Po Sarah Vaughanové, kterou jsme se zaobírali v červenci, je nejvyšší čas zastavit se i u druhé velevýznamné vokalistky, která se narodila před sto lety. Zjevu to mimořádného. Zdá se totiž například, že nikdo přesně neví, kolik měla manželů, jestli šest, jak se nejčastěji uvádí, sedm, nebo dokonce devět! Ale jisté je, že téhož počtu kočičích životů se Dinah Washingtonové bohužel nedostalo.
Zemřela nešťastnou náhodou po požití kombinace antidepresiv a medikamentů na hubnutí v pouhých devětatřiceti. Roku 1963, kdy se začal formulovat černý soul. Jehož mohla klidně být cosi jako kmotrou. A třeba by si to náramně užila. Však stěžejní ženská představitelka černého soulu Aretha Franklinová svou předchůdkyni ctila a záhy po její smrti nahrála album Unforgettable: A Tribute To Dinah Washington. Sama Washingtonová se ostatně stejným způsobem poklonila zase idolu svého dětství Bessie Smithové, zvané Císařovna blues. Zatímco Dinah se říkalo Královna blues. A také Královna juke-boxů. Neboť v hudebních skříních, které nemohly chybět v žádné nálevně a dupárně, včetně legendárních černošských juke joints, měla už ve čtyřicátých letech dokola obehrávané desky rozpumpovaného R&B. Podobně přímočarým způsobem, jak ještě uvidíme, pak vlastně zpívala i jazz.
V patře nad Billie
Na svět přišla coby Ruth Lee Jonesová 29. srpna 1924 v alabamském okresním městě rodokapsového jména Tuscaloosa. Když jí byly čtyři, rodina se kvůli obavám z čím dál neohroženějšího tamního Ku-Klux-Klanu přesunula do Chicaga, kde dívenka po matčině vzoru a boku zpívala a hrála na piano ve sboru baptistického kostela svatého Lukáše. Ten později dokonce i řídila. Tedy chór, ne chrám.
V patnácti vyhrála talentovou soutěž a začala se živit gospelovým zpěvem i klavírním doprovázením jiných duchovních vokalistů. Táhlo ji to však k podstatně světštější a z jejího pohledu také perspektivnější muzice, a jala se zpívat v nočních lokálech to, co bylo zrovna žádané. Čili hlavně tepající, ale i srdce lámající blues. A o jejím nadání se začalo šuškat.
V prosperujícím klubu Garrick jeden čas dokonce vystupovala souběžně se samotnou Billie Holidayovou. Ta ovšem v hlavním přízemním sále, zatímco začínající vokalistka o patro výš. Jestli tehdy Lady Day svou teenagerskou obdivovatelku zaregistrovala, není zpráv. Ani jestli dívka už performovala jako Dinah Washingtonová, neboť k autorství jejího uměleckého jména se hlásil majitel Garricku. Ale možná ho vymyslel tehdy ohromně žádaný Lionel Hampton, původně bubeník, teď už hlavně vibrafonista a prvotřídní showman, který si ji na podnět promotéra Joea Glasera přišel poslechnout a hned se vytasil s nabídkou angažmá v jeho novém orchestru.
Sedmadvacet hitů
Kde ovšem bylo vždycky vokalistů vícero a Dinah měla zpočátku třeba jen dvě písně za večer. Ale živelná vycházející hvězdička si postupně dobývala stále větší prostor a po úspěších nahrávek Evil Gal Blues a Salty Papa Blues se stala finálním zlatým hřebem Hamptonova programu. Takže ve zdatně rockujícím a ke křepčení nabádajícím bandu vydržela až do roku 1946.
Mezitím se ale objevovala na deskách ansámblu All Stars saxofonisty Luckyho Thompsona, s Hamptonem úzce propojeného. Takřka všechny tyhle sedmaosmdesátkové singly u labelu Apollo bodovaly v žebříčku Harlem Hit Parade zavedeném roku 1942 časopisem Billboard, který se dodnes specializuje na hudební byznys. Kategorie to ovšem byla očividně segregační, i když ne tak otřesně jako předcházející Race records. Teprve v devětačtyřicátém došlo na všeobecně přijatelnější a nakonec ustálený termín Rhythm & Blues, respektive R&B. V téhle hitparádě pak měla Washingtonová do roku 1955 sedmadvacet nahrávek mezi prvou desítkou. Už pod svým jménem, když podepsala smlouvu se značkou Mercury, ,dcerouʿ mohutné Universal Music Group. Impozantní skóre dokládá, jak jasně Dinah ve svém raném období zazářila.
Často tehdy říkávala, že může zpívat stejně dobře cokoliv, ale moc to nedělala. Dominantní pro ni byla jak pomalejší blues, tak, a snad i častěji, v neúprosně svižném tempu pojaté songy, vycházející ze strhujícího klavírního boogie-woogie. Akorát prováděné odvázanými big bandy i menšími sestavami s několika dechovými nástroji. Říkalo se tomu jump blues, a byl to prostě pop černého publika. Ale Washingtonová natočila třeba i Cold Cold Heart coutryového barda Hanka Williamse. Ovšem v bíle mainstreamovém duchu s poněkud cukernatým pánským sborečkem v pozadí. Ale také s pěknými saxofonovými vyhrávkami Paula Quinichettea.
Dary shůry, paruky i persiány
Až dávno po jejím skonu vyšly ty staré jumpbluesové nahrávky na několika CD, která se ovšem náplní všelijak překrývají. Doporučit k poslechu lze třeba Legendary Song List (1999), reprezentativní výběr pětadvaceti snímků, ze kterých je patrné, čím Washingtonová vynikala. Především mimořádným hlasem s velkým rozsahem, jedinečným, ale nezneužívaným vibrátem, výsostnou muzikalitou, perfektním rytmem, smyslem pro členění frází, schopností vcítit se do textů a vypointovat jejich choulostivá místa jako správná ,evil galʿ, zlobivá holka se sálající živočišností. Žádná puťka, ale sebevědomá bytost odmítající ještě stále převládající submisivní ženskou roli.
