Dvacet šest let je dlouhá doba a v lidském životě vyroste za tu dobu jedna generace. Čekat takhle dlouho na novou desku kapely se zdá bláznivé, ale navázat na tvorbu, nebýt jen kopií sama sebe a jít dál, je téměř nemožné. Dunaji se tohle povedlo na výbornou, a nejen díky tomu, že jedním z producentů byl mladý elektronický mág Aid Kid. Myslím, že se to povedlo hlavně díky mladosti duší členů kapely, otevřeným hlavám a jejich jiskřivému propojení. Jaké bylo vrátit se k nahrávání s Dunajem, o duchu Jiřího Kolšovského a o spolupráci s tandemem producentů Ostrouchov/Aid Kid mi vyprávěl Pavel Koudelka, originální bubeník a vášnivý hudební nadšenec.
Jste krátce po natáčení nové desky Dunaje, ale než se k tomu dostaneme, řekni mi, jak ses vlastně do Dunaje dostal?
To už je pravěk…několik desetiletí. Bylo to v době, kdy dobíhal A-Beat s Petrem Vášou, se kterým jsme přehrávali dějiny světového bigbítu, Z kopce už neexistovali. S A-Beatem jsme pravidelně hrávali v Brně ve vyprodaném kulturáku Rubín a jednoho dne za mnou přišel Venca (Václavek) s Pepou (Ostřanským), ať s nima hraju…
Takhle jednoduché to bylo?
To bylo hrozně jednoduchý. Já měl tehdy zvrtnutý kotník, byl bolavý a nateklý, a vzpomínám si, že Venca, tvrďák ze sousedního Rýmařova, na to řekl, tak si to tady nějak vyleč a zítra přijď na zkoušku. Jenže on ten kotník samozřejmě potřebuje trochu delší čas, tak jsem na tu zkoušku nepřišel. Kluci z kapely na mě ale nezanevřeli a až jsem byl fit, tak jsme to rozjeli. Oni tehdy po rozchodu s Pavlem (Fajtem) zkoušeli pár měsíců sami s automatem a asi už byli rozhodnutí, že chtějí hraní zjednodušit, možná přitvrdit, mít to víc přímočaré, a oslovili mě. Přitom já jsem tehdy hrál ve Z kopce a Ošklidu dost složitě, strukturovaně. Měl jsem velkou soupravu, tu největší Amati, co tehdy byla, deset přechoďáků a všech možných činelů… Takže nevím, kde přišli k tomu, že budu schopný hrát úplně jiným stylem, ale sedlo si to rychle.
Takže to, že budeš mít jen velice jednoduchou soupravu, byl jejich nápad, nebo jsi k tomu stejně směřoval?
Nesměřoval jsem k tomu vědomě, ale zcela jistě k tomu podvědomě směřovala moje lenost. Už jsem byl stejně unavený z toho věčného rozbalování, balení a stěhování té velké soupravy, takže jsem k tomu velmi rád přistoupil. Taky to bylo dáno tím, že se na koncerty jezdilo jen jedním autem, Pepa měl kombíka Volhu a celá kapela se musela i s nástrojema do ní vejít. Moje bubny se vešly do jedné ultratěžké bedny. Jinak si ale tu jednoduchou soupravu po všech stránkách do dneška vlastně náramně užívám.
Mě to fascinuje i z toho důvodu, že jsem se s Dunajem seznámil jako posluchač u alba Rosol a mám ho rád, ale když jsem pak viděl kapelu s tebou, tak jsem si řikal, že se tam stalo něco správně, a ta přímočarost mi otevřela dveře k tvorbě dokořán.
Těch změn bylo víc, které to ovlivnily. Už tam nebyl Plachý s klávesama a kluci začali hrát jinak, víc přímočaře, jak říkáš. Po Pavlovi, který hraje víc košatě, perkusivně, melodicky, bylo naším záměrem jít rovnou do podstaty a nedávat tam nic zbytečného, co je navíc, ale zároveň to umět „osolit“, když to bude píseň potřebovat. Bylo celkem zajímavé, že mi občas lidi říkali, že si mysleli, že mám soupravu celou i s přechodama, z čehož jsem měl radost, protože se toho efektu docílilo úplně jiným způsobem hraní s extrémně jednoduchou soupravou – velký buben, malý buben, hihat a vyklepanej činel z NDR.
Dunaj hraje často na liché doby. Je to pro tebe taky přirozené jako pro Pepu, který říkal, že se musel naučit hrát na sudou?
S oblibou v nadsázce říkám, že hraju rovně, rockově-popově a pak mi to tam ale kazí ty jejich mazané kytarové lichosti. Ale samozřejmě tam jsou občas i liché bubny. Já jsem v lichostech dříve nikdy moc nejel. Když jsem se učil na bubny v Bruntále v lidušce, tak jsem byl takový samouk, měl jsem dva roky učitele, který mi ukázal nějaké noty, sem tam nějaká lichost tam byla, ale do opravdových lichostí jsem se pak dostal až s Petrem Vášou. Tam začalo vnímání toho, že když je ten lichý takt, fráze nebo riff přirozený, do písně se hodí, tak vlastně ani nemusíš počítat a řešit to, jen je důležité se vypnout z módu „všechno na čtyři“ a podřídit se tomu, co chce ta samotná skladba.
V Dunaji na začátku nebylo sudého skoro nic, a když sudá píseň přišla, tak jsem se samozřejmě zaradoval, já mám sudé takty taky rád. Ale nepřemýšlíme nad tím takhle. Někdy hraju já sudě a oni liše, nebo obráceně, anebo všichni podobně, ale jde o to, co do písně nejlíp pasuje, a rozhodně v tom nemá smysl hledat nějakou matematiku či kalkulování. Vše je o citu. Ta píseň si o to řekne sama, jen je potřeba se do ní vcítit. To se jen muzikanti často snaží něčeho dopočítat. Nejvíc mě baví, když se dopočítají, že hraju třeba na sedm, a já přitom hraju na šest.
Dřív jsem tě znal jenom z Dunaje a měl jsem tvoji hru zafixovanou. Pak mě překvapilo, když jsi začal hrát s kapelou Mňága a Žďorp, která je jenom sudá, a přišlo mi, že sis to hodně užíval. Ale pak jsem četl, že to bylo poněkud složitější…
No tak, byl jsem tam čtrnáct let, velký kus života. Ale jo, já jinak hraju rád různé žánry, neuzavírám se pouze ve stylu Dunaje nebo Boo, nejsem vyhraněný na jeden styl a rád si zahraju širší spektrum hudby i na větší soupravu jak v dalších svých kapelách, jako je A-Beat nebo Led Zeppelin Revival či Slet bubeníků, anebo i jako záskokový bubeník. S Mňágou to byla změna, jiné publikum, jiné sály, festivaly a taky jiný způsob tvorby a fungování uvnitř. Zpětně teď vidím, jak jsme se dali s Dunajem zase znovu dohromady, že doma jsem tady. Jak po lidské, tak i po hudební stránce si to moc užívám. Pódium je pro mě extrémně intimní místo, cítím se na něm velmi emocionálně obnažený, takže je skvělé na něm být s parťákama, kteří to cítí stejně a jsou mi po všech stránkách blízcí. Ke svému pocitu radosti potřebuji hrát v kapele plné tvůrčích osobností, které společně se vzájemným respektem tvoří a sdílí vše, co s sebou společné hraní přináší. Mám veliké štěstí, že to teď již pár let v podstatě ve všech kapelách, kde hraju, opět příjemně zažívám.
Vy jste se na začátku, když jsi v Dunaji začínal, potkali hlavně muzikantsky, ale teď s tím návratem mám dojem, že jde spíš o mentální a lidské napojení. Nebo se pletu, a znali jste se i předtím takhle dobře?
Začátek byl určitě jiný. Znali jsme se z pódií, hudebně, protože jsme často hráli na podobných akcích nebo z večírků, protože tehdy v Brně umělecká scéna hodně šlapala, bylo tam dobré podhoubí a žilo to náramně. Jsem rád, že jsem tu dobu soudržnosti lidí, kapel, divadel, výtvarníků atd. zažil. Všichni jsme byli jedna parta a tvořila se originalita, takže jsme se i s partou z Dunaje znali, ale spíše více umělecky. Oni byli takoví uzavřenější. V momentě, kdy jsem v Dunaji začal hrát, tak nastoupilo období hlubšího seznamování, ale taková ta otevřenost lidská a vzájemný respekt, to si daleko víc uvědomuju teď. Tehdy jsem to vnímal jinak. Byli jsme jiní, divočejší, a měli jsme víc takových jiných směrů chápání, které máme sice pořád, ale tehdy se to různě i rozcházelo. Byli jsme více vyhranění, všechno šlo taky hodně tak nějak samospádem. Krásná dynamická doba! Teď je to lidsky otevřenější, je mezi námi víc respektu a máme k sobě blíž, otevřeněji se bavíme i o těch svých kostlivcích, nedostatcích, neduzích a smějeme se jim a já cítím, že se tím i vzájemně příjemně léčíme.
A tenhle vzájemný pocit se vám vrátil na té lodi, na které se natáčel dokument o Dunaji?
Tam jsme si to asi uvědomili nejvíc.
Ono to z toho tak působí. Přišlo mi, jako byste si v tom okamžiku říkali „proč jsme tohle neudělali dřív?“. Tak jsem to aspoň „četl“ já.
Myslím, že to asi nešlo. Museli jsme k tomu nějak dospět. Nejdřív si kluci zkusili dát dohromady dunajskou vlnu a oživili ty staré písničky, ale pro mě to byla trochu slepá cesta. Brali jsme to, že jsme se rozešli už napořád. Když byla „Vlna“, tak já jsem ani nemohl, hrál jsem ještě s Mňágou, viděl jsem je někde hrát a přišlo mi to spíš takové smutné. Dunajská vlna pak skončila, začal se připravovat ten film a já jsem předtím klukům napsal, že by nás možná lidi chtěli vidět spolu dohromady, a ne jen Vladimíra s Josefem. Ono to vypadá, že všechno znovu začalo tím dokumentem, ale tomu předcházel ještě jeden koncert v Doubici v severních Čechách, kam přijeli i lidé přes sněhovou kalamitu mnoho set kilometrů třeba až z Trenčína, aby Dunaj viděli komplet. Koncert jsme odehráli, bylo to skvělé a druhý den jsme seděli a začali se bavit, jak to rozjedem, ale Vladimír tehdy pověděl, že potřebuje ještě rok, že to ještě necítí. Pak se ale rozjelo natáčení naplno, začali jsme se víc potkávat, už byla v plánu cesta na lodi v Banátu a tam jsme zkoušeli nové písně, pluli jsme na pokažené miliardářské jachtě se spoustou závad a všechny těžkosti jsme překonávali s obrovskou lehkostí a s humorem. Ukázalo se, že jsme parta, která do všeho může jít i v těch těžkostech. Nefungovalo tam na té lodi skoro vůbec nic a v závěru jsme s pokaženým motorem zůstali stát uprostřed Dunaje, dokud nás nepřijela zachránit další velká loď. Nedlouho po plavbě jsem psal Romkovi Hanzlíkovi, jestli nás nechce pozvat do Mikulova na Eurotrialog. Obratem mi napsal, že nás tam chce a také že by nás rád zastupoval – no paráda. Když ti sám vyhlášený manažer nabídne, že s tebou chce spolupracovat, tak není na co čekat. Hned jsme si plácli a on během chvilky domluvil třicet koncertů.
Natáčení nového alba máte za sebou a mám dojem, že pocity z toho jsou až euforické, že?
Pro mě stoprocentně, poslouchám to dokola na různých zdrojích zvuku, abych desku slyšel opravdu za každých podmínek, a užívám si to. Mám radost, že se všechno moc příjemně podařilo.
A dokážeš se od toho rychle odpoutat a poslouchat jako posluchač?
Už to tak vnímám. Když jsme desku poslouchali ve studiu na novinářském dni, už jsem ji poslouchal jako více nestranný posluchač, takže to šlo vcelku rychle. Užívám si Pepovu velmi netradiční kytaru, Vladimírovu basu, která je strašně zábavně zahraná, a taky jeho zpěv. Pořád objevuju, co tam vytvořili oba naši šikovní producenti.
Zvolili jste úplně odlišný způsob práce než dřív, a deska zní opravdu jinak, než jak Dunaj známe z předchozích syrovějších nahrávek. Máte hned dva producenty, bylo těžké do toho jít s klidem a dát jim tu důvěru?
Je to těžké ve chvíli, kdy vítězí ego. Nechci říct, že ega máme malá, ale od začátku jsme k tomu přistoupili tak, že záměrně nebudeme do producentských záležitostí vstupovat. Chtěli jsme se otevřít jiným novým přístupům, zvukům a případně i elektronice, ale taky si rozevřít obzor pro širší publikum a nedělat jen další desku, na kterou 26 let čeká naše původní posluchačská základna.
Jak to tedy s Aid Kidem a Petrem Ostrouchovem probíhalo? Nechali jste rozhodování jen na nich?
Ano, to jsme ponechali v hlavní míře jim, a udělali jsme dobře. To je přece jeden z hlavních důvodů, proč ke spolupráci na desce producenta přizvat. Dodávali jsme jim připravené písně, nápady, poznámky, ale zůstali jsme hodně relaxovaní, protože ta rozhodovací část zůstala mimo nás. Oni pak třeba řešili, kterou verzi písně použít, jaké efekty na který nástroj použít a v jaké míře atd. Bylo to o to jednodušší, že se dneska dá rychle a efektivně v reálném čase stříhat a upravovat, což je oproti nahrávání do pásu velký posun, a odpadl stres toho druhu, že se musí písnička nahrát vcelku a všichni musí udělat všechno správně ve stejnou chvíli, jinak se všechno musí opakovat či se musí použít různé kompromisy. Na nové desce v tomto směru žádné kompromisy nejsou. Podotýkám, že my nahráváme vždycky všichni tři dohromady.
Zvuk desky mi přijde hodně popový, rock popový, až jako pro kapelu, která hraje na stadionech, ale zároveň album působí smířlivě, a ta tam je divokost a syrovost „starého“ Dunaje. Byl to od začátku záměr, nebo to přišlo během procesu?
Petr Ostrouchov nám zavolal, že máme přijet na první session a zkusíme si, jestli nám to bude spolu vůbec fungovat. Tak jsme postavili nástroje, nazvučili je a zkusili hrát. Hned jsme nahráli první song, vůbec nebylo nutno nic vysvětlovat či řešit. Trojdenní oťukávání se nekonalo, rovnou jsme do toho vlítli, jako bychom již v minulosti někdy bez problému spolupracovali. Po třech dnech jsme odjížděli s nahraným třemi písněmi a už se dál v podstatě na tomto způsobu práce nic neměnilo. Co den, to jedna píseň, šlo to jako po másle, sedlo si to hned od začátku, včetně zvuku. Po nahrání jsme si poslechli první náběry, a tak jsme to nechali, protože jsme cítili, že jsou na nás oba producenti velmi dobře naladění. Oba velmi citlivě vnímali dunajovské momenty syrovosti či jemnosti, což zůstalo i s jejich přispěním zachováno.
Působí to na mě, jako kdybyste vytvořili takový svůj vesmír, kde se spojilo mnoho různorodých osobností, minulost se současností, protože propojit Aid Kida, mladého a skvělého elektronického producenta, s Petrem Ostrochovem jako ostříleným producentem a hudebníkem je samo o sobě dobré, máte tam Kolšáka, Ivu Bittovou, všechno jste to dali do trychtýře, a nalili smíchané do lahve…
Krásné to je, ano. Celé to vzájemné propojení všech zúčastněných včetně Milana Cimfeho jakožto mistra zvuku zafungovalo úplně hladce a přirozeně a s velkou lehkostí. Byl to takový vyladěný dream team. Producenti velmi uvážlivě přidávali svoje nápady s tím, že duch Dunaje s respektem ctili, což se myslím hodně povedlo. Jsem taky samozřejmě moc rád, že je ve dvou písních s námi i Jirka Kolšovský. Když jsem slyšel první verzi už s ním, tak jsem si u toho dojetím poplakal.
Jak to tedy vlastně bylo s objevením a použitím nahrávek hlasu Jiřího Kolšovského? Věděli jste o nich, nebo se zkrátka náhodou objevily ve správný čas?
V době natáčení jsme o nich už věděli, ale nebylo jisté, že ten zpěv použijeme.
Volkmar Miedke, se kterým jsme dřív nahrávali, nám poslal dvě nepoužité písně, které vznikly během natáčení alba Dunaj IV. Když jsme to řekli Petrovi, tak si nahrávky vyžádal s tím, že tam Kolšáka zkusí naimplantovat. Podotýkám, že už byly písně nahrané bez vazby na ten jeho zpěv. Když se to použilo, dotázal jsem se Petra, jestli musel ten Jirkův zpěv tempově či laděním a frázováním nějak upravovat. Odpověď mě velmi mile potěšila: sedlo to tam úplně přesně, v podstatě bez úprav. Kolšák je prostě s námi pořád…
Iva Bittová je také vlastně neustálou součástí Dunaje během let, i když s různými přestávkami. Jak tenhle vztah s ní funguje?
Ivu dovedl do Dunaje Pavel Fajt a natočili první album. Pak byla kapela dlouho bez ní až do natáčení desky Pustit musíš, kde byl zase i Fajt, bubnovali jsme tam spolu. Pak Iva spolupracovala s Vladimírem v Čikori atakdál. Následně přišel Romkův nápad udělat dvojalbum Dunaj Best of: Reloaded, a když už jsme to udělali, tak se vyjelo i na společné koncerty. Když jsme se chystali na desku, tak jsme uvažovali, jak angažovat i nějakou zpěvačku, a Petr Ostrouchov se jednoznačně vyjádřil, že by tam Iva měla být. Ona to i jednou během naší společné tour sama nabídla, tak se s ní Petr domluvil, a Iva to ve studiu u Ivo Viktorína natočila. Takže Iva je s námi taky vlastně pořád, a ke všemu tam zpívá i dohromady s Kolšákem jednu celou sloku. Je to velký kruh, který se tímto vlastně krásně uzavřel, a slyšet na desce tyhle dva zpívat spolu je hodně silné a dojemné.
Do budoucna někde v dálce je možná opět s Ivou i něco společného, ovšem ne oprašování starých věcí, ale něco zcela nového.
Každý z vás žije v jiné zemi, tak jak to budete dělat s koncerty, bude nějaká soustředěná šňůra? Jak se vám to vlastně daří organizovat a máte chuť hrát teď po desce hodně?
Je to samozřejmě trochu komplikované, dát všechny dohromady. Hrát samozřejmě chceme, ale už asi ne dvacet koncertů měsíčně. Ke všemu je systém dlouhých tour, kdy jedeš hrát na čtrnáct dní každý den už téměř nemožný. Ve všední den se dá koncertovat vlastně jen ve velkých městech, a těch u nás moc nemáme.
O to problematičtější je pro vás tedy hrát…
Je to tak. Pepa lítá ze Sofie, Vladimír jede z Německa, já z Brna… Když jsou koncerty dva, tak se to už nějak rozpočítá, ale logistika je nákladná. Jednoduché to sice není, jenže chuť hrát u nás silně převažuje. Jsme rádi, že si můžeme s lidmi energii vyměňovat, že se nám něco daří, a logistické problémy nám to nepokazí. Pepa se ale v lednu vrací do Čech, tak se nám to silně zjednoduší. Máme taky ale každý svoje další kapely a aktivity, takže i to hraje v počtu možných koncertů Dunaje roli. V rámci koncertů nechceme jít cestou kvantity, ale kvality.
Jak se tobě vlastně hraje s jinými lidmi, hlavně bubeníky? Hrál jsi v Dunaji dohromady s Pavlem Fajtem, jsi stálým členem Sletu bubeníků, ve kterém hraješ se spoustou kolegů. Přijde mi to celkem těžké na synchronizaci.
Já si to náramně užívám. Tam mám tu roli toho, co drží základní groove. Funguje to tak, že se vždycky celá parta musí řídit podle jednoho groovera. Kapela musí hrát na bubeníka a bubeníci tam hrají na mě. Někdy jsme tam i dva jednotící prvky. Třeba s Milanem Caisem (Tata Bojs) nebo s Davidem Kollerem, a to jsou pak krásné situace, když se na sebe napojíme, a když to sedne, usmíváme se na sebe a užijeme si společnou flow. S Milanem nám to tam třeba padalo úplně samo, byla to povznášející radost. Slet bubeníků funguje tak, že se sejdeme v severních Čechách ve Smržovce v Parkhotelu a za tři dny s tou spoustou lidí a bubnů uděláme úplně nový skoro dvouhodinový program. Propojí se tam spousta elementů, přijedou hosté i na melodické nástroje či zpěváci a udělají se skladby. Když pak jedeme několikátý koncert, tak už koncert netrvá dvě hodiny, ale dvě a půl a víc, protože se do toho každý víc položí, více se sóluje a jamuje. Bubeníci rádi hrají sóla a Slet bubeníků je po nich vyžaduje, takže mají radost, že si je můžou do rozjetého vlaku pořádně zahrát a užít.
Pavle, vzpomeneš si na nějaký inciační okamžik, kdy sis řekl, že budeš hudebníkem?
Hudba se mnou hýbala odmala. Otec někde sehnal takový velký těžký basový reprák spolu s výškáčem z kina a z peřináče udělal velkou reprobednu. Krmil ji lampovým magnetofonem Tesla Sonet B 3 mono přes doma udělaný zesilovač. Třeba když pouštěl píseň Drahý můj (Naďa Urbánková a Jiří Grossman), normálně jsem se pokaždé rozbrečel. To bylo moje hudební dojímavé dětství.
Jak šel čas, tak mě rodiče dali do hudebky na klavír, ale to bylo těžké. Učitelka vyžadovala pouze etudy a stupnice, a ne žádné písničky, a to se mi znechutilo, takže jsem po čtyřech letech přestal. (Krásně tohle utrpení popisuje Vášova píseň Hodiny u klavíru, neb si tím stejným prošel právě on). Poslech muziky mě ovšem držel už pořád. Na páskáčích jsme s kamarády sjížděli všechno, co se dalo pokoutně v malém městě sehnat. Pak sestra začala zpívat v dechovce a tam se uvolnilo místo na činely, a to bylo takové první větší setkání s bubny – bylo tam celkem pět bubeníků, byla to totiž velká dechovka. Pak jsem si dal dohromady soupravu. Ale tomu předcházela historka, kdy nám babička domluvila koncert na své půdě na statku pro chmelové brigádnice, kde jsem měl hrát na kytaru půjčenou od sestry. Můj kamarád Radim, který měl bubnovat na kastroly, se tam ale na místě rozhodl, že bude hrát na kytaru on, protože se možná za ty kastróly a pokličky před švarnýma brigádnicema styděl. A protože mě přepral, tak na kytaru hrál on, a já musel hrát před holkama na hrncovou soupravu, a tam to vlastně asi nějak začalo. Stejně ale na tu kytaru hrát pořád chci, tak brnkám a zpívám alespoň na večírcích…
A hltáš hudbu i dneska?
Ano, velmi silně. Přiznám se ale, že těžší alternativu neposlouchám téměř vůbec. Jsem spíš na lehčí šlapavou hudbu. Nemám moc rád nějakou nervózní, ale hudba mě dojímá neustále. Často a s radostí se u ní rozpláču, což se mi stává tedy i na pódiu, a pak nemůžu s kapelou zpívat vokály, jen se legračně zajíkám.
Plánuješ jako hudebník? Máš ještě nějaké sny, které bys měl nesplněné?
Řekl bych, že se mi ty sny moc hezky plní a vše přichází v pravý čas. Když jsem kdysi začal v Bruntále trénovat v garáži, hrál jsem třeba i pět hodin denně, tak jsem měl sny hrát s dobrýma kapelama a osud mi to krásně přihrál. Šel jsem do Brna studovat, původně jsem chtěl jít na konzervatoř, kvůli tomu jsem dokonce na gymplu dělal maturitu z hudebky, což tehdy nebylo skoro ani možné, ale nějak to moje učitelka zařídila na ministerstvu, a já z hudebky odmaturoval. Tehdy se na to přišel podívat celý profesorský sbor, bo to ještě nikdy neviděli. Myslel jsem si, že mi to k přijetí na konzervatoř nějak pomůže. Nakonec to ale nevyšlo, nebyla šance se tam bez tlačenky dostat a jsem tomu vlastně rád. Šel jsem studovat lékařskou elektrotechniku a přitom se začal v Brně shánět po kapelách. Při nástupu do školy jsem zakoupil z peněz z brigád ty největší bubny a uložil je na kolejích do pokoje 3 x 2 metry, kde jsme byli tři – kluci byli fakt tolerantní – a dal si na ohradu v centru Brna inzerát „bubeník z Bruntálu hledá kapelu“. Přihlásili se dva borci – rodilí Brňáci ─ a začli jsme zkoušet. Jeden z nich mě pak na jednom plese mediků seznámil s Petrem Vášou, a tohle setkání byl zásadní zlom v mém hudebním i soukromém životě. Hudební sen se začal plnit. Váša mi dal hned druhý den kazetu s jeho demáčema, a od té doby se to začlo všechno rychle rozjíždět. Vstoupil jsem do úplně jiného světa se vším všudy. Měl jsem i hodně štěstí, že pokaždé, když skončila jedna kapela, hned se objevila další. Mým stálým hudebním snem je nadále pokračovat v tom, jak to teď v kapelách, kde hraju, je a funguje. I s tím, že bych opět rád vyrazil na nějaké zahraniční turné či festivaly, jak jsme kdysi s Dunajem objížděli Evropu.
Foto: Václav Jirásek