I když se v tomto volném seriálu leckdy pojednává o už nežijících stěžejních postavách vokální jazzové a příbuzné scény, konec konců jeho vznik předloni podnítily oslavy nedožité stovky dvou z nich, Sarah Vaughanové a Dinah Washingtonové, ještě nikdy se nestalo, aby některý díl reagoval na aktuální úmrtí. Jenomže všechno je, jak známo, jednou poprvé. V tomto případě obzvlášť pochmurné. Protože odchod Cassandry Wilsonové prvého září v sedmdesáti letech nečekal nikdo. Mimo snad nejbližší okruh osob. A nad obrovskými zástupy jejich milovníků po celém světě se rozestřel skutečně hluboký smutek. Jako kdyby končila jedna éra. Víc než tři desítky báječnejch let s Cassandrou.
Už ovšem slyším námitky zpěvaččiných detailních znalců: jaké víc než tři desítky? Přece poctivý štyry! A skutečně, mezi muzikantskou elitou se ocitla už v půli osmdesátek. Přesto, jak se dále ukáže, má ona skromnější časová výseč opodstatnění. Aspoň pro většinu příznivců. A to nejspíš drtivou. Ale třeba dodat, že to, co bychom mohli označit jako „Cassandry Wilsonové léta učednická“ nebo rovněž v goethovském duchu coby „Urcassandra“ netrvalo zas tak dlouho. I když to asi bylo celkem intenzivní. Zatímco Goethe se mordoval s Faustem takřka celou tvůrčí dráhu, a ta byla letitá, naše milá zpěvačka ze své několikaleté „první verze“ přešla do druhé a zásadní vlastně plavmo.
Jelikož nejsou k dispozici záznamy jejích úplných začátků, nevíme, čím druhdy především zaujala při vystoupení v nějakém manhattanském klubu altsaxofonistu Steva Colemana. Jestli temnou barvou hlasu, příslibem zatím neprobuzené muzikality nebo nevšedním vzhledem jižanské krásky. Ale mohlo to být snadno všechno dohromady. Tehdy frčela v bebopu čili počátcích moderního jazzu, přepisovala sóla Charlieho Parkera, bádala v jazzové historii a přišlo jí samozřejmé následovat svou nejoblíbenější vokalistku Betty Carterovou. Coleman tehdy, snad roku 1982, prý podmanivé dívce poté, co k poctě právě Charlieho Parkera zapěla standard Cherokee nejprve vysvětlil, že bebop je sice důležitý, sám se jím také do hloubky zabýval, ale jde především o to, aby našla svůj styl. Nejlépe vlastní tvorbou. Když bude jen interpretovat standardy, prostě hudbu jiné éry, nikdo si jí nevšimne. Protože to dělá spousta lidí a ona to těžko zvládne líp než všichni další.
Za pár let si ale na nejkrásnější vokalistku široko daleko s nevýslovným kontraaltem vzpomněl při vzniku uskupení brooklynských afroamerických hudebníků nastupující generace, kteří hodlali soudobou jazzovou scénou poněkud zatřást. Říkali si M-Base podle Colemanova termínu nebo spíš kréda „makro-základní soustavy strukturované improvizace“. Jejich muziku není lehké charakterizovat, spokojme se s tím, že šlo o poměrně volný projev, stojící ovšem mnohdy na pevných vynalézavých groovech v podstatě funkového charakteru. A tvořivá atmosféra uvnitř Base byla přitažlivá. Stejně jako hlavní osobnosti sdružení, vedle duchovního principála Colemana, to byli další saxofonisté Greg Osby a Gary Thomas, trombonista Robin Eubanks, pianistka Geri Allenová, kytarista Jean-Paul Bourelly, trumpetista Graham Haynes, basista Lonnie Plaxico, o kterém ještě uslyšíme, a z bubeníků například Marvin „Smitty“ Smith. Právem uznávaný publicista Bill Milkowski se domnívá, že M-Base inspirovaly některé prvky z dvojalba Agharta Milese Davise (1975), což nemusí být daleko od pravdy. I když to Coleman veřejně nikdy nepřiznal.
Nahrávaná umělkyně
Dosavadní Cassandřiny jazzové zkušenosti byly relativně malé, vedle studovaných a sebevědomých muzikantů se ale cítila přinejmenším zpočátku skvěle. A když M-Base začal vydávat nový německý label nadšence Stefana F. Wintera JMT (Jazz Music Today), zaměřený na aktuální kvas (roku 1997 pak založil Winter & Winter Records a katalog zaniklého JMT oprašoval), náhle se z ní stala „recording artist“ čili nahrávaná umělkyně. A to jak na počinech kosmickým tajemnem zasažených M-Base a jeho příslušníků, tak i coby sólistka, týmiž free-funkovými kolegy ovšem obvykle ve studiu obklopená. A nebylo toho málo – mezi lety 1988–92 vyšlo pod jejím jménem osm alb! Na kterých najdeme ovšem i klasický repertoár, většinou však neotřele pojímaný. Ne vždycky úplně šťastně, když se začalo v další dekádě, kdy Wilsonová zazářila, pátrat po jejich raných stopách, nastaly někdy i rozpaky. Ale něco zase znělo zajímavě a už jakoby s názvukem afrického ducha. A ten kulérový hlas byl už v počátcích jedinečný. I když se ve své hloubce uprostřed poměrně hlučných instrumentalistů těžko prosazoval. Nicméně Cassadra dál přeorávala položky „Velkého amerického zpěvníku“ a počala ho prokládat původními kousky. Colemanovu radu při seznámení si vzala k srdci.
Podle kritika Geoffreyho Himese
