Přes pět a půl dekád s Jeffem Beckem 

Už si nějaký čas musíme zvykat, že do nenávratna mizí ti, kteří od druhé poloviny 60. let začali s nevídanou energií, vynalézavostí a tvořivostí budovat úplně jinou, svěží, mnohotvárnou a brzy prakticky celý svět pohlcující muziku. Jakoby na zelené louce. Ale vycházející z pevných základů. Z původního rock´n´rollu, elektrického blues, lidového písničkářství, a tedy country a folku, z doznívající swingové éry, ale i z inspirací ,odbrzděnéhoʻ poválečného jazzu. A tak dále. Přičemž se do popředí začala nezadržitelně prodírat, a minimálně pak několik dalších dekád zcela dominovat, elektrická kytara coby univerzální symbol svobody, generační revolty a zásadních společenských přeměn. A na scénu přicházející velmi šikovní mladí sóloví kytaristé (ne, že by hráli sami!, ale měli hlavní instrumentální roli), navazující na práci předchůdců z výše jmenovaných žánrů, objevovali za pochodu doposud netušené zvukové možnosti trojčlenky kytara – přídavné efekty – mocná aparatura. Definovali tak zcela nový instrument s nečekanou šíří výrazu a zároveň se, povzbuzováni na koncertech nadšeným publikem k dalším a dalším uvolněným improvizacím, stali čímsi jako nositeli ducha doby, oné opojné svobodomyslnosti. A ačkoli doposud všechno svěží a neslýchané přicházelo už od konce prvé světové války z USA, v oněch ,zlatých šedesátýchʻ do toho s ohromující razancí vstoupila Británie. Třemi kytarovými esy, na něž z druhé strany Atlantiku zprvu jen koukali s ústy dokořán – Erikem Claptonem, Jeffem Beckem a Jimmym Pagem. Prostřední z nich, originál par excellence, k prudkému zármutku zdaleka nejen kytarového světa zemřel 10. ledna poté, co se nakazil bakteriální meningitidou. Bylo mu 78 let. Když jsme ho ale loňského 11. července v pražské hale O2 Universum zase okouzleně poslouchali a sledovali, zdál se nesmrtelný. Zůstala taková aspoň jeho hra. Cosi jako průvodce jejími oficiálními záznamy třeba začít u kapely, jíž nikoli náhodou kdysi prošli všichni tři výše jmenovaní britští kytaroví králové – The Yardbirds.

Zkraje výhradně rock´n´rollovo-bluesová klubová sestava poutala pozornost hlavně mimořádným talentem Erika Claptona. Ještě ani ne dvacetiletého obdivovatele bluesových virtuosů, B. B. Kinga, Magic Sama, Johnnyho „Guitar“ Watsona, Otise Rushe nebo Buddyho Guye, který ze směsi jejich stylů stvořil styl vlastní, efektní, uvádějící posluchače takřka do transu. Když ale manažer i gramofirma usoudili, že je třeba usilovat o hitparádové zápisy, „nothing but the blues“ tehdy neuznávající Clapton svižně odešel ke kapele Johna Mayalla. S níž mohl cele provozovat hudbu svého srdce a stačil natočit sice jediné, nicméně pro další vývoj elektrické kytary doslova převratné album Blues Breakers with Eric Clapton (1966). 

Jeho místo v Yardbirds zaujal v březnu 1965 o malinko starší Jeffrey Arnold Beck (* 26. června 1944), o kterém se mezi muzikanty sice vědělo, ale zatím v žádné známější skupině nefiguroval. Jako Eric propadl černé bluesové kytaře a ještě předtím, dokonce asi o něco víc, brilantně swingujícímu Lesu Paulovi a nejlepším hráčům rockabilly, počínaje Cliffem Gallupem z The Blue Caps, doprovodné skupiny Gene Vincenta. Ale natáčet songy s hitovými ambicemi mu žádné morální potíže nečinilo.  

 

Už si nějaký čas musíme zvykat, že do . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář