ORCAS: How to Color a Thousand Mistakes

Deset let jsme museli počkat, až si k sobě Rafael Anton Irisarri a Benoît Pioulard najdou cestu, aby připravili jako Orcas pokračovaní něžné dvojice desek vydaných v letech 2012 a 2014. Když se kapela po delší odmlce znovu sejde, je to obvykle kompliment, když řeknete, že zní, jako by nezestárla ani o den. V případě Orcas se však zdá, že od posledního spojení obou protagonistů uplynulo značné množství času – ovšem tím nejlepším možným způsobem. Deset let po albu Yearling získali muzikanti hromadu zkušeností – ať už v životě nebo v hudební rovině. V roce 2012 jsem jejich tvorbu popisoval jako tichý přímočarý folk obalený do hlukového zábalu plného click’n’cut ornamentů, pomalých klávesových či vazbou držených tónů a field recordings, v jejichž lapání si oba umělci tehdy libovali. Nová deska nabízí mnohem méně zamlženou nahrávku. Je si mnohem jistější v songwritingu, a tak nám nové album nabízí dream pop, ve kterém hrají poměrně významnou roli i bicí hostujícího Simona Scotta z shoegaze legend Slowdive. Další výraznou posilou týmu je vynikající producent James Brown, (Arctic Monkeys, Kevin Shields, Nine Inch Nails), který celou kolekci zbavil předchozí indie špíny, a nechal všechny nahrávky vzdušně průhledné. Akustická kytara byla, až na výjimky vyměněna za elektrifikovou sestřičku, a i vokál Pioularda získal na jistotě a pevnosti. Načasování reunionu Orcas dokonale zapadá do dreampopové a shoegaze renesance, která nastartovala v době, kdy duo projekt ukončilo první etapu svého fungování. Při poslechu tak můžeme vzpomenout na The Sundays nebo submisivnější polohu Durutti Column, z novější tvorby můžeme vzpomenout na snivou tvorbu M83, Maps nebo dreampop domácích Republic Of Two. Až závěrečná skladba Umbra nechá svou ambientní podobou vzpomenout na tvorbu, kterou se Orcas prezentovali v minulé dekádě. Nostalgická vzpomínka a uzavření pomyslného kruhu.