Péter Rozsnyói Trio: Pain of an Angel

peterSkladatel a klavírista Péter Rozsnyói, rodák z Veszprému (1980), proslul kromě dalších aktivit interpretacemi Bacha, v širší známost v jazzové oblasti však vešel po boku bubeníka Imreho Köszegiho a vokalisty Gabora Winanda, kteří byli posléze jeho hosty na albu Autumn Witch z roku 2010. To už existovalo Péter Rozsnyói Trio, ve kterém excelovali kontrabasista György Orbán a hráč na bicí Andrew Mohay. Když Mohay zemřel, zdálo se, že přes jisté pokusy nahradit ho éra tria skončila. Dokud se neobjevil Zoltán Csörsz, který se stal motorem dalších akcí a především alba Pain of an Angel, nahraného v srpnu 2015 v koncertním sále BMC (Budapest Music Center). To CD je Mohayově památce věnováno nejenom jako spoluhráči, ale i jako blízkému příteli. Sedm Rozsnyóiových kompozic je nicméně dost příkře rozděleno. Vstupní song a dvě závěrečné skladby jsou sice dobře poslouchatelné pro široké publikum, jsou však dost navyklostní, připomínají nám něco, co jsme už slyšeli, jsou přímočaře swingující a samotný závěr je programově zapopován do tanečnosti. Ten vstup by nás však neměl mýlit rozehráním obvyklé nadnárodní jazzové roviny s trumfy dobrých hráčských výkonů (bez nejmenší stopy osobitějšího maďarizujícího přídechu). Proč? Protože hned rozpomínka na dědečka přeladí celkové fluidum do meditativní senzitivnosti a záležitost se projasní setrvávajícím odkrýváním „hlubiny bezpečnosti“ dětství, čímž vše zintimní a zoriginální. I když je zřejmé, že se skladatel na žádný neprozkoumaný led nepustí, následuje monkování v patřičné (ú)chvatnosti, a středobodem desky se stává zmíněný odchod přítele, což není žádné obituarium, nýbrž potichle prohloubené vyvolávání společných chvil, přičemž bicí zůstávají taktně v pozadí, klavír vše evokuje s jemnou nostalgií až do svíravosti, ozvláštněnou nepředpokládanou odlehčeností, a je přitom podporován zejména basou. I nový začátek, který se objevuje uprostřed kompaktu, je přesýpavě taktizující, průkazně průrazný,probíravě melírovaný, rozdychťovaný rytmikou, nikoli však přehnaně, protože vše spěje do melodizující rovnodennosti. Trio v obou polohách zdárně proměňuje zaujetí a takřka-machu, je vždy na úrovni jak společně, tak v nedlouhých sólech, je sehrané. Piano je polétavě spádné i vykreslující, lehkonoze tryskající i zvučně zvyčné, při tématu Monk pak ovládá monkovské úhyby, basa je hutná, vše prodesinfikovává, je kolébavá i plynulá, bicí občas dějovost prokotávají, zhybňují, jsou lukrativně hybné, pospěšně odmykatelné i zatloukavé. Jak jsem předpověděl, vše je tu na úrovni, jenom ta rozlomenost mate. Ale možná právě pro ni si za své vezme posluchač recidivního jazzu i ony skladby, jež těží z prožitkovosti a odhalují, že skladatel má i tu neobvyklejší tvář.

BMC, 2015, 49:18

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *