Album měsíce května

5_burianJan Burian: Jak zestárnout
Jan Burian drží prst na tepu doby. Doby, kdy zpíval jen za doprovodu  piana, jsou dávno pryč, i když si někteří stále říkají, že v takovém prostém pojetí jsou jeho skladby nejpůsobivější. Jeho desky jsou však plné elektroniky a mají hutný zvuk. A přesně v takovém duchu se nese i jeho poslední album, kde za aranžemi opět stál jeho syn Jiří, který také nahrál skoro všechny nástroje s výjimkou bicích (o ty se postaral Jan Janečka) a dechů v posední skladbě. Název tak dostává jiný význam, ukazuje, že stáří nemusí být utopené v pominuvší minulosti a stát na návratech ke kořenům. Burian neustává a hledá, takže stárne s dobou a nepůsobí jako anachronismus. Samozřejmě, že zvolený přístup má své úskalí. Divadelně šansonový projev písničkáře neladí vždy s hutným zvukem a aranžmá, pohrávání si s projevem občas neladí s přece jen jednorozměrnou elektronikou. Propojení není vždy integrální, občas jde hudba proti frázování zpěvu. Jakmile je však hudba méně agresivní, útočná a tlumenější, s Burianovým zpěvem naopak dokonale ladí. To jasně ukazuje titulní skladba, které dominují proplétající se smyčky a elektronické zvuky jak od nějaké avantgardní party pohybující se mezi lo-fi, experimentem a trip hopem. Triphopový Požár představuje další vrchol. Figura bicích je hnacím motorem, ale nestrhává na sebe pozornost a dává prostor tajemným efektovaným zvukům, nervnímu vpádu kytary a tlumené minimalistické figuře vzdáleného piana. Dobře je vymyšlený i doprovod Ostrých loktů s magickou figurou tomů, která je rozhodně lepší než obligátní bum – plác, a šikovně pokroucenými zvuky kytary a analogů. Úzkost spojuje minimalistickou africkou balafonovou figuru s elektrickým pianem, mnoha podivnými zvuky a deformovanými hlasy vytvářející paranoidní atmosféru strachu z jaderných hlavic ve světě, který je z větší části umělý. Patrné je to i v dubovém V čemkoli, spojení reggae fi gury basy okořeněné vrstvami echovaných zvuků s Burianovým zpěvem funguje překvapivě dobře, i když má písničkář k jamajským toasterům dost daleko. Dub mu ale umožňuje expresivnější projev. Dobrý dojem bohužel shodí příliš vypíchnutý refrén, jako by šlo o nějaký soul pop.
Jan Burian však zvládá i agresivnější, důraznější polohu, v přímočarých písních, které na sebe strhnou pozornost jako první. Povedené je už úvodní úderné Ani sms s hutnými údery elektrického bubnu a houkáním syntezátoru, má důraz a tvrdost NIN s názvukem blues. Jen v mezihře tlak až příliš poleví, aby dostal větší prostor hlas, a drive se vytratí. Lepší je proto Tristan a Izzzolda s hutnými bicími, vůdčí basou a výraznou elektronikou, kde Burian opět dokázal najít adekvátní pěveckou polohu. Ladí s důraznou hudbou, a přitom se mu daří popisovat internetový flirt, kdy se Izzzolda ráno odhlásí a jde vzbudit děti. Opět jeden z vrcholů alba.
Ovšem Pitomci ukazují úskalí přímočarého přístupu. Jan Burian dokáže vyjádřit vztek v přímočaré skladbě, ovšem není jasné, proč má hudba působit jako eskapády čarodějů s moogy Add N To X. Stejně dobře by mohl být doprovodem syrový rock a la Grinderman nebo mišíkovský blues rock z takového Šmajdáku a ploužáků. Typické písničkářské pojetí je Burianovi přece jen nejbližší a závěrečné Na hřbitově v Ruzyni odmítající konzumní společnost ženoucí se za slevami, ukazuje, že propojení aktuálních postupů s rockovou tradicí a akustickými nástroji funguje nejlépe, kytara a dechy a dávají písní lidský rozměr.
Při programování Jan resp. Jiří Burian místy málo pracoval s těmi na první poslech neznatelnými změnami barvy zvuku a akcentu, aby nebyla kolečka stále stejná jako u synthipopu zkříženého s EBM, na což doplácí Evženův smích i závěr Reného, kde elektronika a sbory působí spíš jak další ingredience do pověstného dortu pejska a kočičky, kde splašený syntezátor a rovné bicí vše necitlivě převálcují. To jsou však jen drobné chyby. Při hledání se nelze vyhnout ani omylům.
Hlavní totiž je, že Jan Burian měl co říci. Tentokrát je cítit, že si jen nehraje, ale mluví ze srdce. Je zklamaný, rozčarovaný a nespokojený a má potřebu to vyjádřit, když všude jsou „ignoranti burani a hovada / a ta jejich věčně blbá nálada / jak mám zůstat aspoň trochu nad věcí? / Všude samej dacan tupec imbecil!
Buriana unavuje marné pinožení hovniválů tlačících svou kuličku: „Vědí to ptáci Vědí to mouchy Vědí to šídla / Na cestu vzhůru nestačí lokty / musíš mít křídla“.
A vadí mu konzumnost stádní společnosti: „Mrtví vědí svoje takže radši mlčí / Kousek odtud vládnou povánoční slevy / Lidi se tam tlačí, oči mají vlčí… // Anděl o těch slevách nic neví / A mně se ty věci z hloubi duše hnusí“ i její tlak „Evžen se neumí smát / Ani se neusmívá / Mám ovšem v pracovní náplni / že se to musí.“ U tak dobrých textů mrzí každá drobnost, která se nepovedla.

Indies MG, 2012, 45:57

Přidat komentář