Dramaturgicky svébytný pražský festival, od roku 1996 do předloňska chvalně známý jako Struny podzimu, nezůstal ani letos nic dlužen chvalné pověsti spojnice mezi tzv. artificiálními a nonartificiálními žánry. Prague Sounds vlastně nejsympatičtějším způsobem v praxi potvrzují, že tohle škatulkování v mnoha případech dávno přestalo dávat smysl, respektive hranici abys pohledal. Zaplaťpámbu.
Zrovna zpěvák, klavírista a písničkář Benjamin Clementine, jenž vystoupil 1. listopadu 2023 v Rudolfinu, jistě ani náhodou neřeší, kdy inspirace jeho skladeb pochází z písňových cyklů evropské koncertní hudby, kdy z městského folklóru, soulu, popu, kabaretu či rytmů současné taneční muziky. S dokonalou uvolněností působil jako médium toho všeho dohromady. Pokud koncert vyzněl jako „více klasicizující“ oproti Clementinovu vystoupení na Colours Of Ostrava v roce 2017, bylo to dáno spíše smyčcovými aranžmá a prostředím než povahou novějších písní, natož aby se zpěvák nějak stylizoval do „vážnější“ role.
Clementine zahájil sám s klavírem romantickou baladou Atonement. Následující Residue zazpíval jen nad úsporným i úporným baskytarovým groovem naprosto výtečného, původem nigerijského hráče Seye Adelekana (též Emeli Sandé nebo Gorillaz) a v pěvecky vypjatých pasážích se okamžitě dostavilo pořádné mrazení v zádech. V Gipsy, BC se přidala nejen famózní bubenice Romarna Campbell (napříč koncertem zamotá hlavu zapeklitou polyrytmickou hrou, beaty všelijak zlámanými a zároveň tichou pokorou k písním), ale i „zdejší“ smyčcový Unique Quartet (Anton Čonka, Marek Blaha, Vlandan Malinjak, Šimon Marek). Kvartetu přitom nečinily potíže nejen klasicizující aranžmá, ale ani swingující pasáže. Podobná proměna obsazení a aranžmá nastala opakovaně. A stejně opakovaně a přirozeně přepínal Clementine mezi smrtelně vážnými tématy, třeba tragickým příběhem utečenců ze syrského Aleppa a zvukovou lahodou. Mezi dramatičností, vážnou tváří a nevázaným vtipkováním. Náladu písní přitom podtrhoval „vynalézavě nenápadný“ light design, s žárovkami uspořádanými do oválu kolem pódia a decentními kužely rozptýleného světla.
Clementinova práce s hlasem zaslouží všechny publikované pajány. Přechody mezi až operní kultivovaností a šantánovým vypravěčstvím (přibližně, berlička veliká!) waitsovského stylu nebo vystoupání odněkud z basbarytonových poloh do kontratenoru netopýřích frekvencí ve členité kompozici Adios, to vše působilo snadno jako lusknutí prsty.
Jeden z vrcholných momentů? Provedení God Save The Jungle. Opět většinou jen nad baskytarou, s Romarnou pěvecky odpovídající na zvolání odkudsi ze zadní části sálu, se závěrečnou krátkou klavírní citací God Save The Queen jako ironickým švihnutím. I když ve verších využívá jako inspiraci i svoje pařížské bezdomovecké zkušenosti, píseň platí smutně globálně. Rozezpívání sálu v „dětské folkové“ Auxiliary, kde Seye přešel z baskytary na akustickou kytaru, Benjaminovi ještě nevyšlo, protože spíše rozesmával diváky fórky na téma nesnesitelných, zlobivých potomků. Ovšem v hymnickém závěru I Won’t Complain už se v Rudolfinu zpívalo z plna hrdel. Až do ovací vestoje.
Ačkoliv Ron Carter (Rudolfinum, 3. 11. 2023) nemá nutkání zkoušet stále něco trochu jiného jako třeba jeho vrstevník a někdejší spoluhráč v druhém Davisově „velkém“ kvintetu Wayne Shorter blahé paměti, neznamená to, že by konzervativní straight ahead jazz zasloužil odmávnout jako pustá kulisa. Na to je příliš elegantní, prožitý i virtuózní. Nevadí ani, že v posledních letech stabilní sestava Foursight Quartet s kanadskou pianistkou Renee Rosnes, saxofonistou Jimmym Greenem a bubeníkem Paytonem Crossleym odehrává v podstatě téměř neměnný repertoár, zaznamenaný už na desce Live In Stockholm (2018). Stereotyp v tom nezní jednak proto, že čtveřice se nesetkává zase tak často a jednotlivá turné oddělují zcela odlišné spolupráce. A jednak samozřejmě kvůli nejen improvizační, ale i aranžérské fantazii, kdy „dnešní“ pojetí konkrétní skladby klade důraz třeba na jiné nástroje, jinou komunikaci než provedení minulé.
Carterovy autorské kompozice (595, Little Waltz) navíc stále baví chytlavými motivy. Vzpomínky na Milese Davise (např. Flamenco Sketches, která zazněla v rámci dlouhé úvodní, originálně pospojované medley) zněly autenticky. Kráčivý bas v standardu You And The Night And The Music by rozjařil i notorické studené čumáky. A vůbec, šestaosmdesátiletý kontrabasista byl záviděníhodně čiperný i dokonale okouzlující. Včetně mimoslovních vtípků. Například při představování kapely a potlescích ukazoval na jednotlivé hudebníky, a když nikdo neukázal na něj, ukázal na sebe sám a káravě zakroutil hlavou. Celé to bylo prostě velmi milé a pěkné. Další „rudolfinské“ standing ovations.
Že prý Carter jel poslední evropské turné. Nebylo by divu, dlouhé trmácení utahá i takového juru. Ale tak úplně tomu nevěřím. Ono mu to nedá.
Newyorský JACK Quartet (La Fabrika, 6. 11. 2023) dostal náročnou a lichotivou objednávku od samotného Úžasného Šílence Tvorby a zároveň sebevydavatele Johna Zorna. Natočit komplet jeho smyčcových kvartet, který má vyjít v příštím roce. Když už měl ansámbl náročný repertoár v malíku, ostatně se Zornem spolupracuje dlouhodobě, byl by hřích nevyrazit s ním na pódia. Zvláště když další dobrý důvod představují Mistrovy nedávné (2. září) sedmdesátiny.
O rozumem těžko pobratelných kvalitách kvarteta už jsme se přesvědčili v rámci Strun podzimu 2019, kde JACK brilantně zahráli Xenakise. A zase z nich padla čelist. Zatěžkávací zkoušku představoval hned úvodní kvartet Cat O’Nine Tails. Tedy Devítiocasá kočka, pojmenovaný nikoliv dle tahání zmíněného zvířete za ocas (i když…), ale nechvalně známého biče používaného kdys k tělesným trestům v námořnictvu Britského impéria i leckde jinde. Tady šlo spíše o bič na interprety. Ve skladbě se střídají momenty atonálních i disonantních náporů s kratičkými, v nelogických intervalech přetrženými střípky konvenčních melodií a aranžmá, asi jako když se ladilo staré analogové rádio. Jednotlivé střípky či spíš šlehy hudby ovšem naskakují ve zcela odlišných a zásadně nečekaných tempech a rytmech. Kvarteto ovšem nastupovalo a hrálo filigránsky přesně jako jeden muž, a navíc s naprosto sebejistou dynamikou. Dát dohromady suverénní interpretaci takhle škodolibého kusu může jen naprosto špičkový ansámbl. Až se chce citovat novodobou filmovou klasiku „teda, to muselo dát příšernou práci, přitom taková blbost, co“? Samozřejmě však o žádnou blbost nejde, dopad na posluchače byl dokonale sugestivní. Zorn i JACK jsou mistři náladotvornosti.
Což potvrdil i následující kvartet The Alchymist, s tenkými houslovými průběžnými tóny, udržujícími napětí, výbuchy energie „jak při bouřlivé reakci prvků“, s nepřeslechnutelným „tajemnem“. Ve druhé půli zornovská hudební mystika nadějeplných (The Remedy Of Fortune) a temných (Necromonicon) odstínů kulminovala. Za mě, z vybraných koncertů, vrchol letošních Prague Sounds.
To, že tentokrát Angélique Kidjo (Fórum Karlín, 7. 11. 2023) přivezla program Remain In Light, neznamenalo, že by přehrála coververze celé památné desky Talking Heads od začátku do konce a nic jiného. Ovšem zazpívala z alba naprostou většinu písní (sedm), ve verzích tak autentických, že se o tom Afrikou inspirovaným Byrnovi, Enovi a spol. ani nesnilo, zapuštěnou mezi vlastní best of a další předělávky. A místo vynechané Seen And Not Seen, jako dokonale euforizující přídavek, přihodila další úpravu Talking Heads. Burning Down The House z desky Speaking In Tongues. V té době už „barák“ opravdu „hořel“.
Ale ne, že by předtím paní Angélique posluchače šetřila. Při The Great Curve, kterou věnovala „všem ženám, ale hlavně Tině (Weymouth), která musela zemnit celou tu chlapskou kapelu“, už část publika nevydržela, a vydala se tančit do uliček. Tehdy si asi publikum řeklo, že sál měl být upraven spíš na stání, ne na sezení, což však není žádná výtka k pořadatelům. Ostatně samotná zpěvačka se brzy postarala, aby koncert opravdu na stání byl. Houses In Motion uvedla nekompromisně: „Teď dáme funky, tak koukejte všichni vstát a tancovat.“ Když později náhodou někdo v prvních řadách při Once In A Lifetime znaveně usedl, přehrávaně se zamračila, provedla výmluvné gesto rukama… a jistě, diváci poslechli a zase vyskočili.
Samozřejmě však nešlo jen o nějakou afro-taneční show. Nad hybnými groovy Kidjo nezapomněla na poselství protiválečná a lidskoprávní (Choose Love, Free And Equal). V podobě převzaté písně Bemba colorá vysekla poklonu „ženě, která mě jako malou probudila a inspirovala, Celii Cruz“. Úvodní promluvou připomněla, že z evolučního hlediska je kolébkou lidstva Afirika, což diváky roztleskalo a rozezpívalo. Není divu, všichni jsme z Afriky, že. Převzatina afrického evergreenu Pata Pata z repertoáru Miriam Makeba, ve finále před přídavkem, ještě přihodila vyschlé klestí do už tak rozpáleného ohniště. Dokonalý léčebný program na podzimní splín.
Což ostatně platilo pro všechny dosavadní koncerty festivalu Prague Sounds, v rámci kterého se ještě chystali vystoupit Alva Noto & Ensemble Modern, Owen Pallett, Nathan Fake, Kofi Stone a Bert & Friends.
Tomáš S. Polívka