PUMA BLUE: Croak Dream

Smrt se na deskách Jacoba Allena alias Puma Blue objevovala už dříve, tentokrát však dostala podobu určující celý jejich svět. Album Croak Dream, čtvrté v diskografii v USA usazeného Brita, vyrostlo z opakující se noční můry o vlastní smrti a z otázky, zda by znalost jejího času a způsobu změnila náš život. Puma Blue přitom na existenciální tíhu nereaguje ještě větším uzavřením do sebe. Naopak. Jeho dosud nejodvážnější nahrávka jako by se pokoušela z bezprostřednosti konečnosti vytěžit důvod k riskování. Allenův zastřený falzet a intimní písničkářství zůstávají, kolem nich se však tentokrát neustále proměňuje prostor. Triphopové beaty, dubové ozvěny, jungle, jazz, rozlámaná elektronika, krautrocková repetitivnost i hlučnější kytary se neskládají do efektní přehlídky vlivů, nýbrž do neklidné snové logiky. Zbavte hudbu Davida Lynche makabrózního pelu a přidejte jí více britské elegance, a náhle stojíme před Jacobovými dveřmi. Už úvodní Desire, jehož prvotní kytarový záznam vznikl na telefon v hotelovém pokoji, střídá křehkost s téměř fyzickým náporem. Hold You se pohybuje v portisheadovsky přízračném trip hopu, zatímco titulní, téměř šestiminutové Croak Dream vystavuje z repetitivního pulzu, dubových detailů a nervních kytar postupně houstnoucí zvukovou halucinaci à la Archive. Důležitější než jednotlivé ingredience je ovšem způsob, jakým deska dýchá. Allen a producent Sam Petts-Davies v Real World Studios pracovali s improvizacemi, páskovými smyčkami a fragmenty, takže hudba působí současně pečlivě komponovaně i nebezpečně nestabilně. Kolekce Croak Dream je krásná právě v okamžicích, kdy se začíná drolit: intimita tu není synonymem tichosti a experiment není samoúčelnou dekorací. Puma Blue našel na letošní novince způsob, jak vlastní úzkost rozpohybovat. A díky tomu jeho hudba snad ještě nikdy nepůsobila tak živě. Možná i proto v květnu odehraný koncert v Paláci Akropolis byl dobře skrytou energickou událostí, aniž by autor musel odhodit submisivní písničkářský plášť.