Finská improvizační skupina Pohjonen Alanko je pojmenována po svých zpěvácích – Kimmo Pohjonenovi a Ismo Alankovi. Ti provozují psí kusy za asistence elektronika a producenta Tuomase Norvia. Pohjonena známe jako výjimečného experimentátora akordeonové hudby nebo spoluhráče Pata Mastelotta a Treye Gunna z King Crimson v triu KTU, Alanko má za sebou několik dekád fungování na finské rockové scéně, nejprve jako předák kapely Sielun Veljet, následně jako neméně úspěšný sólista. Norvia znají posluchači futuristického jazzu, jako důležitý článek formace RinneRadio. Základem společného hraní nebyly ani akordeonové, ani rockové nápady, ale vokální improvizace, které oba protřelí muzikanti začali provozovat nejprve ve studiu, následně i na výjimečných koncertech. „Když jsme si pouštěli to, co jsme nahráli, byli jsme často ohromeni: to všechno jsme vytvořili my?“ divil se v rozhovoru pro Finskou exportní kancelář Pohjonen. Tyto vokální základy začala trojice následně editovat, smyčkovat a vůbec pracovala s nimi spíše kolážovým než tradičně písničkovým způsobem. Teprve následně zapojila do procesu harmoniku (často upravenou do velmi neobvyklé zvukové podoby), kytaru a elektroniku, a původní zvuková masa začala dostávat přehlednější strukturu. Není divu, že album jako celek má i přes jistou nástrojovou úspornost velmi barevné vyznění. Zatímco úvodní Kainuu s pomalým rytmem a spoustou hlubokých hrdelních hlasů zní prastaře i futuristicky zároveň, následná Vihane je avantgardní rock’n’roll se skandovanými, zkreslenými vokály, výraznou kytarou a kňučivým akordeonem. Hara Hara znovu zklidňuje situaci hrou s obrovským množstvím roztodivných hlasů, aby čtvrtá položka Baashaa byla ještě zběsilejší jízdou někde mezi kabaretním světem Tiger Lillies, vikingským cirkusem a balkánskou dechovkou. A podobná jízda nás čeká až do konce alba. Příznivcům Leningradských kovbojů nebo filmů Aki Kaurismäkiho není třeba více dodávat.