„Jeho kalhoty byly tak staré, že už byly zase nazpátek v módě.“ Občas si na tento bonmot z jedné povídky Šimka a Grossmanna vzpomenu v souvislosti s kapelou nebo projektem, který si neúnavně razí cestu navzdory měnícím se módním vlnám na mainstreamové i nezávislé scéně, a po letech se náhle jeho cesta protne se zájmem širší veřejnosti. Tito interpreti často netuší, co udělali správně, že je náhle o jejich hudbu takový zájem. Podobný příběh v poslední době zažívá hned několik postpunkových mohykánů, kteří vyrazili na cestu v polovině osmdesátých let a vydrželi na ní až do dnešních dnů. Jednou z nich jsou němečtí Pink Turns Blue od začátku vedení skladatelem, kytaristou a zpěvákem Micem Jogwerem. Ti si sice dali na přelomu tisíciletí pár let pauzu, zájem o jejich tvorbu je ale v posledních letech výrazně vyšší než po jejich návratu na scénu v roce 2003. Ba co víc, po vydání poslední desky Tainted vyhlásil trojici vlivný portál Post-Punk.com nejlepší kapelou roku 2021. Tedy necelé čtyři dekády po vzniku skupiny! I nová deska jasně ukazuje, proč k této situaci došlo. Pink Turns Blue totiž zcela plynule vpluli do současného postpunkového řečiště a melancholický rukopis principála přináší posluchačům, hltajícím hudbu Joy Division, The Cure a jejich současných následovníků, jednoduše přístupnou, ale netuctovou výpověď. Ta může připomenout podobný rukopis souputníků And Also the Trees nebo výrazně mladších Drab Majesty. Od Pink Turns Blue zkrátka nelze čekat přímočaré vypalovačky, ale klenuté skladby postavené na jednoduché rytmice, kombinaci elektrických kytar s atmosférickou elektronikou a civilním projevu frontmana. Příliš prosté? Pusťte si v klidu večer nebo při cestě autem recenzované album a zjistíte, že čas náhle ztrácí svou relevanci a vy se pohybujete do rytmu a bloudíte myšlenkami kdesi ve stratosféře. Černá labuť je metaforou popisující důležité neočekávané události, které mají významný dopad na společnost. Nové album Pink Turns Blue dává na tyto rány chladivě postpunkové zábaly.