Průlety folkovou pamětí

Michal Jupp Konečný (1942) byl téměř u všeho, co v minulém půlstoletí hýbalo naší folkovou muzikou. Stál u zrodu a fungování devatenácti rozhodujících ročníků festivalu Porta (1971–1989), téměř dvaceti svojšických Slunovratů i Letorostů, řady strážnických Zahrad, čtyřiadvaceti Folkových růží a mnoha dalších. V sedmdesátých letech vedl Malostranskou besedu v Praze, v letech osmdesátých vytvořil z klubu Na Petynce nepřehlédnutelnou folkovou scénu, po roce 1989 založil a vedl jednadvacet ročníků časopisu Folk & country.

Nyní vydává tato nepřehlédnutelná organizátorská osobnost v nakladatelství Galén paměti pod názvem Průlety folkovou pamětí. Z knihy přinášíme ukázku.

 

 

 

ČESKÝ KRUMLOV

(1973–1976)

 

V normalizaci přituhuje. Muzikanti a organizátoři akcí se nevzdávají a začínají pružně vymýšlet různé fígle a finty, jak se přece jen na scénách udržet. V Praze, která doposud tlakům odolávala nejlépe, dochází najednou k obratu. V jediném roce nám zaříznou pod rukama jak písničkářský Folk Music Festival, tak i největší akci v žánru – Folk & Country Festival v prosincové Lucerně.

Tou dobou už naše parta soustředěná kolem Folk & Country Klubu zároveň dělá třetím rokem Portu. Poprvé v Karviné, podruhé v Sokolově. To už oficiální pořadatel Česká tábornická unie přestal existovat, její zaměstnance aspoň pro začátek spolkl nově vzniklý Socialistický svaz mládeže a s nimi i Portu. Ale Portu děláme my a zatím se do toho nikdo nešťourá. Akorát musí na jevišti viset znak SSM.

Po úspěšném ročníku 1972 nově dosazeným představitelům z ÚV SSM dochází, že v úspěšném Sokolově by mohlo proběhnout něco politicky zásadnějšího. Jejich první nápad, že by to mohla být Porta, se nám ještě podaří shodit ze stolu. Tak vznikne Festival politické písně Sokolov a Porta musí jít zase o dům dál. Nový politický festival plní svazákům body. A my se bláhově domníváme, že Porta už nebude tolik sledovaná. Dlouho nám to nevydrží.

Znovu jsme postaveni před dilema, kde vlastně s Portou v roce 1973 zakotvit. A tady se rodí pragmatická myšlenka, jak zachránit řadu akcí, které vlastně byly zakazovány. Vzít je do systému Porty, aby se staly její součástí.

Jednoho zimního večera stojím v Malostranské besedě u baru s bratry Malhockými z českokrumlovské skupiny Létavice a začínáme vymýšlet, jak by se ten zaniklý Folk Music Festival dal přesunout z Prahy do Českého Krumlova. Po čtvrtém panáku je myšlenka Českokrumlovského folkového festivalu na světě. Zrodila se legenda.

Stejně tak je důležité podpořit bluegrass a country komunitu, která je na tom vzhledem ke svým americkým kořenům ideologicky nejhůř. V Jablonci nad Nisou měla country hluboké muzikantské kořeny. A taky tam proběhl jakýsi zkusmý country festival. Country část Porty se tedy stěhuje tam. Trampská část festivalu se ocitá v Litomyšli a také autorská soutěž trampské písně má své setkání v září v Hostomicích u Bíliny. Aby toho nebylo málo, v prosinci se odehrávají Ozvěny Porty přímo v rodišti festivalu v Ústí nad Labem. To je takový chabý pokus o proniknutí zpátky do severočeské metropole. Tehdy si ještě naivně myslíme, že Porta by se měla do Ústí vrátit. Už o dva roky později z toho vystřízlivíme.

Trampská část Porty s hosty z ostatních žánrů probíhá v pohodě v Litomyšli v útrobách starobylého Smetanova domu. Ale v Jablonci nad Nisou tvrdě narážíme. Zdejší funkcionáři sice tuto část festivalu povolili, ale zakázali přístup veřejnosti(!). Pocity bezmoci nelze popsat. Ale pořád dál zkoušíme tu skálu prorážet. Soutěž country a bluegrassových kapel probíhá tedy unikátně za zavřenými dveřmi divadla a jedinými diváky mohou být soutěžící kapely a porota. To je v našem rozletu první opravdu velký náraz na postupující normalizaci.

Naopak na jihu v Českém Krumlově se daří. Když máte lidi, možnosti a prostor, dají se věci do pohybu. Dosud jsme všechny festivaly pořádali v nějakém kulturním domě nebo divadle. Český Krumlov nám ale poskytne obrovské zázemí a množství historických prostředí, něco nevídaného. Je možné hrát kdekoliv a v každém tom místě nacházet novou kvalitu, která s folkovou muzikou nějak rezonuje. Už se nehraje jen na večerních koncertech jako na předchozích Portách. Muzika zní po celé dny a noci na recitálech na různých oficiálních i neoficiálních scénách po městě. Tohle je jiný druh festivalu, a ten pak rozvíjíme všude, kam jsme s muzikou dorazili. Inspirovali se tím i další festivaloví pořadatelé. Předpokládám, že Český Krumlov jste někdy navštívili, takže víte, o čem mluvím. Tenkrát město bylo dost sešlé (které město za komunistů nebylo), přesto zvláštně krásné.

Soutěž folkových skupin probíhá v Maškarním sále českokrumlovského zámku, kdežto autorská soutěž se odehrává na druhém břehu v sále Divadla. Ve vedlejším kině jsou recitály, stejně jako v dalším klubu Luna. Hráli tam jihočeští Minnesengři, Létavice a Bakaláři, pražská legenda Blátotlačky, samozřejmě původní Marsyas, Spirituál kvintet nebo kapela Bohdana Mikoláška, Hutka, Merta, Lutka, Voňková, Homolová… Jo a taky na poslední chvíli přihlášená skupina Toronto, což byl (pro nepamětníky) původní název Brontosaurů. Myslím, že mi Honza Nedvěd dodnes neodpustil, že jsem je zařadil do folkové části festivalu a ne mezi trampy.

Na zahradě divadla s krásným výhledem na zámek mají muzikanti eldorádo pro sessiony a do rána otevřený bar. Tam je také v divadelní dílně sídlo festivalového štábu a dokonce se tam vejde i redakce festivalového zpravodaje, který vychází každý den. V dalších ročnících už nám to nestačí, a jak dobrovolníci přinášejí novinky a recenze, vychází zpravodaj i několikrát za den.

Vyvrcholení festivalu se odehrává na otáčivém hledišti v zámecké zahradě. Tenkrát byla konstrukce menší než dnes a sedadla dávno dopředu vyprodána. Jenže vykukové přelézají zeď do parku a usazují se u paty točny. A pokaždé, když začne rotace k další scéně, zvednou se a přebíhají na nové místo.

Koncert i festival proběhnou úžasně. Organizoval jsem toho v životě opravdu dost, ale na silnější zážitek si nevzpomenu. Nad celou zemí už leží těžká deka normalizace, ale tady se daří festival svobodně tvořit a radovat se. Nikdo do toho nešťourá. Zatím.

 

* * *

 

V roce 1974 už Portu rozevlátou do všech koutů země neudržíme a všechno se to zase sesype na jednu hromádku ve Svitavách. V Krumlově z ní zbude jen folková část autorské soutěže. To už je ale jen přívažek k samostatnému Českokrumlovskému folkovému festivalu. Ten roste a krásní a stává se živou legendou. Dnes, kdy je kdejaký hrad nebo zámek obsypán folkem, se vám to může zdát normální, ale tenkrát to byla jediná událost svého druhu. Všechno, co přišlo potom, například další legenda – Prázdniny v Telči – si do vínku dávalo to nejlepší z Českého Krumlova.

Začátkem září roku 1976 chystáme čtvrtý ročník. Festival už má jméno a kromě normálních diváků se sjíždějí i novináři, kritici i lidé z gramofirem. Pozval jsem tituly tehdy i dnes zvučných jmen: Spirituál kvintet, C & K Vocal, Banjo Band Ivana Mládka, Adriana Bohdana Mikoláška. Taky Marsyas se Zuzanou Michnovou a Petrem Kalandrou, Kantory, Berany a samozřejmě celý Šafrán: Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Petr Lutka, Dáša Voňková, Zuzana Homolová… A to jsou jenom špičky. Kromě nich se objevuje také spousta dalších kapel a písničkářů. Přitom někteří už mají v jiných regionech zákaz. Ale i tady jsou složky stranostátu bdělé. Předchozí ročník budil jejich nelibou pozornost, zejména koncerty písničkářů ze Šafránu na zahradě kláštera a dalšími výstřelky. Opadané fasády a neskutečný smrad Vltavy z papíren ve Větřní nevadí. Ale trampsky oblečené publikum ano.

Poprvé je festival vyprodán už na jaře v předprodeji, což je novinka. Většina festivalů tehdy předprodej neměla, prodávalo se až na místě. Ale o Krumlov je tak obrovský zájem, že se to musí řešit. Moc ještě stále váhá, ten festival je už velmi populární a známý, ale nakonec se soudruzi rozhodnou.

Tři dny před festivalem máme v Praze v Malostranské besedě poslední produkční poradu. Přímo tam přichází telefonát z Českého Krumlova, že festival je zakázán. StB si vyžádala od krumlovských pořadatelů adresář všech, kteří si zakoupili vstupenku (měli ho právě díky předprodeji). Estébáci je obcházejí v jejich domovech po celé republice (i na Slovensku samozřejmě), aby jim řekli, ať do Krumlova nejezdí, protože festival je zakázán. Taková přátelská rada. Sdělený důvod zákazu byl docela zábavný: souběžně s festivalem se v Českých Budějovicích koná výstava Země živitelka a na ni se chystá i sám soudruh Husák. Policejní složky mají strach, že by silnice na jih lemovali stopující špinaví trampové.

Stejně hodně lidí přijede (a vypráví, jak jim obcházející příslušníci StB vyděsili rodiče). Řekl bych, že většina. Někteří proto, že se u nich StB nedozvonila, jiní z hecu nebo ze zvědavosti, co bude. A přijela taky řada muzikantů. Takže nezůstaneme sami a festival pokračuje, byť v ilegalitě, na tábořištích a loukách kolem Českého Krumlova. Nic se nestane. Žádné policejní složky nezasáhnou a po několika dnech se lidi rozjíždějí do svých domovů. A my si s Krumlovskými stvrzujeme, že není všem dnům konec a že jakmile bude možné festival v Českém Krumlově obnovit, začneme na přípravě dalšího ročníku pracovat.

To skutečně nastane v roce 1981. Dodnes je mi záhadou, jak to, že to tenkrát prošlo. Snad byl Krumlov natěšen otevřením nové zámecké jízdárny jako kulturního stánku, snad se vyměnili nějací místní papaláši nebo se možná už trochu pozapomnělo. Festival nemůže mít původní název, dostává jméno Letokruh. Koná se bohužel jenom jednou, a i když státní moc hlídá, důvodem není zákaz. Překvapivě nás zaskočil obrovský zájem diváků, kteří do Krumlova přijeli. Už je období, kdy se o folk zajímá několikanásobně víc lidí než na začátku sedmdesátých let. A tak narychlo improvizujeme. Program, který se odehrával v zámecké jízdárně, se o hodinu později koná v kinosále a o další hodinu později běží v sále Divadla. Kapely jenom přecházejí, hrají třikrát a diváci jsou na svých místech. Hodně hektické. Další ročník nemáme odvahu otvírat, protože Krumlov je malý a zkušenosti z Porty ukazují, že by to bylo ve zdejších omezených prostorách riskantní až neřešitelné. Vždyť ve Svojšicích na Slunovratu je tou dobou už deset tisíc diváků.

Další obnovení, už pod původním názvem, chystáme od roku 1989 a po Listopadu není co řešit. Festival zakotví na dolní zahradě zámku, kam se vejde několik tisíc lidí a už to je to klasické velké setkání. Pořádáme ho společně tak jako dřív s českokrumlovským Domem kultury. Ten je později zrušen a my zůstáváme v osamělé pořadatelské pozici bez zázemí na místě. Navíc nový kastelán zámku, pan Slavko, v roce 1994 dramaticky ruší všechny kulturní akce, které se v zámku a v jeho okolí konaly. I my jsme vyhoštěni. Nacházíme nové místo, nádvoří českokrumlovského pivovaru Eggenberg.

Poslední úder přichází téhož roku odjinud. Jistá agentura se rozhodla, že v Českém Krumlově bude pořádat festival vážné hudby. Tomu samozřejmě pobyt folkových diváků ve městě vadil. Tak se starosta zasadí o to, že i v této velmi liberální a svobodomyslné době je festival zrušen. Starosta to vzkazuje po své sekretářce. Abych byl přesný: mohl se konat jiný měsíc, ale protože muzikanti měli už všechny další víkendy obsazené, vyšlo by nám pořádání letního festivalu na říjen. Prostě jsme vyhoštěni. Bolí to. Ale my nejsme zvyklí se vzdávat. Za čtrnáct dní, co zbývají, přesuneme festival kompletně do Týnce nad Sázavou. Tam se má po několik ročníků výborně pod názvem Setkání, a když mu Týnec začne být malý, zamíří do amfiteátru na Konopišti.

A to je konec historie českokrumlovského festivalu. Myšlenky krásného festivalu v krásném městě jsme se nevzdali: brzy došlo ke vzniku Folkové růže v Jindřichově Hradci, která je takovým jeho volným pokračováním v krásném historickém prostředí.

Jen tak mimochodem, v té době už celý pivovar Eggenberg vlastnil jistý František Mrázek, takže kdyby se býval festival uskutečnil, mohly se stát folkové akce dobrým prostředkem pro praní špinavých peněz. Škoda.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *