Chris Potter (*1971) v nomenklatuře světových tenorsaxofonistů zaujímá už deset roků jedno z předních míst, jeho umění uznávají velikáni Wayne Shorter, Joe Lovano, Joshua Redman a dokonce i Sonny Rollins, o Branfordovi Marsalisovi nemluvě. Když dvakrát Potter vystoupil v pražském Lucerna Music Baru, bylo vždy poloprázdno (poprvé se skupinou Mike Mainieriho, podruhé s vlastním kvartetem), což znamenalo indikaci rozhledu současného zdejšího publika. Nelze mít iluze, že Chris Potter má v Americe posluchačský úspěch, ale v každém případě průběžně koncertuje a vydává nekompromisní alba, například Vertigo, Unspoken, Gratitude, Traveling Mercies, Lift-Live In Village Vanguard a naposled UNDERGROUND (Sunny Side/ Universal, 2006, 73:27). Potter byl zázračné saxofonové dítě, jako teenager exceloval v hardbopovém souboru trumpetisty Reda Rodneyho, pak spolupracoval s rytmikou Dave Holland – Jack DeJohnette a s kytaristy Johnem Scofieldem i s Jimem Hallem. Elektrická parta Underground disponuje dvěma elektrickými kytaristy (Wayne Krantz a Adam Rogers), Craig Taborn hraje na klávesy Fender Rhodes a Nate Smith na bicí. Kromě balady Billyho Strayhorna Lotus Blossom, hitu Radiohead Morning Bell a překvapivě i Yesterday jsou všechny skladby Potterovy. Ale vtíravá melodie, která Johnu Lennonovi spravedlivě šla na nervy, zde zazní v natolik vynalézavé Potterově transformaci, že McCartney by se mu mohl jen hluboce uklonit.
S tímto Potterem se to má jako s trumpetistou Dave Douglasem, lze o něm říci, že umí všechno. V případě Undergroundu jde o funk, tedy gravitačně utvrzovanou a zároveň odsýpací zatloukanou paličku. Čítankově by to šlo popsat jako ,jazzový bigbít‘, kdyby Potter průběžně neobohacoval pevnou taneční strukturu metrorytmu invenčními serpentinami nekonečných melodických nápadů. Nebo jako rhythm & blues v novodobé podobě s autorskou pečetí Chrise Pottera, který doma pilně hraje na klavír a hlavně denně několik hodin cvičí na svůj kmenový nástroj tenorsaxofon, zatímco někdy odpočinkově koncertuje i s altsaxofonem, sopránsaxofonem nebo s basklarinetem. Potter na Undergroundu potvrzuje kýžené vědomí souvislosti a navazuje na hudbu nejvýznačnějších kolegů formátu Sonnyho Rollinse nebo Michaela Breckera.