Phronesis: The Behemoth

Phronesis je trio založené v Londýně (2005) a jeho členy jsou dánský kontrabasista Jasper Høiby, britský pianista Ivo Neame a švédský bubeník Anton Eger. Časopis Jazzwise jej označil za nejpodnětnější klavírní trio od časů Esbjörna Svenssona, což je slyšitelná pravda, budeme-li je považovat v dobrém slova smyslu za epigony E.S.T., ovšem bez elektronického experimentování. Høiby se usadil na londýnské jazzové scéně během studií na Královské hudební akademii. The Behemoth je jejich sedmé album od roku 2007, z čehož první dvě jsou ještě na etiketě Loop. Pro svou novinku se spojili s německým HR-Bigbandem, neboli orchestrem Frankfurtského rozhlasu. Orchestr na nahrávce řídí saxofonista Julian Argüelles, který skladby členů tria zaranžoval. Řecké fronésis představuje v Aristotelově etice praktickou moudrost jako schopnost správně jednat díky zkušenostem ku prospěchu věci – zestručněně řečeno. Poslechněme si, jak se tato moudrost projeví v muzikantské a skladatelské duši jazzmanů. Za moudrý nápad je možné považovat už propojení tria Phronesis s big bandem. Došlo tak k prolínání jak zvuku sólujících dechových nástrojů, tak celých dechových sekcí, do jinak často minimálních a rytmizovaných pasáží typických pro hru samotného tria, jak slyšíme hned v úvodní Neameově skladbě OK Chorale. K silně melodickým skladbám

Phronesis

v klasicizujícím bigbandovém aranžmá patří Høibyho Untitle#1 s příjemně znějícím sólem kytary Martina Scalese. Stillness (Høiby) se zase vydává směrem k soudobé hudbě – dříve bychom mluvili o třetím proudu – se zasněným klarinetovým sólem Olivera Leichta, expresivním tenorovým sólem Steffena Webera, s riffy sordinovaných nástrojů trubkové sekce, saxofonů či nevtíravými odkazy na flamengo; tato skladba je mimořádná i nad rámec samotného alba. Nejen tato skladba, ale také např. Charm Defensive jsou vzdálenou upomínkou na aranžérskou práci Gila Evanse. V Urban Control si vezme sólo na tenorsaxofon sám kapelník Julian Argüelles, který vede v počátku i závěru skladby přímý dialog s Neameho klavírem. Souhra kontrabasu s bicími, neboli Høibyho s Egerem, se vyznačuje dokonalou souhrou i v rychlých pasážích, zvláště bicí souprava zní explozivně i v nejklidnějších kompozicích. Závěrečná Happy Notes je rytmicky i melodicky rozjásaným „nokturnem“ plným spokojenosti z dobře zahraného díla, což dokreslí sólově opět Scalesova kytara. Na závěr stručně o kapelníkovi: Julian Argüelles (1966) je anglický profesor jazzového institutu v rakouském Grazu a na několika amerických akademiích a univerzitách, vedle více než tuctu vlastních nahrávek jej najdeme za pulty big bandů Carly Bley, Scottish National Jazz Orchestra, po boku celé řady světových muzikantů, počínaje již nežijícími rodáky Johnem Taylorem nebo Kennym Wheelerem, přes kytaristy Abercrombieho či Scofielda, až k basistům Hollandovi nebo Swallowovi, například. U HR-Bigbandu nastoupil ke kapelnickému pultu po chicagském pianistovi Jimu McNeelymu v roce 2013 jako sedmý dirigent orchestru, jehož dějiny se píší od roku 1946.

Edition Records/2HP, 2017, 64:48

 

Přidat komentář