Swingová éra jazzu dodala „vévodu“ – Duke Ellingtona, také „hraběte“ – Counta Basieho, avantgarda šedesátých let hned „faraona“ – vlastním jménem Farrella Sanderse. Avantgardní saxofonista Albert Ayler kdysi dávno pravil: „Trane byl otec, Pharoah syn, a já jsem Duch svatý.“
13. 10. 1940–24. 9. 2022
Zkraje podzimu odešel jeden ze spolutvůrců jazzové avantgardy, jejíž charakteristikou byl free jazz a hledání spodních hudebních i duchovních proudů, v nichž by muzikanti objevovali nové cesty své hudby. Pharoah Sanders se narodil v Little Rocku v Arkansasu přibližně rok před vstupem USA do bojů druhé světové války. Svou hudební dráhu začal jako klarinetista chrámového sboru. Po vystudování vysoké školy v North Little Rocku však přešel na tenorsaxofon. Krátce studoval na umělecké hudební škole v Oaklandu – zde také započala jeho kariéra profesionálního muzikanta. V roce 1961 se přistěhoval do New Yorku a začal hrát s rhythm&bluesovými kapelami, a tady získal jméno Pharoah – což byl nápad pianisty a kapelníka freejazzové komunity Sun Ra. V roce 1965 jej do své kapely přibral John Coltrane, a tak se podílel na neuvěřitelné záplavě Coltraneových alb z téhož roku: Ascension, Live in Seattle, Om, A Love Supreme – Live in Seattle, Kulu Sé Mama, Selfness: Featuring My Favorite Things a Meditations. Tato spolupráce ještě pokračovala další dva roky – Sanders byl buď přímo členem kapely, nebo jeden z hostů Coltraneova základního kvarteta.
Už v roce 1964 Pharoah Sanders debutoval s vlastním kvintetem na albu příhodně pojmenovaném Pharoah´s First, v obsazení Stan Foster (tp), Jane Gaetzová (p), William Bennett (b), Marvin Pattilo (ds). Už na druhém albu Tauhid (1966) začal rozšiřovat nástrojové obsazení – sám hrál ještě na altsaxofon a pikolu, k rytmice přibral perkusistu; kytaristou byl Sonny Sharrock. Na albu Africa (1967) vedle svých skladeb hraje Coltraneovu slavnou skladbu Naima. K té se ještě vrátí na vlastním stejnojmenném albu v roce 1992.