Pachatel se vrací na místo činnu

Činna, kapela drsných mužů a jemných písní, oslavila koncertem kulaté jubileum svého pobytu v šoubyznysu. Stalo se tak výročním koncertem U vystřelenýho oka, kde byla před 20 lety založena. V těchto dnech vychází záznam z koncertu na CD pod názvem Takový pěkný koníček.
Slova, jimiž Hmyzákův šéf reagoval na zjištění, co to jeho podřízený vlastně po pracovní době dělá, že tak trochu hraje a zpívá. „Tak to máte ale pěknýho koníčka,“ pravil šéf. A právě Zdeňka Nováka, řečeného Hmyzák, mj. zakladatele legendárních Žen, jsem se zeptal, jak se dívá na svých 20 let v dresu Činny. A Komár k tomu samozřejmě nemohl mlčet, i přidal mailem obsáhlou doušku. Rozhovor přijměte jako pozvánku do Malostranské besedy, kde se v neděli 17. května nové CD pokřtí. Role předkapely se ujali dva muži Dunaje: Vladimír Václavek a Josef Ostřanský.

cinnaJak to všechno začalo?
Sedím takhle na Žižkově U vystřelenýho oka, v roce 1994 poměrně povědomá figura. To bylo tehdy významné místo, kam chodili hudebníci, výtvarníci, cizinci a lidi toho našeho ranku. Dělalo se tam divadlo, pořádaly koncerty, čtení, vařila se veselá jídla, ale to je už historie Oka a lidí kolem něj, Pavla Rajčana, Martina Velíška, Pavly, Martina Bauera, Míry Wanka a dalších. Takže tam jsme se dali s Petrem Soudkem, zvaným Komár, do řeči, a to bylo akorát rok od otevření Oka, takže chtěli, abych udělal něco s Ženama. Já říkal, že ne, Ženy už nehrajou, jak ostatně říkám dodneška. „Tak udělej něco jiného!“ Ptal jsem se Komára: „A ty hraješ na něco?“ „Na kytaru.“ „Tak to ne, kytaru máme všichni rádi, ale to už jsme se shodli, že ne, tu má každej, ta je všude, sice skvělej, úžasnej nástroj, ale je ho zkrátka moc.“ „No chodil jsem do lidušky na piáno,“ povídá Komár, „ale to už je tak 30 let.“ „Piáno je výborný, tady dokonce jedno na pódiu už je, tak něco zahraješ!“ A pár dní na to mi nabídl práci ve svém luxusním vojenském butiku a byl taky koncert. Takže rychle nějaký název, mě napadli Hoši z Bundeswehru, protože jsem prodával u Komára německý a americký vojenský hadry. Originály, než se to svižní Asiati naučili kopírovat, takže i trochu reklama pro obchod. A měli jsme dvě písně: Kuny, které hrajeme stále, a píseň rozjezdovou Je to dobrej chlap, ta ujela už v dál. To jsme zahráli, určitý zájem byl, takže jsme se rozhodli, jo, bude kapela! Zjevil se Vráťa Kydlíček na bicí, řekl jsem Zvířeti, všeumělovi, kterej hrál na basu, a už to jelo. Začal jsem psát trochu jiné texty, byly koncerty, začalo se to rozjíždět, dokonce na rozdíl od přímého zákazu zkoušek u Žen byly u Činny zkoušky pravidelné a bujaré.

Jak vznikají písně?
Komár přinese nějaký hudební základ na piano, já k tomu dodám text nebo upravím nějaký rozepsaný. Myslím, že je to dost prorostlé s hudbou, protože jsme zkoušeli i něco od Bad Beef Hat, po kterých mi zbyla hrst textů, ale to už je zase jiná poetika. Postupně vznikla poetika Činny, která se formovala tím naším vzájemným ovlivňováním, stýkáním a kamaráděním. Protože u mě je to vždycky všechno skrze přátelství, já prostě nemůžu jinak. Pro mě není ta hudba nebo ono vyjádření až tak důležité, něco s tím člověkem musím zažívat a fungovat a nechat se různě překvapovat, těšit a štvát, ta vazba tam musí být. A s Komárem jsme si prostě padli u Oka do oka. I když tenkrát byl takový důraznější, dneska je už méně, já jsem byl z Žen zvyklý  si ze všeho dělat legraci, což jeho popuzovalo, ale někdy to zase chválil. Je dost jiný než třeba Choura, který byl tím prvním parťákem.

Možná že Činna žije právě z toho, že jste každý trochu jiný, a proto taky trvá dodneška…
Nemluvím mu do hudby, protože si myslím, že se v tom až tak nevyznám. Komár se postupně neuvěřitelně vypracoval, je to člověk píle a všestranných talentů, když on ty věci uchopí, tak se jich i dobere, i v jiných oblastech jako řezbářství, restaurování a práce se dřevem vůbec. Je to vlastně takový z posledních renesančních mistrů…

Jak vás znám osobně, vím, jací jste veselí kluci a pohodáři. Jak to, že je Činna ve svém projevu tak temná?
To je asi to, co se střádalo a bylo v nitru odsouvaný za léta Žen, protože Ženy byly vyloženě veselé, tam se nepřipouštěla žádná chmura. Taky Choura, když občas slyší Činnu, říká „To je taková chmura, člověče…“ Mám pocit, že je to tak možná trošku rozvrácená veselost, ale když tu chmurnost zaplašíš, tak je to vlastně taky legrace.

Je, ty texty jsou veselý…
Piano tomu dává trochu patos a Komár hraje svým osobitým stylem, který se léty zformoval. Je vlastně obdivuhodné, jak je na to piano schopen hrát svými dělnými prstíky, ale to prostě vychází u obou z jakéhosi společného principu, není to dané nějakým základem ani záměrem. Prostě se nám v tu chvíli otevřela zase další strana našich duší.

Ty máš ke svým textům vůbec hodně osobní vztah, co?
No jistě, třeba píseň Po dráze je o člověku, který se systematicky upíjel. Zajímavý chlap, měl hodně rád zvířata, takový ten člověk, co se blbě narodí nejen do času, ale i do těla, měl být třeba levhartem nebo stromem, takže na tom světě nebyl rád, ačkoliv byl hrozně příjemný. Pro mě byl intenzivní tím, jak pil, jak štval to pití. Vždycky pití štve tebe, ale on to měl naopak, jak toužil zemřít, štval to pití, aby ho dohnalo a zahubilo zezadu.

cinna_1Pro mě je Činna právě zejména svébytná a úžasná poezie, kterou Komár autorsky podmalovává a ty svým specifickým a nezaměnitelným projevem ještě zdůrazňuješ…
Ono je to propojení s muzikou nezbytné, ale já myslím, že Komár tomu dává naprosto rovnocenný, až ideální rozměr. Nikdy jsem nebyl nucen k nějakému zpěvu, nějak jsem to vždycky vychrlil. Je potřeba říci, že před Činnou existoval ještě rok nebo dva Bad Beef Hat, taková pocta Cpt. Beefheartovi, kde se hudba začala už nějak formovat. Já celý život Beefhearta zbožňuju, a když jsem byl oveselený, tak jsem ho i zpívával děvčatům do ouška. Pokud snesla Beefhearta na plný koule, hned jsem věděl, že je to silný charakter.

S Činnou jsi natočil dvě desky (Čtvrtek, 1997 a Vůz se senem, 2000), ale pak jsi odešel.
No, měl jsem tehdy pocit, že je Činna pro mě uzavřená kapitola, objevil jsem šamanismus, cvičení, a trvalo mi to deset let. Byl jsem v tvorbě celkem dlouho, něco zažil, tak jsem si říkal, teď je zase chvíle na to duchovno. Blížil se rok 2000, lámalo se tisíciletí, lidi něco čekali, Mayové se dočkali, takže prostě nejvyšší čas! Rozpomněl jsem se na Castanedu, kterého jsem četl někdy v 80. letech, existoval překlad v samizdatu, Učení dona Juana, tehdy jsem to zhltl a tenkrát se to jen lehce prolnulo, ale někde se to vevnitř usadilo, takže jsem to začal znova číst, začal jsem cvičit aikido, jógu, tensegritu, o které tam Castaneda píše. Hoši si se mnou zažili i některé veselé příhody. Věnoval jsem se tvorbě poměrně intenzivně od začátku 80. let, byla to vnitřní potřeba, a najednou tu potřebu nemáš. A prožíváš jiné věci, jiné vjemy. Pro mě to bylo důležité, ale pak jsem zjistil, že to asi nemusím dotáhnout až do konce, takže jsem to zase asi po deseti letech opustil. A to tenkrát Činna zrovna nějak dobíhala. K tomu by ti víc řekl Komár, já tam těch deset let nebyl.

Však já se Komára ještě zeptám. Nicméně Činna pak bez tebe vydala desku Vítr a ticho s ním (2005), ale mně přišla moc rozháraná a upřímně, bez tebe jen poloviční.
Přiznám se, že mě trochu rozmazleně zamrzelo, protože jsem si říkal, když končím já, měl by to i Komár zabalit, anebo by mě mohl pořádně přemlouvat. A to on neudělal, vzal to „Tak jo, odcházíš, tak čau!“ Ale no nic, to byla moje záležitost a moje volba a on ze mě určitě stejně cítil, že by to nemělo valného smyslu, ale ta zbytková ješitnost ve mně by stejně ráda slyšela „Bez tebe to nepůjde, bez tebe to nemá cenu…“ Ale stejně jsme spolu dělali něco dál, respektive jsem Činně dodal několik dalších textů.

Můj pocit fanouška ovšem nahrává tvé teorii, ostatní – byť před nimi smekám – ať prominou…
Uvědomil jsem si to až zpětně, protože jsem byl vždycky až příliš ledabylý a bezstarostný, že jsem s těmi věcmi ani nechtěl vlastně být spojován, což mi Komár občas vyčítá, že mám ten návyk z Žen. Ale tehdy jsem měl pocit, že ta kapela je uzavřená, spíš mi vadilo, že jsem nevěděl, kam chtějí jít dál. Hrát staré písně? Proč? Johannes byl zpěvák, na rozdíl ode mě zpíval výtečně, ale bylo to úplně o něčem jiném. Johannese svým způsobem obdivuju, že do toho šel. Já jsem slíbil, že jim něco napíšu, tak jako jo, ale pak tam byl problém, že on si to upravil a mně se zdálo, že vše je jinak. Johannes je polyglot, takže se objevily texty v němčině, francouzštině, angličtině. Vějíř slov se zase jinam rozevřel. Ta deska, co kluci udělali beze mě, ale má svoje místo a svoje kouzlo, jsou tam nádherné pasáže, a když se to pojí, je to skvělý. Johannesovi se tenkrát Činna líbila – a hle!, náš oblíbený princip – když se ti to líbí, pojď s námi hrát. Hrál nejdřív na harmoniku, pak se z něj stal cellista, pianista, ale jeho bytostnost byly lidové a židovské písničky zpívané v jidiš, ke kterým se on stavěl trochu rozpačitě. Nádhera. To když hoši rozbalili, tak to bylo neuvěřitelný, a kdyby se to jinak posunulo, tak se z Činny mohla stát vynikající klezmerová kapela, protože tam se Johannes cítil. Ale ta jeho čeština působí trochu dojemně, nejsou to jeho slova, není to jeho svět. Když se ale rozezpíval v jidiš anebo v němčině, to mnou vířilo a proskakovala husí kůže. Taky se mi moc líbilo, když hráli k němým filmům, třeba k Metropolis Fritze Langa (k vidění na našich stránkách), prostě úžasné! Mělo to v sobě mocnou sílu, tenkrát to dělali Art Zoyd či Univers Zero, ale hoši byli sví, úžasná sugesce, to klobouk dolů… Ostatně Komár paralelně v téhle době dělal muziku pro film, pro divadlo, napsal operu (Míra Wanek napsal libreto a hrála se ve Stavovském divadle).

Jak došlo k návratu ztraceného syna?
Nás to k sobě s Komárem prostě táhlo. Stále jsme se potkávali. Činna mezitím skončila, Johannes se odstěhoval zpátky do Vídně, kde učil, neměl čas sem jezdit, všechno se odehrávalo stylem nějakých soustředění, takže podle mě se i ta třetí deska nahrála stylem „tak aby se to ještě vůbec stihlo“ a Činna vlastně jakoby tak nějak regulérně dohasla. Komár byl vytížený, psal scénickou muziku, což mu nahrazovalo Činnu, takže neměl ani potřebu, až jsem se náhle vynořil z houštin lehce podrápán a neměl jsem žádný koníček, nic mě nebavilo, protože ony tě ty věci duchovního rázu dost vysajou, pohltí tě… Takže jsem se potkal s Komárem u Oka, dali jsme si klasicky pivko, Komár přinesl nějaké melodie a aby to bylo motivované, tak jsme slíbili Argu, že zahrajeme na Svojanově, kde oni pořádali jednou ročně takové setkání. Udělali jsme dvě nebo tři nové věci, oprášili starý repertoár, na bicí s Milošem Dvořáčkem, což je hráč i persona neuvěřitelná, ale je nesmírně vytížený a má tisíce projektů, takže jsme hráli asi dva roky bez bicích. Já jsem si občas volnou chvíli ukrátil hraním s Kvartetem Dr. Konopného alias Radomilem Uhlířem, kde jsem měl opravdu velkou svobodu, a kterému jsme kdysi přetáhli Vráťu Kydlíčka, což mi Radomil svým jemným, decentním a zdvořilým způsobem neustále vyčítá. No a pak se zjevili bratři Havlínové. Nejprve Kuba, poté Honza, skvělí hráči a neocenitelní parťáci, jejich dechy za zády mě nadouvají a vydouvají všemi směry. Teď se ještě Kuba chopil kytary a ovládl ji takovým způsobem, až to člověka vede ke stesku, že by tenkrát… A Fido, cellista v půvabném hávu, jehož hraní hory radosti, ticha a smíchu roznáší. Ale neměli jsme pořád bubeníka. Jednu chvíli s námi hrál bývalý bubeník Plastiků Honza Brabec, ale naše spolupráce neměla dlouhého trvání, odehrál asi dva koncerty. Bylo moc kohoutů na jednom smetišti, abych tak řekl. On je zábavný velmi specifickým způsobem, jeden příklad za všechny: máme zkoušku, Honza říká: „Musíme hodně zkoušet, to je základ, to já znám, bez těch zkoušek kapela nic neudělá, nic nevymyslí, nemá jistotu, nikam se neposune“ – a dále to velmi obšírně rozebíral. Je po zkoušce a jdeme na pivo, sedíme a Honza říká: „Kluci, největší mor pro kapelu jsou zkoušky. Nic se nevymyslí, všechno se zakonzervuje, lidi ztratí chuť, furt se jen něco piluje, prostě jak říkám, hlavně zkoušet co nejméně.“ A Komár na něj jen nevěřícně kouká. Tak to prostě nefungovalo, byť já mám Honzu rád, jeví se mi jako taková poetická osobnost, jeho věci s Domácí kapelou mě velmi těší, má v sobě takový dobrý fundament toho starého sedláka, kameníka, ta dělnost tam je. Když je v kapele víc person, tak to nedělá dobrotu. Renda Pařez odlétl, Martin Schneider taky odběh, Zvířetník též, Honza Maxa, Tomáš Míka… Je to těžký. Takže s bratry Havlínovými a Fidem jsme začali hrát a jednou na Náplavce se náhle zjevil Dominik Kusl, bývalý bubeník, který s chlapci kdysi hrál a náhle, na deset let, zmizel ze světa. Až se prostě najednou s úsměvem zjevil a jestli by zase nemohl s námi bouchnout. A bouchá tak mocně i jemně, s takovou představivostí, že i nekonečnost zdá se přirozenou. Takže to je poslední fáze Činny.

Vznikly nějaké nové věci?
Moc toho nevzniklo, zase tak často jsme se nevídali, Honza odjel třeba na několik měsíců do Nepálu v rámci nějaké lékařské pomoci, kluci mají rodiny s malými dětmi, jsou vytížení hodně. My sice máme s Komárem a Dominikem čas, ostatní si vedou svoje životy, ale hrajou naplno, zkoušky se někdy vydaří neuvěřitelně, zkoušíme v Karlíně ve sklepě jednoho domu. A blížilo se těch dvacet let od založení Činny a Komár, že bychom měli vydat desku. Já měl představu o normální řadovce s novými věcmi, vinyl, obal připravený, název vymyšlený. „Ale to bysme měli udělat spíš živák,“ říkal Komár, „ale rozhodně něco vydat.“ Ta deska tě přece jen trochu nakopne, ale kdo to vydá a takové věci. No a najednou se zjeví tady Mr. Lábus a Guerilla Records sestoupí z mračen. A ty jsi nám tu samou věc vlastně nabídl, Komár se toho chytil, já byl trochu proti, že jsme měli jen sedm nových věcí a ty se navíc ještě pořád měnily. To je ten skladatelský syndrom, že se to pořád dokola opravuje a tím vzniká jakoby únava. A jak se nároky zvyšují, tak i mě Komár občas nutil zpívat, představ si, že on mě normálně zkoušel z rozsahu a snažil se mi namluvit, že na to mám! Takže já abych mu udělal radost, tak jsem se trochu snažil, ale všichni víme, že je to iluze. A nutit se do něčeho? Vždyť je to koníček… Já jsem do toho moc chuť neměl, žil jsem v představě, že udělám to Velké Dílo, texty jsem sestavil v takový, pravda hodně skrytý, koncepčně provázaný příběh a tu představu, do které jsem se zamiloval, jen těžko opouštěl. Ale zase jsem byl přiveden na cestu nevázat se, nebýt úporný, takže jsem nesmírně rád, že se to podařilo. My bychom asi pořád jenom zkoušeli, nacvičovali a možná by se ty věci nakonec neobjevily nikdy. Zatímco díky tvému jemnému, vkusnému a delikátnímu tlaku – a hlavně zájmu! – je věc hotova.

cinna_2Až přišel den D, koncert. Jak jste sestavovali playlist?
Já tam chtěl hlavně natahat hosty, Zvířetník aby tam byl, Záchod Choura – to je takový můj Syd Barret, ten stesk – a já jsem vždycky chtěl, aby byl na každé mojí desce, takže na prvním CD v písni Seskákaná jídla cinkne na triangl a ve druhé hraje na legendární prasečí měchýř naplněný hrachem. Maxovi jsme řekli, aby přišel i s dětmi, které zpívaly sbor v Králi ve žlutém hávu, ovšem tehdy byly malé a dnes jsou to dospělí lidé, cellista Fido, hostuje jen občas, protože jemu, když to sedne, je to až tak dobrý, že ani nechceš. Spíš potřebuješ, aby to bylo takový otrhaný, ušpiněný, aby to nebylo tak dokonalý. Takže já jsem byl rozechvělý spíš z toho, aby všichni přišli, než z vlastního koncertu. Říkali jsme si, že zahrajeme všechno, co umíme, pak jsme zařadili i Krále ve žlutém hávu, což je spíš kabaretní číslo, viz ty řeči. Myslím, že duch je tam zachován, poslední týdny jsme intenzivně zkoušeli nové věci, zejména Moudře vyvez hnůj, na tom Komár deset let pracoval, už to měli rozdělaný s Johannesem, ale nikdy nebyl spokojen, nikdy si to nesedlo.

Koncert se vydařil nad všechna očekávání.
Nečekal jsem, že přijde tolik lidí, ale to je nutné přičíst tvému produkčnímu umění. Byli tam lidi, které jsem neviděl léta, anebo kteří normálně nechodí. Ženy žes prosadil taky dobře, člověk je o Ženy stále žádán, aby mu vrátily tu iluzi mládí, tak to prostě je. My jsme předtím dlouho nehráli, ono to opravdu nejde, to je uzavřená věc, ale tam se nám koncert vydařil, když se setmělo, ta polena, ta světla a ty lidi, jejich pohyb v prostoru… Martin Černý to skvěle nazvučil. Mám totiž skoro vždy pocit, že když se neslyším, že mě není slyšet ani ven, nemám vazbu na to, abych to korigoval, a tady jsem výborně slyšel sebe i kluky. A je zajímavé, že takové ty obavy, co mívám před každým koncertem, teď chyběly, ale přicházely během koncertu v takových vlnách. Najednou se zjevila tréma, i po těch letech, ale stačilo vidět tu neskutečnou dvojici u mixpultu, vyčáhlý Martin za pultem s těmi všemi úpravami vlasů a vousů a vedle něj usměvavý jak měsíček seděl Ondra Ježek, tak ti byli naprosto uklidňující a příjemní, takže když už se schylovalo k nějakému výpadku, tak stačilo nahlídnout do toho koutu, kde to ti muži všechno dělali takovým tím uvolněným lehkým způsobem.

Tečku za tím večerem, jak zničehonic vypadl proud a nikdo tři neděle nevěděl, zda se nahrávka vůbec zachovala a že možná ta všechna snaha přijde vniveč, tu tady nebudeme snad ani ventilovat. Jen ještě poraď, proč by si lidi měli CD koupit.
To je vždycky těžká otázka „proč něco“? Já si myslím, že by jim to mohlo pomoci něco poodhrnout. Je tam poměrné zastoupení nové a staré Činny. Sedm a dvanáct věcí. Na začátku byly pochybnosti, hlavně z mé strany, proč ji vlastně vydávat. Teď panuje shoda. Podobné to bylo i s obalem Karla Halouna a Luďka Kubíka, k jehož skvělosti, neokázalosti a patřičnosti jsme se také museli dopracovat. Nové písně ubíhají už v dál, ty staré jsou plnější, naléhavější, jako by se všemi jinak protahoval čas. Pak je tu píseň od Oldřicha Janoty, který jako tvůrce pro mě hodně znamená. Kdysi mně pomohl otevřít třetí oko a než jsem stačil přiložit okurek, už jsem se udiveně rozhlížel kolem, a báseň Josefa Hory, ta je taky dost dobrá. No, a když si CD lidi nekoupí teď, tak si ho jistě koupí v budoucnu, protože ty máš čich a dokázal jsi zase z jednoho souboru vytáhnout důležitou věc v důležitý moment. Ta nahrávka navíc působí přirozeně. Takže tyhle věci se tam nějak podařilo zachytit plus i to, že se povedlo sestavit pořadí, my jsme nikdy nehráli Veterána posledního, ovšem tady se tak odehraje, a je to vlastně přesný typ toho vyvrcholení bez jakékoli okázalosti a nápadnosti. A jsem rád, že to spadlo, protože ten přídavek by to hodil už jinam. Takhle se to povedlo, je to sevřený celek, prostoupený dalším členem, kterým bylo publikum. Ostatně všechno bylo správně zaplacený, jeden dobrý chlap tam mocným hlasem zvolal při konci Krále ve žlutém hávu „To už by stačilo!“, to se mi zdálo, že ten dostal asi vrchovatě málo.

KOMÁROVO POST SCRIPTUM: $1

Co se dělo v Činně, když tam Hmyzák nebyl?
No, abych to tak načrtl, ono to jeho odcházení trvalo už delší dobu, a je tím hodně poznamenaná i ta druhá deska. Já po desce, která vyšla u Indies, tak trochu doufal, že ještě něco odehrajem, že to je takovej závazek k vydavateli. Ale Hmyzák se zanořoval do svého šamanství už natolik, že nemohl vystupovat před lidma a v klubech, a energie…, ale někdy to bylo teda i hodně humorný. Když bylo jasný, že to dál s Hmyzákem nepůjde, a zůstali jsme jen Rohlík na bicí a tehdy čerstvě Johannes jako cellista, dohodli jsme se s Hmyzákem, že nám pomůže za sebe najít náhradu. Že by napsal i nějaký texty a Činna tak bude moct autorsky pokračovat. Měli jsme několik zkoušek s různýma zpěvačkama a zpěvákama, pár jich dohodil i on, ale nakonec jsme se s Hmyzákem dohodli, že zkusím přemluvit Johannese. Ten kvůli své nedokonalé češtině zpočátku nechtěl, ale nakonec jsem ho přemluvil.
Až po patnácti letech jsem se od Hmyzáka v tomhle rozhovoru dozvěděl, že ho to vlastně mrzelo… Pak začalo asi dvouleté martyrium, kdy jsme stavěli kapelu a repertoár a jezdili na koncerty, kde lidi očekávali Hmyzáka a Johannes se strašně snažil ho nahradit stejným projevem, ale to samozřejmě nešlo. Bylo to od něj hodně hrdinský. Ale asi po třech letech se stabilizovalo obsazení a jeli jsme na soustředění do Kuksu, kde se v podstatě dodělaly nový věci a postavil se repertoár ze starých a nových, který se potom o dva roky později nahrál jako třetí deska Vítr a ticho sním. Na Kuksu v lapidáriu pod těma úžasnejma sochama mistra Brauna jsme se setkali s opravdovým duchem baroka, který je tam všude velmi silně přítomen, to když o půlnoci za bouřky zpíval poloopilý sbor Svatého ducha, jenž se v Kuksu také soustředil, hudbu mistra Bacha pod zraky kamenných plačících Andělů posledního soudu, za světla blesků a hřmotu nebes. To dokáže probudit pokoru i u opravdových zatvrzelců, aj slzičku z krásna vyloudit. A myslím, že to trochu prosáklo i do těch našich věcí. Je to tak trochu barokní deska. Hmyzák na soustředění byl taky, dokonce s námi měl i vystupovat na závěrečném koncertu, ale pak ho odvolaly hlasy a zmizel do houštin a lesů.
Ale tady je potřeba se zmínit o pro mne velmi inspirujícím setkání s Johannesem Langerem. Johannes je učitel hudby a literatury z Vídně. Krom ovládání cella a akordeonu byl v mládí i koncertním pianistou v duu se svým bratrem, byl sbormistrem ve Vídni, velmi radikálním ekologickým bojovníkem a v neposlední řadě i dnes již úspěšným malířem. A to jen co vím. Krom toho je učitel snů, který se svými žáky píše muzikály, divadla, opery a hraje v několika školních kapelách. Takových být víc… Do Čech přišel v roce 2000 a nastoupil na Rakouské gymnasium a už po několika měsících byl propojen s pražskou kulturní scénou, kde jsme se také setkali.
Když po čtyřech letech odcházel zpět do Vídně a hráli jsme na večírku ke konci školního roku, hrál tam asi s pěti seskupeními a viděl jsem osmnáctileté omalované slečny, jak jsou pláčem nad odchodem svého pana učitelé proměněné v „obrázek abstraktní“.
Hmyzáka mám hodně rád, je to opravdovej básník, jeho texty jsou jedinečné a moc rád s ním dělám. A v životě mi mnohokrát nezištně pomohl a je to takovej ten kámoš, co vás nenechá spát na ulici. Máme hodně podobnej kulturní vkus, ale jsme muži dosti odlišné letory. Jeho lenost, na kterou je až hrdý, a tak trochu jistý pocit výjimečnosti, ne nepodobný pýše, což ostatně není mezi českými a hlavně pražskými umělci nic neobvyklýho, byly vždy mezi námi trochu třecí plochou. Občas si s ním připadám jak Štolc z Oblomova. Ale jaké manželství je bez poskvrnky? Ha! S Johannesem to bylo hodně jiný, neuvěřitelný rámec činností a aktivit, maximální nasazení, profesionální přístup a výkon. Ale z Hmyzáka jsem měl mnohokrát husí kůži, u Johannese jsem to nikdy nezažil.
Protože jsme ve Vídni i párkrát hráli, byla to pro mě jistá zkušenost s rozdílem přístupu, vidění a nějaké funkčnosti kultury ve společnosti. Vídeň a Praha jsou si hodně podobný, ale lidi jsou hodně jiný, vevnitř, v hlavě. A není to jen prachama. Tam jsem si i dík seznámení s tím, jak Johannes žil a žije, co je ochoten obětovat a za co, uvědomil, jak je v nás fakt ta zaprděnost a jak si nevidíme na špičku nosu. Hodně to udělal bolševik, to jo. A když jdeš do historie… Ale naštěstí se to s tou možností pohledu z venku zase mění, a to je ta víra, naděje a láska.
Podstatný posun v tý době byl, že jak Johannes, tak Lukáš Prchal (trubka, sbormistr a dirigent), Fido (cello) i Honza Havlín (saxofon, klarinet) byli lidi z vážný hudby. Já v tý době taky spíš koketoval s jazykem vážný hudby ve scénický hudbě – sbory, smyčce, dechy… Nahrávali jsme se sborem v divadle Na Zábradlí hudbu pro Gazdinu robu, kterou režíroval David Švehlík, ve Strašnicích kluci hráli živě ke Golemovi, co jsem jim napsal, a pak jsem dělal i operu do cyklu Bušení do železné opony ve Stavovským, se kterou mi pomáhal Lukáš a pak to i dirigoval, proběhlo několik improvizací k němým filmům. Dělal jsem s klukama taky hudbu k filmům Pád a Nebojsa Aurela Klimta a při tom jsem se seznámil s Vojtěchem Havlem, co mi hrál cello do Pádu, a s ním jsme pak improvizovali třeba v bazénu ve starých lázních v Liberci, jen piáno, cello, bazén a tanečnice. To byla paráda. Vojtěch je přesně muzikant, se kterým můžete hodiny a hodiny hudebně rozprávět, a pořád je o čem hrát. Takže jsem se v tý době pohyboval převážně v instrumentaci klasických nástrojů. Na té desce je posun od předešlé Činny, myslím, dost znát. Vím, že tobě se to nelíbilo (To je ale dost silný výraz, pozn. autora). No, proti gustu žádný…, s Hmyzákem by měla určitě větší grády, ale zase by s ním asi nevznikla. Jenžto život je plný zvratů a kdyby jsou chyby.
No a tak jsme se postupně dostávali do povědomí a kapela byla v podstatě z půlky profesionální a po tom, co jsem odvezl desku do Francie, jsme dostali nabídku hrát v Lyonu na festivalu a ve Švýcarsku a už se to rozjíždělo, ale nakonec to nedopadlo, protože Johannes už měl naplánováno Turecko atd. Taky jsme přes snahu a několikeré soustředění a zkoušky nebyli schopni udělat nové věci. To je to bolavé místo, proč jde dělat i jednoduché písně Činně tak pomalu. Nikdo nemá čas někam odjet na týden a věnovat se novým písním. Já přinesu motivy, intra, refrény a nějakou představu o tom, jak by ta skladba k danému textu měla vypadat. A pak přichází improvizování, hádání, hledání, vysvětlování. Bubeník to cítí jazzově, protože ho poslouchá, dechař by to udělal bigbandově, druhej jako baladu, třetí, a čtvrtej, a pátej a o všem hlasovat, hlas boží – hlas lidu. No, Johannes to tak chtěl a tak se vyimprovizovávaly čtyři roky aranže a složení skladeb a hledaly se básně, které by na to šly, a mám z toho sto hodin nahrávek. A proto se těch asi pět věcí, co byly rozdělaný, nikdy nedodělalo. A já to po sedmi letech pro impotenci souboru rozpustil. Byla to škoda, to seskupení s Johannesem se mohlo postavit na jakýmkoli festivalu mezinárodní konkurenci a obstálo, a mělo to svůj ksicht. Taky když jsme na Grabštejně na festivalu hráli poslední koncert, lidi vstávali a mnozí doslova brečeli. Pak jsem zkoušel najít zase nějaký zpěváky, asi půl roku jsme zkoušeli s Jakubem Judou z Milo, což je bohemista a fenomenální hlas a skvělej chlap, ale tehdy se mu nějak pořád stavěl do cesty ten démon.
Dnes se snažím to klukům předávat už i s návrhy a kostrou aranží, ale prostor tam pořád maj. Jen když to dlouho nejde, tak jim zkusím nahrát něco přes samply. To je velká výhoda, takže já jsem dnes po třiceti letech zase kytarista – a dost dobrej!, saxofonista, trumpeťák, akorát to hraju na klimpr přes sampl. Do bicích se nederu, ty neumím, o zpěv jsem se pokoušel, ale nemá to cenu.
Mám takový kapelnický „nechci, abyste hráli, co nechcete, ale nechci, abyste hráli, co nechci“, a tím se snažím udržet nějakej ten rukopis. Ale je to pot, krev a slzy. A tak si beru i to autorské právo veta. Což je potom pro některé těžká zkouška. S Hmyzem jsem byl v kontaktu pořád, ale spíš nad ránem v nonstopu, už začínal trochu pofňukávat, samota, nepobavenost… a já ho stále lákal. Navíc jsme za sebou měli i jedno vystoupení, kdy jsme za odpoledne udělali tři věci. To jsou ty intimní valčíčky, ty jsou za den hotový. No a pak jsme pomalu začali znova, nejprve jsme hledali, kam se posunout, já v hudebním jazyce a Hmyz v textové poetice, a taky hledání obsazení, přes kontrabas, housle a cello jsme se dopracovali zpět ke kytaře. V podstatě je to Činna z roku 2005 akorát místo cella kajtra. Hmyzák měl tak asi tři výrony textů, z toho vydělil plevy, a co zbylo, připravujem na desku. Teď hrajem sedm nových písní a šest je v přípravně. Takže naším tempem by ta čtvrtá řadová studiovka mohla být tak 2017–20? Jestli nejsem velkej optimista.

Jen ještě poraď, proč by si lidi měli CD koupit…
My už jsme různě nahrávali koncerty za těch dvacet let samozřejmě několikrát, ale nikdy to zvukově, dramaturgicky i atmosférou tak nevyšlo. On totiž Hmyzák i kluci jsou v tom studiu takoví nějaký „míň“. A dík Ondřeji Ježkovi a Martinu Černýmu má ta deska i zvuk jak ze studia, k tomu svět Hmyzákovejch textů posluchačům zajistí drobná obžerství představ a chutí na dlouhá léta. A venkoncem je i veselá. Což se o jiných našich deskách dá říci jen s lehkým uzarděním.

Přidat komentář