Volba pouze křestních jmen v záhlaví tohoto seriálu by se mohla jevit problematická, protože určitě v řadě případů čtenář netuší, o koho jde. I když se příjmení objeví hned na tomto místě čili v takřečeném perexu, novinářským jazykem kratším úvodu. Po jehož rychlém přelousknutí lze ovšem odhadnout, jestli má člověk chuť pokračovat, nebo nikoli. A u některých historicky největších jazzových a příbuzných vokalistů křestní jméno, případně jeho familiérnější podoba, k identifikaci bohatě dostačuje. Je přece jasné, kdo že jsou Billie, Ella, Sarah, Louis nebo Frank. Dneska třeba Norah nebo Diana. U Sachala Vasandaniho, jakkoli u nás takřka neznámého a ve světě se teprve pevně usazujícího, ale za samostatný díl volné série rozhodně stojícího, je pak prvé jméno vlastně namístě. Protože víceméně už jen pod ním vystupuje. Jistě s vědomím, že vícero jazzmanů téhož, původně hindského jména na jazzové scéně nepůsobí.
Rodák z Chicaga s kořeny ve východní Indii znal z domácí diskotéky perfektně všechno od Beatles po Michaela Jacksona, ale i swing. A také etnickou hudbu svých předků, kterou amatérsky zpíval jeho dědeček. Na michiganské univerzitě měl hlavní obor ekonomii, ale dostalo se mu tam i celkem důkladné hudební průpravy, klasické i jazzové. V jednadvaceti sice vyhrál studentskou vokální jazzovou soutěž pořádanou časopisem Down Beat, ale po škole odešel do New Yorku na místo v investiční bance. Jazz ho ovšem už chytil a začal se po čase živit jako klubový vokalista. Pěknou barvou spíše barytonového hlasu se slušným rozsahem a vytříbeným smyslem pro rytmus zaujal kupříkladu renomovaného trumpetistu Seana Jonese. A příležitosti ukázat se mu dával s big bandem Lincolnova centra sám Wynton Marsalis. Takže se v prvé půli „nultých let“ ocitl ještě pořád začínající vokalista už mezi muzikantskou šlechtou. A záhy navázal pevné hudební i osobní vztahy s mimořádnými instrumentálními vrstevníky. S nimiž od té doby spolupracuje, a oni hrají na jeho albech a on zase hostuje na jejich.
Tak ho také poprvé zaznamenal autor tohoto textu v písních Dusk Baby a When An Angel Sheds A Feather, které napsal společně s pianistou Geraldem Claytonem pro jeho CD A Life Forum (2013). Syn slavného kontrabasisty a bigband-leadera Johna Claytona, jeden z hybatelů současného jazzového vývoje, pozval Sachala i k hostování na jeho následujícím albu Tributary Tales (2017). To už měl ovšem „milý indický mládenec“ za sebou několik vlastních disků.
Debut OK
A Clayton starším aranžmá přispěl na prvý Eyes Wide Open (2007), jehož titul vychází z textu úvodního songu Naked As We Came folkaře Sama Beama vystupujícího pod jménem Iron & Wine. Z dvanácti čísel je polovina standardů, ve kterých se protagonista projevuje jako spíš nenápadný, nicméně suverénní swingař. Například v A Flower Is A Lonesome Thing z pera Billyho Strayhorna, někdejší pravé ruky Dukea Ellingtona. Nebo v nonšalantně pojatých September In The Rain jednoho z dalších klasických hitmakerů 30.─50. let Harryho Warrena a „dvanáctce“ Strange Things Happening Percyho Mayfielda. S trumpetovým intrem a sólem renomovaného Marcuse Printupa. Mimo něho se na desce vyskytuje i brilantní vibrafonista Stefon Harris. Zatímco základní kvarteto tvoří kytarista Doug Wamble, pianista Jeb Patton, David Wong (basa) a Quincy Davis (bicí), Dva kousky jsou Sachalovy, a i když si na jeho podstatně silnější autorské věci ještě bylo třeba počkat, za jejich předzvěst můžeme považovat Please Mr. Ogilvy. „Vasandani začal získávat nadšené recenze za živá vystoupení už kolem roku 2005, ale jeho debut jako lídra je prostě OK. Možná, že jeho charisma působí víc naživo, ale i jen z poslechu zní jako jemný a bezpečný zpěvák s výrazným tónem,“ psal, asi korektně, recenzent Scott Yanoff na serveru All Music com. K čemuž možno dodat, že pěkně Vasandanimu vyšla také verze It’s Only Love That Gets You Through z desky Sade Adu Lovers Rock (2000).
Postupné etablování
Podle někoho repertoárově snad příliš doširoka rozpřažený Vasandani ještě stále neoslňoval. Jako pár let před ním hned prvými kroky na scéně kolega Kurt Elling. Ale zapsal se solidně a zvedal se zájem o něho. Takže vyrazil na turné s druhdy Stingovým trumpetistou a módní ikonou Chrisem Bottim (jehož slávu nemůže zaboha pochopit Laco Deczi!) nebo s písničkářkou Joan Osborneovou. Zazářivší v 90. letech. Druhé album We Move (2009), s týmiž hudebníky, včetně opět instrumentací Claytona seniora, upevnilo Sachalovu pozici neortodoxního jazzmana zahlížejícího občas k popovému materiálu. Ke kterému směřovaly i jeho vlastní skladby, tentokrát už výrazně převažující. Kritici zase chválili hladce poslouchatelný disk, především kvůli viditelnému autorskému pokroku. Průkaznému v titulní energické písni v duchu někdejšího soul jazzu. A konstatovali, že je zpěvák o něco pevnější a přesvědčivější. I v tradičních, ale výrazem posunutých číslech, jakým je Don’t Worry About Me, nazpívané v minulosti Holidayovou, Sinatrou, Fitzgeraldovou a spoustou dalších.
Třetí albumSlow Morion Miracles znamenalo jednoznačný úspěch, a Sachal se mohl vydat na velké turné i mimo USA. Ale mezi hraním s vlastní kapelou pořád zpíval s velkými orchestry, anebo připravil roku 2025 projekt k připomínce Sinatrovy nedožité stovky. Čili oslavě prvotřídní pěvecké osobnosti, která na něho měla značný vliv. A znamená to také, že vedle vlastní tvorby Vasandani zůstává i na půdě standardů. Které ale vždycky aspoň něčím vlastním nasvítí.
Titul Shadow Train (2018) vyšel u labelu GSI, kde točí své projekty bubeník Eric Harland i Taylor Eigsti, vedle kytaristy Nira Feldera, basisty Reubena Rogerse a saxofonisty Dayna Stephense Vasandaniho exceletní komplicové na téhle desce. Zahajuje ji Day In, Day Out pouze s Felderem, výmluvná ukázka Sachalova osobitého pojetí klasických věcí v podstatě romantického charakteru. Jimž je deska zasvěcena. Včetně těch, které jako Day In, Day Out nahrál Sinatra (I Concertated On You a I love Paris) nebo Nat King Cole (Unforgettable). „Vasandani se snaží znít stejně uvolněně, jako se cítí. Jistě, je v tom přirozený prvek, tedy jeho hladký, teplý barytonový nástroj, to za prvé. Možná, že ospalý, a přitom naléhavý, lehce nachraptělý Sachalův hlas jej sám primárně vede. Ale na detailech záleží a Shadow Train je podivuhodnou demonstrací Vasandaniho puntičkářského způsobu interpretační práce,“ píše recenzent Down Beatu Michael J. West. A i on, asi jako většina posluchačů, je obzvlášť zaujat pojetím písně Throw It Away, již napsala nezapomenutelná Abbey Lincolnová pro své LP Painted Lady z roku 1980. West poznamenává, že „zpěvákův výkon je tu ,stejnou měrou mužný a empatický‘“. Ačkoli je komplet sestavený ze standardů, působí současně. A to samozřejmě i díky prvotřídním a maximálně citlivým doprovazečům.
Kladívka v klavíru, pedály i dech
Jiný Westův postřeh, že je totiž Schalovo „rytmické pojetí výsledkem pečlivé kultivace a vokalista často zní jakoby za rytmem a vůbec vykazuje mimořádnou pružnost v čase mnoha drobnými způsoby“, platí i o komorních albech Midnight Shelter (2021) a Still Life (2022). Nahraných v covidovém ochromení větší kolektivní spolupráce pouze v duu s francouzským, v New Yorku usazeným pianistou Romainem Collinem. Něco z materiálu Vasandani přebírá ze svých předchozích desek, ale v jiném pojetí. A dost se obrací k songům popové oblasti. Od svých dávných a už zmíněných favoritů Gabriela (Washing The Water) a Simona (The Sound Of Silence). Ale také Dylana (Don’t Think Twice, It’s All Right), McCartneyho (Blackbird), Nicka Drakea (River Man), i podstatně mladších jako Billie Eilishové (I Love You) a Sama Smithe (Latch). Jsou tu také jazzové perly, Sachalem slovy opatřená Dance Cadaverous Waynea Shortera a Blue In Green Milese Davise (i když spíš asi Billa Evanse), s textem veteránské jazzové divy Meredith d’Ambrosiové. „Vynechali jsme spoustu klavírních a vokálních sól, nebo jakýchkoli fantazijních výletů. Nejdůležitější byla intenzita písně a nálada,“ říká Sachal. A Collin dodává, že mu šlo o „zvuk, který jsem hledal, skoro jako vybrnkávání kytary. Pracoval jsem na tomhle stylu doprovodu nějakou dobu, než jsem potkal Sachala, pro mě ideálního interpreta písní, kterým jsem dávno propadl“. Jeden z recenzentů pak popisuje, jak jsou na albech „slyšet zvuky kladívek v klavíru a skřípot pedálu dozvuku i jemné subtilnosti dechu. Je to blízké a osobní, jako byste byli se dvěma znamenitými muzikanty v jedné místnosti“. S intimně vyznívajícími a vytříbenými deskami by ale ten, kdo Vasandaniho ještě nezná, měl raději počkat. Jako úvod do sachalogie by možná tak docela nefungovaly. I když, kdo ví?
Žiju si skvěle
Když se loni na podzim kdesi Vasandani vyjádřil o chystané desce, že bude, jako kdyby se Sinatra ve studiu potkal s The Meters čili zásadní kapelou neworleánského funku, člověk se nad takovým vtipným sloganem musel usmát. A i když chápal, že jde o značnou nadsázku, byl zvědavý. Zvlášť po informaci, že producentem je Nate Smith, jehož bubnování má neobyčejný říz, rafinovanost i vysokou hudební inteligenci. A v únoru vydané album Best Life Now sice opravdu není výsledkem oné slibované a také těžko představitelné kombinace, ale radost z něho sálá. Jako v úvodní a titulní písni, doprovodem africky stylizované coby vzdálené echo Simonova Gracelandu: „Řekl bych, že právě žiju svůj nejlepší život.“ Aby ne, když se Vasandanimu podařilo napsat kupu skvělých songů, obklopují ho vedle Smithe kytarista Charles Altura, klávesista Jon Cowherd, basista Brian Cockerham, ságař Dayna Stephens. A v do latiny hozené Right On Time se hlasem připojí kamarádka Gretchen Parlato. Nenajdete tu slabší místo, až bezstarostná uvolněnost se dá krájet. Sachal také chtěl udělat desku coby reakci na krušné pandemické období. Kdy jste „museli sedět dva roky zavření v malém bytě kvůli čemusi z druhé strany světa. Takže přišel čas vyrazit ven a zatancovat si“. Skutečná persona mezi jazzovými publicisty Josef Woodard charakterizuje Best Life Now jako „bezproblémový amalgám popového písničkářství, hutných R&B groovů a jazzových textur i zvukomaleb v konečném mixu Natea Smithe v první oficiální producentské roli. Vasandaniho hlas se pohybuje v hladkém pásmu připomínajícím D’Angela, Roberta Palmera nebo Davida Sylviana, zatímco jeho inteligentní písničkářství se povznáší nad pouhé pop-soulové žánrové figury“.
Vasandani je právem nadšený ze Smithe, mimo jiné kapelníka skvělého ansámblu Kinfolk, také spájejícího všelijaké žánry a vytvářejícího cosi nového a svěžího. „Nate je vynikající hudebník i spolupracovník s úžasnou vizí. Ve studiu byl centrem dění, přinášel zásadní nápady, vymýšlel strategie, psal některé kusy aranžmá a vnášel do nich své melodie. Je to opravdová osobnost. Koneckonců s rozsáhlými zkušenostmi. Například pro album Michaela Jacksona Invicible (2001) s ním napsal píseň Heaven Can Wait, když ještě zdaleka nebyl známým bubeníkem. Nate umí výborně na piano a pomáhal mi některá místa přeharmonizovat. S citem k tématům.“
Pro pestré album, neztrácející dech a stále přinášející překvapivé momenty, je typická nahrávka Call Me, jedna z těch nejtanečnějších. V hlavní zpívané části jde o poměrně prostou akordovou strukturu, jenže pak přijde zlom v podobě vypjatého Stephensova sóla nad podstatně komplikovanější harmonií. Na konci už saxofonista dominuje a přitom dojem z písně nemizí, kontrast ji nevymaže, nepřekryje. Posluchač je překvapen a stržen jiným druhem energie. Ale je to vzdálené častému modelu chytlavého songu, který pak neorganicky zahustí složitější instrumentální část. Jako kdyby se muzikanti za prostý úvod trochu styděli a snažili se rychle ukázat, že jsou ve skutečnosti někde dál a výš.
Jednotlivé prvky na Best Life Now jsou vyvážené, hladce se propojují, zapadají do sebe. To rozhodně není obvyklé, natož samozřejmé. A všechno je podřízeno ústřední roli majitele elastického, přitažlivého hlasu, zpěváka dnes už bezpečně vyzrálého a originálního. Je libo Sachalovo krédo před závěrem? Tak tedy „Moje hudba vždycky začíná jazzem, ale může skončit všelijak, protože mě ovlivňují různé věci a já se tomu nebráním. Snad proto, že si cením svobodu objevování stejně jako disciplínu tradice.“ Laťku ovšem posledním počinem nasadil dost vysoko. Respektive je vysoko i proto, že jazzoví zpěváci, ale i zpěvačky jsou málokdy také autory. Takže Sachal představuje unikátní typ nejen coby výsostně specifický interpret, ale také skladatel a textař. Sám si pere, sám si vaří.
