Stalo se to hned při poslechu ani ne minutové úvodní skladby Výkřiky, kolektivní to volné improvizace celého tria plné přefuků saxofonu, flétny, neartikulovaných pokřiků, tónů kytary hledajících společnou řeč s ostatními zvuky a potvrdila mi to následující elektrizující skladba Podruhé uvedená rituálně pojatými bicími s vazbícími a drnčícími zvuky Zelenkovy elektrické kytary. Najednou jsem získal osobní dojem, že se zacelují poslední přetrhané vazby přirozeně souvislého vývoje našeho jazzu s dávnými stylovými posuny na světové scéně kvůli návykům totality rozhodovat ideologicky také v uměleckých oblastech po roce 1970. Tímhle zacelením je v našem případě návaznost na ojedinělý avantgardní počin jazzrockové syntézy dramaturgie Supraphonu, na LP pojmenované Coniunctio. To slovo latinsky sice jednoduše znamená spojení, to však může být také jen zdánlivé, například ocitnou-li se v našem dalekohledu za sebou dvě vesmírná tělesa. V případě jazzu a rocku se však jednalo o propojení založené na existenci společných kořenů moderní západní populární hudby a jazzu. V Coniunctiu se představila hudební fúze dvou našich nejzajímavějších mladých kapel z obou břehů. Obě byly věrozvěsty tuzemského rockového a jazzového vývoje: freejazzově nesmlouvavé Jazz Q Praha, tehdy ještě pod společným hudebním vlivem Martina Kratochvíla a Jiřího Stivína, s kytarovým fenoménem naší rockové scény Radimem Hladíkem a jeho Blue Effectem. Reedici z roku 2001 vřele každému doporučuji!
Ale zpět k Projektu Z. Ten ukazuje, jak se přes tři desetiletí posunula tato syntéza z bodu coniunctia: rytmika Daniela Šoltise je komplikovanější i v nejvíce „rockujících“ pasážích. Tak, jak hraje Marcel Bárta na tenorsaxofon nebo basklarinet, hrával odvážně a spontánně Stivín právě po rozpadu Jazz Q ve svém triu. Bárta se však jeví přemýšlivěji při rozvíjení sóla, v duchu skladby, aby ji to zvýraznilo, aby ji obohatil. Platí to u něj jak ve volnějších pasážích, tak v lyričtější poloze. Tehdejší free jazz stavěl programově více na živelnosti – patří to k projevům novinek avantgardy, k jejím úkolům patřilo také znejistit konvence. „Stivínovské“ freejazzové ozvěny lze také přisoudit sólům fl étnisty Rodriga Pareja, slyš Marš ven v pojetí nepostrádající hudební humor. Nebo také Parejovu vokalízu v krátké Kuličce s jediným zvukem – zapouzdřené kuličky pohybující se v kruzích. Projekt Z však nemá prvoplánovou freejazzovou 
nebo jazzrockovou koncepci, představuje na vysoké úrovni současnou podobu moderního jazzu obohacenou ohlasy progresivního jazzu. Krásně to dokladuje baladizující Rubato Boom Is Over. Ve skladbě Police prožijete její vývoj od jednoduché kytarové melodie, postupně se zrychlující, k zádumčivému dlouhému sólu Bártova tenorsaxofonu, pod nímž se zrodí vysloveně rockové fráze kytary s bicími, z akordů se nakonec vyloupne Zelenkovo „hard“ sólo. V krátkém závěru této skladby zní kytara už opět něžně v dialogu se saxofonem – zcela v duchu avantgardy oblíbená coda divokých skladeb, jak podotýkal Karel Velebný. A následující opět krátký Motůrek: v něm drnčící perkusní kulička doprovodí „dýchající“ fl étnu. Také Z.M.R.D. má své návaznosti na jazzovou avantgardu, a to z těch pozoruhodných chvil, kdy docházelo k dotekům se zvukovými experimenty soudobé hudby. Podobně například Music Box se sólem fl étny podkreslovaným tóny basklarinetu. Přechody mezi free jazzem a rockem slyšitelně obdobnými v Coniunctiu, se zřetelně vyznačuje Raketa. Drsným freejazz-rockem je písničkově krátký Prozaik. Naproti tomu si lze se saxofonem prozpěvovat jednoduché melodické téma následujícího pomalého Last Call Blues. Závěr alba končí nostalgicky, když se Bártův tenorsaxofon doslova rozněžní ve skladbě From One Dream To Another. Rodriga Pareja, španělského fl étnistu vystudovaného v Holandsku, Zelenka potkal v roce 2009 na jazzové dílně v Kanadě a ten do výsledné podoby Projektu Z svou fl étnou a vokálem výrazně zasáhl. Autorství skladeb je převážně kapelníkovo, ostatní vzešly ze společných improvizací.
Petr Zelenka, Marcel Bárta, Rodrigo Pajero, Daniel Šoltis: Projekt Z (Animal Music, 2011, 54:09)