Dvacet šest let je dlouhá doba a v lidském životě vyroste za tu dobu jedna generace. Čekat takhle dlouho na novou desku kapely se zdá bláznivé, ale navázat na tvorbu, nebýt jen kopií sama sebe a jít dál, je téměř nemožné. Dunaji se tohle povedlo na výbornou, a nejen díky tomu, že jedním z producentů byl mladý elektronický mág Aid Kid. Myslím, že se to povedlo hlavně díky mladosti duší členů kapely, otevřeným hlavám a jejich jiskřivému propojení. Jaké bylo vrátit se k nahrávání s Dunajem, o duchu Jiřího Kolšovského a o spolupráci s tandemem producentů Ostrouchov/Aid Kid mi vyprávěl Pavel Koudelka, originální bubeník a vášnivý hudební nadšenec.
Jste krátce po natáčení nové desky Dunaje, ale než se k tomu dostaneme, řekni mi, jak ses vlastně do Dunaje dostal?
To už je pravěk…několik desetiletí. Bylo to v době, kdy dobíhal A-Beat s Petrem Vášou, se kterým jsme přehrávali dějiny světového bigbítu, Z kopce už neexistovali. S A-Beatem jsme pravidelně hrávali v Brně ve vyprodaném kulturáku Rubín a jednoho dne za mnou přišel Venca (Václavek) s Pepou (Ostřanským), ať s nima hraju…
Takhle jednoduché to bylo?
To bylo hrozně jednoduchý. Já měl tehdy zvrtnutý kotník, byl bolavý a nateklý, a vzpomínám si, že Venca, tvrďák ze sousedního Rýmařova, na to řekl, tak si to tady nějak vyleč a zítra přijď na zkoušku. Jenže on ten kotník samozřejmě potřebuje trochu delší čas, tak jsem na tu zkoušku nepřišel. Kluci z kapely na mě ale nezanevřeli a až jsem byl fit, tak jsme to rozjeli. Oni tehdy po rozchodu s Pavlem (Fajtem) zkoušeli pár měsíců sami s automatem a asi už byli rozhodnutí, že chtějí hraní zjednodušit, možná přitvrdit, mít to víc přímočaré, a oslovili mě. Přitom já jsem tehdy hrál ve Z kopce a Ošklidu dost složitě, strukturovaně. Měl jsem velkou soupravu, tu největší Amati, co tehdy byla, deset přechoďáků a všech možných činelů… Takže nevím, kde přišli k tomu, že budu schopný hrát úplně jiným stylem, ale sedlo si to rychle.
Takže to, že budeš mít jen velice jednoduchou soupravu, byl jejich nápad, nebo jsi k tomu stejně směřoval?
Nesměřoval jsem k tomu vědomě, ale zcela jistě k tomu podvědomě směřovala moje lenost. Už jsem byl stejně unavený z toho věčného rozbalování, balení a stěhování té velké soupravy, takže jsem k tomu velmi rád přistoupil. Taky to bylo dáno tím, že se na koncerty jezdilo jen jedním autem, Pepa měl kombíka Volhu a celá kapela se musela i s nástrojema do ní vejít. Moje bubny se vešly do jedné ultratěžké bedny. Jinak si ale tu jednoduchou soupravu po všech stránkách do dneška vlastně náramně užívám.
Mě to fascinuje i z toho důvodu, že jsem se s Dunajem seznámil jako posluchač u alba Rosol a mám ho rád, ale když jsem pak viděl kapelu s tebou, tak jsem si řikal, že se tam stalo něco správně, a ta přímočarost mi otevřela dveře k tvorbě dokořán.
Těch změn bylo víc, které to ovlivnily. Už tam nebyl Plachý s klávesama a kluci začali hrát jinak, víc přímočaře, jak říkáš. Po Pavlovi, který hraje víc košatě, perkusivně, melodicky, bylo naším záměrem jít rovnou do podstaty a nedávat tam nic zbytečného, co je navíc, ale zároveň to umět „osolit“, když to bude píseň potřebovat. Bylo celkem zajímavé, že mi občas lidi říkali, že si mysleli, že mám soupravu celou i s přechodama, z čehož jsem měl radost, protože se toho efektu docílilo úplně jiným způsobem hraní s extrémně jednoduchou soupravou – velký buben, malý buben, hihat a vyklepanej činel z NDR.
Dunaj hraje často na liché doby. Je to pro tebe taky přirozené jako pro Pepu, který říkal, že se musel naučit hrát na sudou?
S oblibou v nadsázce říkám, že hraju rovně, rockově-popově a pak mi to tam ale kazí ty jejich mazané kytarové lichosti. Ale samozřejmě tam jsou občas i liché bubny. Já jsem v lichostech dříve nikdy moc nejel. Když jsem se učil na bubny v Bruntále v lidušce, tak jsem byl takový samouk, měl jsem dva roky učitele, který mi ukázal nějaké noty, sem tam nějaká lichost tam byla, ale do opravdových lichostí jsem se pak dostal až s Petrem Vášou. Tam začalo vnímání toho, že když je ten lichý takt, fráze nebo riff přirozený, do písně se hodí, tak vlastně ani nemusíš počítat a řešit to, jen je důležité se vypnout z módu „všechno na čtyři“ a podřídit se tomu, co chce ta samotná skladba.
V Dunaji na začátku nebylo sudého skoro nic, a když sudá píseň přišla, tak jsem se samozřejmě zaradoval, já mám sudé takty taky rád. Ale nepřemýšlíme nad tím takhle. Někdy hraju já sudě a oni liše, nebo obráceně, anebo všichni podobně, ale jde o to, co do písně nejlíp pasuje, a rozhodně v tom nemá smysl hledat nějakou matematiku či kalkulování. Vše je o citu. Ta píseň si o to řekne sama, jen je potřeba se do ní vcítit. To se jen muzikanti často snaží něčeho dopočítat. Nejvíc mě baví, když se dopočítají, že hraju třeba na sedm, a já přitom hraju na šest.
Dřív jsem tě znal jenom z Dunaje a měl jsem tvoji hru zafixovanou. Pak mě překvapilo, když jsi začal hrát s kapelou Mňága a Žďorp, která je jenom sudá, a přišlo mi, že sis to hodně užíval. Ale pak jsem četl, že to bylo poněkud složitější…
No tak, byl jsem tam čtrnáct let, velký kus života. Ale jo, já jinak hraju rád různé žánry, neuzavírám se pouze ve stylu Dunaje nebo Boo, nejsem vyhraněný na jeden styl a rád si zahraju širší spektrum hudby i na větší soupravu jak v dalších svých kapelách, jako je A-Beat nebo Led Zeppelin Revival či Slet bubeníků, anebo i jako záskokový bubeník. S Mňágou to byla změna, jiné publikum, jiné sály, festivaly a taky jiný způsob tvorby a fungování uvnitř. Zpětně teď vidím, jak jsme se dali s Dunajem zase znovu dohromady, že doma jsem tady. Jak po lidské, tak i po hudební stránce si to moc užívám. Pódium je pro mě extrémně intimní místo, cítím se na něm velmi emocionálně obnažený, takže je skvělé na něm být s parťákama, kteří to cítí stejně a jsou mi po všech stránkách blízcí. Ke svému pocitu radosti potřebuji hrát v kapele plné tvůrčích osobností, které společně se vzájemným respektem tvoří a sdílí vše, co s sebou společné hraní přináší. Mám veliké štěstí, že to teď již pár let v podstatě ve všech kapelách, kde hraju, opět příjemně zažívám.
