Historie jazzových zpěvaček – rebelek – je poměrně bohatá, dlouhá a logicky se týká především Afroameričanek. Když zhruba první půlstoletí jazzu spadá do chmurné éry nejprve ostré segregace a pak úsilí o občanskou rovnoprávnost. Ozvěny nejodpornějšího rasismu se tu a tam ostatně projeví i dneska, jak nedávno doložila internetová AI kreace manželů Obamových coby lidoopů v džungli, sdílená prezidentem Trumpem. Což je tedy hodně silné kafe.
V zápalu za věc Afroameričanů byla z jazzových nebo žánrově příbuzných vokalistek asi nejprudší Nina Simone, jednu chvíli přímo napojená na militantní Černé pantery a vyzývající k násilným akcím. Abbey Lincolnová nic podobného nevyznávala, aspoň veřejně, ale mezi silně angažované umělkyně rozhodně patří. Na což zkraje ovšem vůbec nevyhlížela. Než potkala zásadního muže svého života i kariéry, bubeníka, kapelníka, skladatele a jednoho z bebopových revolucionářů Maxe Roache.
Abbey Lincoln
Vlastním jménem Anna Marie Wooldridge (1930 Chicago – 2010 New York), desátá z dvanácti dětí. „Táta uměl pracovat rukama, byl výborný řemeslník, pomáhal na svět posledním mým šesti sestrám a bratrům. A postavil postupně naše dva domy, první v Chicagu a pak další, když jsme se přestěhovali do Calvinʼs Center poblíž Kalamazoo v Michiganu. To byla kdysi jedna ze zastávek na podzemní železnici. Spousta lidí tam mělo světlou pleť a rovné vlasy, protože uprchlí otroci se ženili s bělochy a indiány. Takže s námi moc nekomunikovali. Ve druhým domě jsme měli pianino. Když mi byly čtyři skoro pět, sedávala jsem v přední místnosti, jak jsme jí říkali. A jakmile jsem uměla zazpívat nějakou melodii, zkoušela jsem ji i zahrát. Nikdo mi nikdy neřekl, že jim to leze na nervy. Ale nikdo zase taky neříkal, abych hrála,“ smála se ještě v sedmdesáti při rozhovoru s původně beatnickým literátem LeRoi Jonesem, autorem zásadní knihy o jazzu a černých Američanech Blues People, později značně levicovým intelektuálem pod jménem Amiri Baraka. Když se zeptal, jakou nejtrvalejší hodnotu jí rodina v dětství vštípila, Abbey se nepotřebovala rozmýšlet: „Máma vždycky říkala: Nauč se něco dělat! Jdi a dělej něco – než se dostaneme do prekérní situace nebo nedejpánbů do ghetta!“
Duke beze slov výmluvný a starý dobrý Abe
Zatím ale začala docházet do tamního kostelního sboru a doma na klikovém gramofonu Victrola poslouchala dokola desky Colemana Hawkinse, Ellingtona a vokalistek – Billie Holidayové, Sarah Vaughanové a Dinah Washingtonové, u kterých hlavně vnímala, jak citlivě a s velkým emočním účinkem přistupují k textům. A rozhodla se také se stát zpěvačkou. Jelikož jistý talent projevovala a skvěle vypadala, kupodivu se jí to už kolem dvacítky dařilo. Ale o jazzu se mluvit nedalo, patřila mezi tak řečené „supper club singers“, v lepších podnicích havajského Honolulu a v Los Angeles, kde podstatnější než zpěv byly atraktivita a očividná smyslnost. Což jí ovšem zároveň vadilo, i později jako etablovaná diva a vyhlášená krasavice byla skoro alergická na to, aby ji někdo příliš očumoval. Tehdy jako mladé se jí proto líbilo, že to nedělal Louis Armstrong, nehledící dívce na zadeček nýbrž vždycky do očí. Zato Duke Ellington, když za ním přišla do losangeleského hotelu Watkins, jednoho z tamních dvou, kde počátkem padesátých let ubytovávali černochy, aby mu celkem drze řekla, že by chtěla zpívat s jeho kapelou, toho moc nenamluvil. Jen se prý začal svlékat, zamířil do ložnice, odestlal a posadil se na postel. „Tak jsem se otočila a vyšla ze dveří. Nejspíš mi dával najevo, k čemu podle něho tak akorát jsem…“
Na druhé straně ovšem neprotestovala, když se její snímky i s uvedenými tělesnými mírami ocitaly na stránkách měsíčníku Ebony, zaměřeného na ,lifestyleʻ úspěšných a vlivných Afroameričanů. I díky tomu začínající fotogenická zpěvačka, jíž manažer přiřkl umělecké, podle něho snad i trochu cizokrajné jméno Gaby Lee, potkávala další podstatné lidi z hudební branže. Například už slavnou kolegyni Rosemary Clooneyovou, a jednou dokonce i jí tak obdivovanou Billie Holidayovou. Které se ale spíš bála, Lady Day asi dovedla být docela drsňačka a na pohlednou noname čičinku se mohla klidně zaškaredit. Nebo ji spíš nebrat na vědomí. Důležité však hlavně bylo setkání s prvotřídním textařem Bobem Russellem, který napsal slova k nesmrtelným ellingtonovkám Do Nothing Till You Hear From Me a Donʼt Get Around Much Anymore a navrhl jí, ať si raději říká Abbey Lincoln. Jako odkaz na prezidenta, který prosadil zákaz otrokářství. A protože souhlasila, lze to považovat za zárodek jejího pozdějšího postoje.
Marylininy šaty a kvintový kruh
Do další kariéry ne zrovna povzbuzující zážitek s Ellingtonem ji nicméně neodradil a rozhodnutí vymanit se z dráhy snad příštího sex-symbolu vrkajícího v hotelové lounge stále platilo. Výsledkem bylo
