„Říkali mi druhové, že navštívím-li hrob své milé, mým strastem se trochu uleví…“
Ebn Zaiat
O dívčí skupině X-MAL DEUTSCHLAND se říkalo, že to jsou „druhořadé Siouxsie And The Banshees“. Toto označení bylo možná trochu nespravedlivé, ale v podstatě výstižné, neboť tvorba skupiny byla formou i obsahem skladbám The Banshees velmi blízká. Také proto se na začátku kariéry X-mal Deutschland zdálo, že pětice temných prušáckých vojevůdkyň „ztělesňuje všechno hrozné z gotické scény“.
Kapela vznikla na podzim roku 1980 v Hamburku. Tvořily ji Anja Huwe – zpěv, Manuela Rickers – kytara, Rita Simon – baskytara, Fiona Sangster – klávesy a Caro May – bicí. Dívky byly velmi ambiciózní a ctižádostivé. Jednak se stranily okruhu skupin, označovaných nálepkou deutsche neue Welle, a jednak, aby si uchovaly nezávislost, nepodepsaly smlouvu s žádnou německou gramofonovou firmou.
Chtěly se tak vyhnout „nežádoucímu uměleckému vedení“ a jakýmkoliv kompromisům. A tak skupina v roce 1982 zamířila na Albion – již s novou bubenicí Manuelou Zwigmann a prvním mužem v dívčí kapele basistou Wolfgangem Ellerbrockem. V listopadu je na britská pódia uvedla právě se rozzářivší hvězda 4AD Cocteau Twins. Anglické publikum přijato X-mal Deutschland velmi kladně, přetože blonďatá Anja zpívala německy. Úspěch byl překvapující, protože nezpívat anglicky před britskými diváky znamenalo do té doby téměř vždy uměleckou sebevraždu. Sošná image černě oděných dívek, jejichž obličeje byly jakoby vytesány z ledového kvádru, a především hudba, „spontánní, někdy iritující monotónností a občas uvádějící posluchače do šíleného transu“, to byly devizy, které zaujaly šéfa 4AD Iva Watts-Russella natolik, že s německým kvintetem podepsal smlouvu. Výsledkem byla deska Fetisch (Fetiš, 1983).
Deset pohřebně ponurých skladeb na této desce je zahaleno do neurčitého studeného mlhavého oparu, který je stále hustší a dostává podobu nejistoty, strachu, tajemství a touhy. Temné plochy kláves, které zní jako kremační opus, protepávají syrová bicí, zatímco zlověstná baskytara skicuje poeovskou atmosféru alba. Kratičké kytarové riffy připomínají vítr, skučící v puklinách ledovců. A přidáme-li k tomu výrazové prostředky, barvu hlasu i frázování Anji, jež víc než věrně připomene Siouxsie, je v úvodu vytýkaný vliv tvorby The Banshees zcela na místě. Anjin odosobnělý zpěv zní v těch nejlepších skladbách (Boomerang, Geheimnis, Keampfen, Stummes Kind) chladně, nepřístupně a je pro něj příznačná absence jakýchkoliv emocí, ať už zpěvačka šeptá, sténá, křičí, vřeští jako kočka, a nebo jen bolestně vzdychá. Největší slabinou alba je jeho poněkud chaotická neurovnanost a jednotvárnost.
Ve stejném roce se ještě objevilo EP Qual. pojmenované podle remixu úvodní písně z alba Fetisch. Ivo byl ale zklamán, oproti debutu se nezměnily ani texty, ani hudba připomínající nevlídné studené počasí, kdy je mlha, prší a lidé se jdou rozloučit na hřbitov s těmi, kteří již nejsou mezi námi. Kapela na sobě nehodlala pracovat, publiku se písně X-mal Deutschland líbily a členky skupiny tedy neviděly důvod, proč hudbu dál vyvíjet a nějak měnit. Ivo se rozhodl s kapelou natočit ještě druhé album Tocsin (Poplašné vyzvánění, 1984) a pak s nimi u 4AD skončit. Trochu paradoxně se právě Tocsin stal vrcholem tvorby X-mal Deutschland. Strhující skladby byly čitelnější, elegantnější a rozjasněnější, a přitom si ponechaly původní melancholickou, depresívní atmosféru. Na desce vyniknou nečekaně hravé klávesy, vytvářející až pop-goticky přitažlivou melodii a táhlý „halekající“ hlas Anji. Tag für Tag připomene Cocteau Twins, výtečná je skladba Reigen, poněkud ji opakuje Augenblick. Albem opět proniká atmosféra nevyhojitelného smutku – viz skladby Begrab mein Herz či Mondlicht. Polský časopis Magazyn Muzyczny trefně poznamenal, že Tocsin by byl „vhodnou kulisou ke statickému filmu, který je natočen o půlnoci v gotických ruinách a všude je jen mlha, temnota, ledový měsíc zacloněný mraky a vzrušující chlad samoty a nepokoje…“ Deska má přesně atmosféru doby, kdy již skončila zimomřivá noc plná přízraků, ale ještě nenastalo osvobozující svítání a prosvícený den. Po odchodu z 4AD zakotvili X-mal Deutschland v roce 1986 u Phonogram Records, u něhož vydali pár maxisinglů a textově i hudebně jemnější a poetičtější album Viva (Ať žije. 1987). Deska přinesla sice inteligentní, ale nijak očarující pop „třpytící se vzácnou důstojností a pohrdavou současností“ (Melody Maker). Časy. kdy kapela spalovala posluchače svým studeným plamenem, kdy hlas Anji jako rampouch pro bodával city a kdy celá skupina, zahalena do závoje temného šera a zimy. ve své tvorbě nedovolila vykřesat ani jiskřičku radosti a humoru, byly nenávratné pryč. Desku předznamenal výborný singl Matador (Fiona: „Je to čistější verze toho, co jsme dělali předtím“). Na nadprůměrné desce, kterou produkoval H. Cornwell ze Stranglers, ještě zaujmou skladby Feuerwerk, Polarlicht a Adios. Po vydání desky se zdálo, že dny X-mal Deutschland jsou sečteny. Avšak v roce 1989 u firmy Metronome vyšlo pod hlavičkou skupiny album Devils (Ďáblové), i když z původně ryze dívčí sestavy zůstala už jen Anja. Dvanáct písniček na desce nabízí ovšem v podstatě nezajímavý, nevýrazný a vyčpělý „americky“ rádoby tvrdý kytarový pop-rock, plný banálních melodií (výjimku tvoří snad jen skladby Dreamhouse a I Should Have Known). Po poslechu této desky je jisté jen jedno: X-mal Deutschland dnes již nejsou tou skupinou, jež kdysi „vyzařovala divné, neidentifikovatelné charisma, které působí jako pozvání do svůdného světa tmy a nebezpečí“. Gotické srdce bylo zaživa pohřbeno bohapustou komercí.
