Tentokrát se zastavíme u dvou dam, které se na prvý pohled dost liší. Nikoli pouze zhruba dvacetiletým věkovým rozdílem. Ale není tomu tak docela, společné rysy u nich najdeme. Nicméně zatímco ta prvá a starší je častěji kreativní interpretkou, sama píše jen občas a cele patří na jazzovou scénu, u druhé je skoro všechno naopak.
Luciana Souza
Jazz odedávna zpestřovaly prvky přicházející ze střední i jižní části amerického kontinentu a z karibských ostrovů. Markantně například od 40. let nakažlivé afro-kubánské groovy. Ale nekomplexněji, tedy rytmicky, harmonicky i melodicky do jazzu pronikla a nesporně ho i poznamenala brazilská hudba. Počínaje objevným LP Getz / Gilberto (1964), které zpopularizovalo bossa novu i sambu, prodalo se ho přes milión kusů a bylo oceněno Grammy v hlavní kategorii album roku. Což se od té doby povedlo už jen jedinému jazzovému produktu, Hancockově disku River: The Joni Letters (2007), holdu tvorbě Joni Mitchellové. Skvěle produkovaném jejím ex-manželem, basistou Larrym Kleinem, který v songu Amelia do projektu zapojil i svou druhou ženu Lucianu Souzu. Co čert nechtěl, Brazilku! Z muzikantsko-básnické famílie, od let hudebních studií usazenou v USA a jedinečně kloubící současný jazz s hudbou své vlasti. Konkrétně s tím, co v Brazílii povstalo počátkem šesté dekády jako svébytná, moderní, byť z domácích tradic čerpající pop music. A také ovšem nejen svým svobodným duchem podvratná, a tudíž vojenským režimem svého času tvrdě potlačovaná. Ostatně na tropicalii, jak se říkalo novému stylu reprezentovanému jmény Antonio Carlos Jobim, Gilberto Gil, Djavan, Milton Nascimento, Caetano Veloso, Elis Regina, Ivan Lins, Gal Costa, Maria Bethánia atd., a na brazilskou hudbu vůbec, v tomto seriálu dojde vícekrát.
Sem palavras ou em português neboli da-ba-da i jak zobák narostl
Souza se zvlášť na některých albech k tropicalistickému odkazu otevřeně hlásí, ale jinde ho zase docela daleko překračuje nebo posunuje. A její instrumentální partneři jsou jednou úžasní akustičtí kytaristé Romero Lumambo, Guilherme Monteiro, Marco Pereira nebo Walter Santos na deskách Brazilian Duos (2001, první ze šesti nominací na Grammy), Duos II (2005) a Duos III (2012), s nimiž prokazuje, jak skvěle je na tom nejen intonačně a technicky (do vysokých poloh lehce šplhající a ohebný hlas zní ve středních až sametově), ale také po rytmické stránce. Koneckonců na koncertech s Lumambem hrává ve stoje metličkami na malou bicí soupravu. Jindy ji zase obklopují příslušníci současné elity amerického jazzu. A rozumí i fusion jazzu kapely The Yellowjackets, s níž na CD Raising Our Voice (2018) užívá hlas navíc jako další rovnocenný instrument neboli zpívá i beze slov. Což jí vepsala do partitur svých velkokapelových alb Concert In The Garden (2004) a Sky Blue (2007) také Maria Schneiderová. A řada takových míst je na desce Storytellers (2020), kde slovutný Vince Mendoza diriguje ve vlastních orchestracích bigband rozhlasu v Kolíně. Tedy nad Rýnem. A vyjma jeho Choro #3, kterou Souze ušil na tělo, respektive ,na hlas‛, a její rovněž neotextované Baião A Tempo, jde o songy největších tropicalistů historie. Čili v portugalštině.
Která zní výhradně i z loňské desky Cometa, kuriózně vzniklé: ve studiu rodného São Paula byla protagonistka se štosem předem připravených aranžmá a s ostříleným tamním klavírním triem Corrente, zatímco producent Klein seděl vzdálen tisíce kilometrů ve své losangelské domácí režii, připojený online. A jelikož drahá polovice probírala s muzikanty každý detail v mateřštině, Larry se co chvíli musel ptát, o čem jde zrovna řeč. Na kompaktním výsledku se to ovšem nijak negativně neprojevuje. V české kotlině sice člověku z pouhého poslechu asi nedojde poslání alba, totiž oslava, že se nedlouho před natáčením Brazilci zbavili autoritářského prezidenta Bolsanara, Trumpova obdivovatele, ale suverenita a zápal zpěvačky i radost z výsostného muzicírování celé čtyřky jsou přenosné.
Leonard a jiné poetické duše
Souza ovšem doma (s Kleinem mají patnáctiletého syna) samozřejmě mluví anglicky a mnohdy tak i zpívá. Přičemž sahává po básnících, jejichž dílka zhudebňuje, a jde o věhlasné a ne vždy jednoduché autory. Jakým je u nás málo známý e.e.cummings na CD sofistikovaných písní Tide (2009), kde vedle Kleina s baskytarou tvoří excelentní kapelu klávesista Larry Goldings, kytaristé Lumambo a Larry Koonse plus bubeník Vinnie Colaiuta a jeden z nejvyhledávanějších perkusistů Cyro Baptista. Několika texty přispěl písničkář David Batteau a chvílemi zádumčivě niterný komplet uzavírá miniaturní a opět bezeslovná zvláštnůstka Amulet, jíž pro Lucianu složil samotný Paul Simon – zpěvaččin hlas uvolněně stoupá a klesá v unisonech s Koonsovou španělkou jako ozvěna nějakého mlhavého snu.
Při vyřčení titulu Book Of Longing (2018) je znalcům jasno, že tu bude aspoň něco od Cohena. A taky jo, čtyři kousky vybrané z Knihy toužení, které ale Leonard i přes přátelství s Kleinem (byl i na jejich svatbě), nechtěl dovolit opatřit muzikou a dát na desku. Nakonec, zřejmě udolán, Souze kývl. Prý až napotřetí. Jenže než došlo k realizaci, Cohen zemřel a jelikož jeho ústní souhlas nic neznamenal, bylo nutné znovu přesvědčovat přehráváním demosnímků Leonardova syna Adama. Což se zaplaťbůh podařilo. Jinak bychom byli ochuzeni například o krásnou Paris (v převodu Miroslava Jindry Pařížské nebe: „Pařížské nebe / je modré a jasné / chce se mi létat / duše mi praskne / Má dlouhé nohy / srdce však plaché / řetěz je silný / já ale také.“ Chico Pinhero tu výjimečně použije na akustické kytaře efekt (octaver?) a zahraje báječně vystavěné sólo nad figurami kontrabasu Scotta Colleyho, které jsou páteří průzračné a neoposlouchatelné desky. Po hudební stránce zpěvaččiny autorské, napsala dokonce tři věci i s texty. O úvodní These Things poznamenal všímavý Thom Jurek ze serveru All Music, že v ní slyší stopy inspirace z výrazu Joni Mitchellové. Již Souza obdivovala už dávno, ale pak se o jejím vizionářském umění samozřejmě dozvěděla kdeco od manžela. A jde o osobitou a podmanivou nahrávku. Křehké album, postavené jen na dvou instrumentech (Luciana zastává občas i roli perkusistky), obsahuje také zhudebněné verše Edny St. Vincent Millayové a Christiny Rosettiové. A We Grow Accustomed To The Dark u nás oblíbené Emily Dickinsonové (v překladu Zbyňka Hejdy: „Tmě přivykáme teprve / když světlo zaniklo a není / jako když soused podrží / nám lampu, svědka rozloučení / a na okamžik, nejistě / pro novost noci vykročíme – / pak, přizpůsobíce zrak tmě – / potkáme cestu – a jdem přímě.“). A v The Book je vtipné, když Souza zpívá svou jedinečnou směsí jazzového a brazilského cítění i frázování Cohenova dosti osobní slova: „V kostech mě loupat začalo / za sebou táhnu nohu / Pilulek beru nemálo / dík za ně vzdávám B-hu.“ Tak totiž Leonard důsledně píše jméno Otce nebeského.
