebo konceptu. Pokud je celek proveditelný a patřičným způsobem nosný, uvažujeme pak o místě a způsobu jeho veřejné realizace.

Za své vzory počítáte Johna Cage nebo japonské industrialisty. Zaujala vás a inspirovala i nějaká domácí hudba?

Naše fraction music se odvolává na japanoise, pocházející z osmdesátých let 20. století, jakožto mezní hudební styl, který nám kdysi otevřel dveře do světa nových zvuků. Italští futuristé v čele s Luigim Russolem před více než sto lety přinesli do hudby přírodní i průmyslové hluky. John Cage již před více než osmdesáti lety ve svém manifestu Krédo považoval hluky za fascinující. Na české scéně operoval v šedesátých letech Milan Knížák s destruovanými deskami a se svým konceptem Broken Music a z pozdější doby to pro nás byli zejména DG 307 v čele s Pavlem Zajíčkem. Obecně lze říci, že náš posluchačský záběr byl velmi široký, přičemž nás vždy zajímaly zejména hraniční věci, které v době svého vzniku často stály v ústraní.

Od počátku svou hudbu titulujete jako fraction music. Co si pod tím máme představit?

Pojem fraction music definujeme v podtitulu jako „žádná melodie – žádný rytmus – žádná harmonie“. Všechno ostatní ponecháváme otevřené fantazii posluchačů. V naší tvorbě vše osciluje kolem tématu takzvaných nehudebních zvuků a rozšíření zvukového pole o digitálně přepracované konkrétní zvuky a hluky. Příspěvkem k tomuto tématu v digitální době, kdy již není třeba konstruovat fyzické nástroje nebo provádět složité operace v sálech s výpočetní technikou, nýbrž lze ke kýženému výsledku použít malé a výkonné počítače, je právě fraction music. Nedílnou součástí fraction music při živých vystoupeních je videoprojekce.

Na začátku jste, alespoň navenek, působili jako striktně digitální obráběná hluková jednotka. V posledních době se ale vaše projekty čím dál více točí okolo akustických (The Noise of Art) nebo analogových instrumentů (Radio Music Extended). Proč?

Minulé století lze v hudbě vnímat jako dobu, v níž došlo k výraznému rozšíření zvukového pole. Do hudby začaly cíleně pronikat hluky již na začátku 20. století, kdy italští futuristé zkonstruovali svoje intonarumori. Za další předchůdce, popř. tvůrce noisové hudby lze považovat francouzské konkretisty, Johna Cage, Milana Knížáka. Avšak ani dnes není emancipace hluku v hudbě ukončena a rovněž v 21. století noise dokáže otevřít nová zvuková pole a posunout hranice lidského vnímání. V konceptech, které se vracejí do hudební historie, jsme se jako performeři v některých svých nahrávkách i koncertech k našim oblíbencům vrátili a vzdali jim poctu a poděkování.

Rádi spolupracujete s jinými muzikanty. Jmenujme například Pavla Zajíčka z DG 307, Reinholda Friedla, Milana Knížáka nebo Blixu Bargelda. Podle jakého klíče si vybíráte své spolupracovníky?

Při našich vystoupeních s laptopy a fraction music není proveditelná žádná další přímá spolupráce, neboť zvukové pásmo je zaplněno natolik, že by žádný další nástroj ani performer neměli patřičný prostor k uplatnění. U speciálních programů je naopak spolupráce vítána – Pavel Zajíček s námi opakovaně spolupracoval a vystupoval jako vypravěč textů Luigiho Russola, Williama S. Burroughse a Ladislava Klímy, Reinhold Friedl v Chess Show, sestávající z útržků skladeb Johna Cage, realizoval vybrané kusy z Cageových Song Books, Luciano Chessa vystoupil jako performer a hráč na intonarumori, Milan Knížák jako autor Broken Music uvedl svoji skladbu pro destruované desky ve společném programu BROKEN REBROKEN – to vše byly přirozené volby, které vzešly z našeho podnětu a na druhé straně byly přijaty se zájmem a porozuměním.

Působí ve skrytu, přesto se jim podařilo . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář