Nedávno jsme si postupně připomínali sto let od narození Billie Holidayové (1917), Elly Fitzgeraldové (1917) a Carmen McRaeové (1920). Letos totéž výročí připadá na Sarah Vaughanovou a Dinah Washingtonovou. Což bude silně znít světovým veřejným prostorem a u obou dam se zastavíme i v UNI. S tím ovšem, že jde o příležitost upozornit na nejvýraznější současné následovnice téhle obecně uznávané ,velké pětky‘ vokalistek jazzové historie. Dojde ovšem i na muže. I když těch vždy bylo a stále je v oboru jazzového zpěvu podstatně méně. O to ale pozoruhodnějších. Časem bude také řeč o vokalistkách a vokalistech nikoli vyhraněně jazzových, nicméně blízce příbuzných.
A v úvodu volné série nemohl nastat ideálnější moment, neboť k nám aktuálně míří hned tři zpěvačky a vlastně i jeden zpěvák z absolutní světové špičky. Doslova ověšení cenami Grammy, nominacemi na ně i mnohými dalšími poctami.
SAMARA JOY
Pouze dvě jazzmanky získaly Grammy v prestižní kategorii ,nový umělec roku‘, Esperanza Spaldingová skrze album Chamber Music Society (2011) a vloni Samara Joy za svou druhou desku Linger Awhile, vyhlášenou i coby nejvydařenější jazzovou vokální. Letos si pak čtyřiadvacetiletá rodačka z Bronxu odnesla ještě Grammy za výkon ve strhujícím singlovém snímku Tight, songu, který napsala a roku 1976 nahrála Betty Carterová. Mimochodem na CD Nightmoves (2006) ho zařadil Kurt Elling a v podobně fastové verzi jako Joy zazpívala Tight roku 2017 také Jazzmenia Hornová, která dělá dojem, společně s Cécile McLorin Salvantovou, mimořádně nadané dívky s moderním přístupem ke standardům, osobitým rukopisem původního materiálu i tím, že obě mají vlastní výborné kapely.
Nicméně Samara prozatím jednoznačně vychází z velkých vzorů minulosti a jak na eponymní desce (2021), tak na Linger Awhile najdeme řadu písní proslavených předními divami jazzové minulosti. K nim se ale dostala relativně pozdě a jako holka ze zpěvumilovné rodiny (dědeček i otec působili v gospelových ansámblech) poslouchala hlavně černý pop. A uměla sice do noty zascatovat trumpetové sólo z písně Do I Do Stevieho Wondera, ale nevšimla si, že na nahrávce hostuje Wonderem přitom bombasticky ohlašovaný Dizzy Gillespie!
Přesto vyhrála významnou soutěž pojmenovanou po Sarah Vaughanové a získala stipendium Elly Fitzgeraldové ke studiu na newyorské škole SUNY-Purchase. Teprve tam začala objevovat umění svých pomyslných dobrodinek. A zároveň si uvědomila, že ony, stejně jako Abbey Lincolnová, Betty Carterová nebo Carmen McRaeová, byly stylovými inovátorkami. Vliv vrcholných zpěvaček především moderního jazzu je u ní evidentní, stačí porovnat některé její nahrávky se starými snímky jmenovaných (namátkou If You’d Stay The Way I Dream About You McRaeové), ale nelze pominout jakou přirozenou hudebností, bravurní technikou a krásným, plným hlasem v celém rozsahu vládne. A že se sice hlásí k odkazu těch největších, ale jejich přístupy vlastně kombinuje a empatickým pojetím s důrazem na text posunuje. Například temnou atmosféru Monkovy ’Round Midnight s křídlovkovým sólem Terella Stafforda nebo Gershwinovu Someone To Watch Over Me, duet s Pasqualem Grassem, připomínající, ale nenapodobující Ellu s Joem Passem.
Různé tendence
Od prvých kroků na profi scéně má po boku slavného producenta Matta Piersona, výtečného mainstreamového kytaristu Pasquala Grassa, v NYC usazeného Itala a renomovaného bubeníka Kennyho Washingtona, svoje profesory ze SUNY-Purchase. Po úspěchu prvé desky podpořené asi třemi stovkami štací po USA a Evropě (před dvěma roky vystoupila jako ještě téměř neznámá v Tišnově na jednom z koncertů série JazzFestBrno on the Road) čili zásadním sbíráním pódiových zkušeností, následoval kontrakt s velkou firmou Verve Records, který Samara hned zkraje zúročila na sto procent a kolem nevšedního talentu se dnes koná doslova tanec. Až si člověk říká, jestli to tahle donedávna plaše působící slečna zvládne. A také ovšem, jestli nebude mít hudební průmysl tendence držet ji v zavedené roli dokonalé interpretky starší muziky. A trochu jí, jako už se to pár jejím slibným předchůdkyním přihodilo, přistřihnout křídla, které přitom sama míní rozpínat a „zpívat jazz jako někdo, kdo má za sebou rozmanité vlivy“. Pierson ji zatím do jiných poloh netlačil ani na loňském šestitrackovém vánočním EP Joyful Holiday. Ale ještě letos by mělo vyjít třetí album, které třeba leccos o vývoji jednoznačně brilantního talentu napoví. V každém případě je však už teď Samara Joy zjevením prvého řádu. Nepřesvědčit se tom na vlastní uši a oči 13. dubna v brněnském Sono Centru je takřka odsouzeníhodné.
GRETCHEN PARLATO & LIONEL LOUEKE
Byť to není nejgalantnější, je třeba říct, že Kaliforňanku Gretchen Parlato, jejíž tatínek hrával na baskytaru s kdekým (snad včetně Zappy) a dědeček byl zase trumpetista, dělí od Samary Joy poctivá generace; narodila se roku 1976. A mají také zcela odlišný přístup k jazzu. Parlato dostala do vínku hlas subtilní, s nímž ale umí podivuhodně působivě a mnohdy bezeslovně nakládat. Kupříkladu ve variaci na Bachovu cellovou suitu z alba Flor (2021), doposud posledního z celkem pěti sólových a nominovaného na Grammy. Totéž se přihodilo i Live in NYC (2015) a loňskému Lean In, o němž ještě bude řeč. Její desky ostatně vychvaluje kritika pravidelně do nebes. Však se jich také Gretchenina průrazná, křehká a zároveň nanejvýš osobitá tvorba takřka skutečně dotýká.
Okouzlené relevantní
