OZW: Motorlet

motorletV polovině osmdesátých let se na české alternativní scéně objevilo několik výjimečných kapel, které se pokoušely přijít s originálním pojetím rozbíjejícím zažité struktury písní s rockovým beglajtem a obvyklým těžkým zadkem nešlapajícího českého bigbeatu. Používaly sekané rytmy ovlivněné punkem i funkem, stejně jako postupy alternativního rocku. Vymanit se chtěly i ze zvukového klišé, takže využívaly dechy.
Dnes jsou z nich nejznámější Už jsme doma, ve kterých Miroslav Wanek spojil punkovou energii s alternativním rockem, se sekanými doprovody i lichými rytmy, aniž by se vytratil drive. Ve své době ale slavila značné úspěchy rocková dechovka Krásné nové stroje. Garáž se inspirovala latinskoamerickou hudbou a využívala vedle bicích i perkuse, říz jejím skladbám dávaly vpády dechů. Skoro pozapomenutá je ale jedna z nejzajímavějších kapel té doby OZW, kteří vydali na konci své kariéry jediné studiové album Nevergreeny. Nyní vyšel na CD záznam legendárního koncertu OZW z Motorletu v roce 1985, který stál u zrodu jednoho z nejznámějších dokumentů té doby, Hudby ’85, protože OZW vystupovali v působivých maskách. Tři klipy z Hudby ’85 jsou na CD přidány jako bonus.
V té době byli OZW na vrcholu, protože se k jádru undergroundem ovlivněné skupiny tvořené kytaristou Pavlem Maráškem a filmařem, básníkem a zpěvákem Zbyndasem Lorenzem přidala rytmika Visacího zámku, jenž v té době nehrál, neboť jeho členové plnili čestný úkol obrany vlasti na stavbách jaderných elektráren. Vladimír Šťástka a Jirka Pátek dali písním potřebnou sevřenost a drive, aniž by je však zbavili osobité struktury a nálady. Punk se spojil s undergroundem i minimalistickými figurami kláves a kytary. Právě ta byla klíčová pro skupinu, Marášek dokázal ze svého nástroje dolovat jak podivné zvuky, tak přicházet s podivnými vybrnkávanými riffy i zahrát agresivní doprovod. Kytara byla stejně inspirována minimalisty typu Janoty, který si liboval v rozbíjení struktur, jako zvukem PIL.
Repertoár souboru byl velmi pestrý. Vedle přímočarých rubařin jako byl Kobox, Schrottermutter, Bruttopýr nebo Mladý požárník či Brusič Jíra s industriálním úvodem se v repertoáru objevovaly dobově podmíněné názvuky reggae v Zákoníku práce, v Už zase i v zappovsky zparodované trempírně Veselá historka, stejně jako podivný undergroundový morytát Igelitovej Pepík. Ty sice vybočovaly, ale nepůsobily rušivě, stejně jako momenty, kdy se Zbyndasova trubka v kombinaci s Röthingovýn saxofonem freejazzově odvázaly a navodily v Pepíkovi a v Třicetileté krávě spolu s klávesami a bučením až undergroundovou náladu makabrózního funébrmarše. Ale ani našlápnuté písně, jako Modrají rty nepostrádají v refrénech či aranžmá překvapivé změny.
Nedílnou složkou písní OZW ale byly texty, často v duchu krutých říkanek ovlivněných dada stejně jako art brut. Pokleslé vulgarity a posunuté říkanky se mísí s jazykovými hrátkami s vybranými slovy i reflexí paranoidní atmosféry doznívající normalizace v osmdesátých letech zřetelné v Už zase i v Už pro mě jdou: „Už pro mě jdou / Vždyť už klepou / Už pro mě jdou / S tou kabelou / Už pro mě jdou / A drápy svý na mě kladou / už pro mě jsou / už mě žerou – Ble Ble Ble Ble / Čert mě bere do kabele / Už pro mě jdou / už tady jsou.“ Časté je i pohrávání si dětskými říkankami patrné v Koboxovi: „Chodí Pešek okolo / Kdo se na něj koukne, / toho Pešek bouchne / dělám, že ho nevidím / Pešků je více než lidí / Nikdo neví, co je zač / vyvolává v lidech pláč / A ten pán, co tu chodí, je kobox.“
Zvuková kvalita je, pravda, trochu vachrlatá, občas je nahrávka přebuzená, klávesy jsou moc výrazné, ale ani to sílu písní neskryje. Bohužel, v jádru OZW nebyl tak cílevědomý člověk jako u Už jsme doma, a kapela se neprosadila natolik, jak by si zasloužila.
OZW však nepřipomněl jen koncertní záznam vydaný rok po smrti Zbyndase. Při té příležitosti se v pražském klubu Vagon sešlo ze Šťástkovy iniciativy k jednomu koncertu torzo skupiny doplněné několika hosty. Zbyndase zastoupil Zdeněk „Hmyzák“ Novák. Nechci psát „nahradil“, protože Lorenz je nenahraditelný, ale své role se zhostil nadmíru dobře. Ducha OZW i jejich unikátní „modernsound“ se podařilo znovu vyvolat a kapela rozhodně nepůsobila zastarale.

Black Point, 2016, 59:28

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *