Už tu byla řeč o José Jamesovi, který mimo jiné nahrál před časem poctu Billie Holidayové. A nebyl první ani poslední. Například letos vysekla Billie hodně specifickou albovou poklonu Kandace Springs. I když třeba poznamenat, že ne tak docela z vlastní iniciativy. A že ona sama, podobně jako James, souvisí s jazzem jednou víc, podruhé méně. Prostě hledá různé cesty. Uvidíme, kam ji to zavede. Jde ještě pořád o dost mladou umělkyni ve stadiu rozvoje. Zatím velmi útěšného.
Kandace Springs
A když padla zmínka o Holidayové, skočme na Kandacinu kariéru odzadu. To jest k projektu reinterpretace LP desky Lady In Satin z roku 1958, nahrané rok před Billiinou smrtí a poslední vydané ještě za jejího života. Finální snímky pod titulem Last Recording pak přišly na trh krátce po odchodu teprve čtyřiačtyřicetileté zpěvačky 17. června 1959. Lady In Satin vzniklo z popudu Holidayové, která už delší dobu chtěla udělat desku písní velkých meziválečných autorů. Jenže začal vznikat rozsáhlý projekt Elly Fitzgeraldové pro label Verve, u kterého Holidayová také byla, série desek s velkým nástrojovým obsazením, věnovaných tvorbě jednotlivých skladatelů. Rozčarovaná Billie tedy Verve Normana Grantze opustila, podepsala smlouvu s Columbií a přišla ihned s návrhem volnější kolekce takzvaných „torch songs“, zjednodušeně sentimentálních písní o zlomených srdcích. Nahrát je chtěla s Rayem Ellisem, jehož to překvapilo, protože se pohyboval spíš na půdě uhlazeného popu. Byl ale oslovením výsostně jazzové umělkyně polichocen. Columbia nehleděla na výdaje a Ellis připravil aranžmá pro čtyřicetičlenný ansámbl, big band plus komorní orchestr. Výsledek byl zpočátku přijat s jistými rozpaky, protože dekády nevázaného, respektive zničujícího, životního stylu se na Billiině jakoby poraněném hlase slyšitelně podepisovaly. Ale dodatečně je album považováno za skvost svého druhu a roku 2000 mimochodem vstoupilo do Síně slávy
