Být bubeníkem v Radiohead pravděpodobně zavře tolik dveří, kolik se jich naopak otevře. Na jednu stranu máte dobře zavedený životopis, ale když se vaše sólová tvorba neubírá stejným směrem, jakým míří kapela, která vás proslavila, věci se mohou poměrně zkomplikovat. Naštěstí pro Philipa Selwaye jeho třetí sólové album Strange Dance fanoušky Radiohead patrně neodradí, ani jim nenavrtá do hlavy brouka šeptajícího cosi o plagiátorství. Album pokračuje tam, kde skončil téměř dekádu starý předchůdce nazvaný Weatherhouse. To znamená, že po poměrně úsporném, folkově znějícím debutu jeho tvorba postupně po aranžérské stránce mohutní. A Selway si k tomu vybral osobu nadmíru povolanou – Adriana Utleyho z Portishead. Ještě na jeden moment bychom neměli zapomenout. V poslední pětiletce si letos 55letý muzikant vyzkoušel roli skladatele filmové hudby, konkrétně pro bijáky novozélandských režisérek Polly Steele (Let Me Go) a Emily Harris (Carmilla). Prodělaná zkušenost měla evidentně na Selwaye dlouhodobější účinek, protože řada skladeb z novinky má plasticky filmové vyznění. To platí zejména pro titulní skladbu postavenou na pochodovém perkusivním rytmu, který je přirozenou protiváhou bohatě melodicky rozevlátých smyčců. Vděčné orchestrální vyznění má i Make it Go Away s jinak výraznými vstupy akustické kytary nebo klipovka Check For Signs Of Life postavená na prostém klavírním motivu. Barokní řasení skladeb, které tu a tam využije i elektroniku, vyvažuje prostý a úsporný vokál autora. Ten se dokonce vzdal i bubenické sesle ve prospěch kolegyně Valentiny Magaletti s dovětkem, že „vyšel z praxe, a navíc není ve správném myšlenkovém nastavení“. I přes tyto submisivní kroky kolekce Strange Dance dokazuje, že Selway je víc než jen „bubeník z Radiohead“. A vzhledem k tomu, že jak kritici na rukou nosí na sólové dráze úspěšného Thoma Yorkea i Jonnyho Greenwooda, jejich parťák z kapely by si za novou desku zasloužil alespoň pár lístků z vavřínových věnců slavnějších kolegů.