Na přelomu let 1988 a 1989 se v klubech a kulturních domech zjevovala skupina NASYCEN. Její písně (nazvala bych je baladami) byly postaveny na barvách a instrumentální dokonalosti kláves a na lkavém, silně přesvědčivém zpěvu. V roce 1991 vydala firma BESTIA první LP. Je smutné, že leží ve skladech. Bez propagace, pouze s několika vysoce pochvalnými recenzemi tam asi zůstane. A věřte, že stojí za poslech.
Proč přestal NASYCEN hrát?
NASYCEN neskončil, protože by byl rozpuštěn a slavnostně ukončen, ale já přijal jméno RAVEN a začal jsem žít tímhle způsobem, žít touhle muzikou a tímhle životním stylem. Nedá se to stihnout, protože NASYCEN by potřeboval kvalitního manažera a produkci, a to vše očekávají ode mne. O mně jako o RAVENA se stará agentura i gramofonová společnost, a i tak mi to zabere všechen čas. Přestože máme v hlavě spoustu nápadů a chystáme se dát dohromady materiál na druhé LP, zatím nevystupujeme.
Co si mám představit pod tím, že jsi změnil životní styl, že žiješ jiným způsobem?
Pro mě je RAVEN změna všeho, počínaje bydlištěm až po zvyky. V muzice úplně jiný způsob práce. Samozřejmě člověk cílevědomě a plánovitě nemůže převrátit sama sebe, ale není to kalkulace. Zkrátka jsem jednoho rána zjistil, že se něco zlomilo a všechno se zhouplo. Musel jsem okamžitě pryč, najít si byt a spoustu nových věcí i přátel. Dal jsem tomu jméno RAVEN, občanské jméno jsem přestal používat úplně.
Přišla jsem si popovídat o NASYCEN a zjišťuji, že není o čem a RAVENA neznám, pověz mi něco o té skupině sám.
Není to skupina, není to projekt, ani nic takového, jsem to já sám, je to mé jméno. Neznamená to, že se mnou na právě vyšlé desce a někdy i na koncertech nehrají i jiní. Například kytarista Jiří Kovář z Extempore, nebo velice důležitá osoba Roman Dragoun. Když mu můj producent Milan Princ dal nahrávky, projevil zájem sám a na to jsem hrozně pyšnej, udělalo mi to velikou radost. A až to naše agentury vyprodukují, budeme hrát ve společném programu. Teď vystupuji jako ONE MAN SHOW. Lidi na to nejsou u nás zvyklí, ale už se to ujímá. Obležen klávesami a počítačem si všechno hraji sám. Je to zvláštní druh kontaktu s lidmi, zvláštní systém práce. Je napínavé hodinu a půl udržet lidi v pozornosti, aby se vydrželi dívat na vychrtlého chlapíka. Celej kontakt je bližší a živější. Lidi si postupně zvykají, že hraje jen jeden člověk a že takový kvantum muziky nemusí být playback.
Vyšla deska, už jsem si ji poslechla a je skvělá. Co plánuješ teď?
Například 16. dubna pořádám koncert, kterej se bude jmenovat Beznaděj. Je určen všem lidem postiženejm pocitem naprostého defétismu, deziluze, beznaděje. Lidem, který jsou vlastními činy přitisknuti ke zdi. Nejsem sice schopen jim pomoci ani jim poradit. Mělo by se to konat dole na Můstku pod širým nebem, chtěl bych, aby si lidi vzali svíčky a zapálili je za svou poslední otevřenou ránu. A jestli dopadnou dobře dohody s nakladateli, měly by se tam nějaké knihy, desky a kazety rozdávat zadarmo a třeba i cigarety, aby každej měl úplnou pohodu. Chceš si něco přečíst – čti si, poslouchej, nebo si třeba zakuř.
Plánuješ také další desku?
Ano. Točit ji budu zřejmě na podzim, ale chci, aby vyšla nejdříve za rok po té první. Možná, že do té doby nějaký materiál vyřadím, ale bude připravena.
Díky.