Podceňovat techno DJ a tvůrce primárně elektronické taneční hudby se nevyplácí. Vzpomeňme na všežravce Peteho Namlooka, který po čistě tanečním období zaujal vytříbenou elektronickou hudbou se silným ambientním nebo etnickým podtónem, houseové pionýry Jeffa Millse nebo Carla Craiga, kteří své elektronické vize dokázali přirozeně prolnout se zvukem orchestru, nebo na Nora Biosphere, který dunící taneční haly vyměnil za lapání zvuků na nejrůznějších místech světa, včetně vrcholu Mt. Everestu. Do tohoto vybraného klubu můžeme čerstvě přidat i Phillipa Sollmanna, kterého hudební svět zná především jako minimal houseového tvůrce Efdemina, jednoho z prominentních postav legendárního berlínského klubu Berghain.
Tento muzikant, který dokáže hravě cvičit s tisícihlavými davy pod pódiem velkých festivalů, začal pečlivě studovat teorie zvuku významného vědce 19. století Hermanna von Helmholtze a do svých nových vizí přibírat mikrotonální nástroje Harryho Partche a kovové zvukové sochy slavného designéra nábytku Harryho Bertoie. Tak se začal rodit projekt Monophonie, kdy místo míchacích CD playerů a gramofonů Phillip zaplnil pódium převážně nezvyklými akustickými nástroji, které jen pro dobarvení doplnil střídmou elektronikou. Monophonie byla poprvé složena v roce 2016 a měla premiéru v berlínském divadle Volksbühne v roce 2017, kdy se nástrojů chopili členové renomovaného kolektivu specializujícího se na komorní modernu Ensemble Musikfabrik.
Sám Sollmann se chopil původní dvojité sirény von Helmholtze. A výsledek? Jednou statický ambient „východního typu“, podruhé tichý minimalismus Phila Glasse kombinovaný s Enovskými producentskými postupy, potřetí delikátní rytmický labyrint připomínající Jorgea Reyese nebo africké tradiční rituály, ovšem decentně přetransformované do evropského prostředí. Sollmannův úkrok stranou jeho hlavní, tanečně elektronické kariéry představil neobyčejný potenciál německého hudebníka.