Člověk, jemuž většinu života k výročnímu sčítání v Československu vydaných jazzových desek stačily prsty jedné ruky, může být ohromen skutečností, že loni by mu nepomohly ani prsty na nohou. Je to ale jako s fi my: točí se jich dost, ale není nutné, aby nadšení z kvantity zeslabilo kvalitativní rozlišování. Rozhodně to předznamenává: jsou tu mladí tvůrci a mají možnost svou práci a muzikantský názor prezentovat. Jeví se mi vývojově přirozené, že v prostředí postmoderní prefabrikované a robotizované pop music se začnou jako obranná látka množit muzikanti, kteří se našli v možnostech seberealizace a improvizace v jazzu, dokonce v jeho akustické podobě. Garantem tuzemské archivace současného generačního jazzu je vydavatelství Animal Music, jehož počiny mají vzestupnou tendenci. Neobešlo by se to bez přirozeně pokračujícího prolínání naší scény s evropskou i americkou.
Pojmenování údajně pochází z dětských televizních pořadů, v angličtině má také pár významů, ve slangu dokonce jeden vulgární. To však není podstatné pro fakt, že skupině Muff působící s přestávkami na naší scéně deset let, konečně vyšlo album MUFF (Animal Music, 2010, 57:20). Zvuk kapely je přirozeně ovlivněn ,nuselským uměleckým‘ slyšením hudebního světa přítomností hned čtyř členů NUO – Marcela Bárty (zde tenorsaxofon a sopránsaxofon), kytaristy Jiřího Šimka, klávesisty Jakuba Zitka a bubeníka Romana Víchy; doplněni jsou basistou Jakubem Vejnarem. Přestože album nemá název naznačující nějaký programní záměr, lze jej chápat takto: jako dokořeněné menu různých odkazů na podoby elektrizujícího se jazzu (a experimentujícího rocku) konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Vše začne Zitkovou a Vejnarovou Ufofkou, v níž slyším ozvěny rockových kapel vydávajících se v sedmé dekádě jiným směrem, než nabízel klasický jazzrock přimykající se k líbivému témbrovému projevu. Souvisí s tím také Zitkova skladba Plastic People kolážovaná samplovanou výpovědí svědka koncertu Plastiků z roku 1972. Mimochodem, jeho ,spontánní‘ práskání je zřejmou recitací slohové práce nějakého ,odborníka‘ StB. Absurditu podtrhují ,symfonizující‘ klávesy. Připomínkou nesmlouvavého kytarového jazzrocku je Šimkovo sólo a rytmické pojetí jeho skladby Libanon. Trocha arabského zvukového koloritu v samplované podobě skladbě ani neuškodí, ani nepřinese nic podstatného. Při poslechu Zitkova Zappeling si také uvědomuji, jak odkaz zapomenutých experimentujících kapel (příkladem budiž různorodé hnutí Rock in Opposition) se časem sune a nepoznán ovlivňuje hudbu současnosti. Hudba Muff rozvíjí mnohé z Davisova dusavého rytmického vzorce ročník ’70, také Zawinulovy průkopnické hraní se syntezéry. V každé z desítky skladeb se děje něco pozoruhodného, což nebývá samozřejmostí. Muff a NUO k sobě patří nejen abecedně.
Ač obecně dnešní jazz vychází ponejvíce ze životadárného hard bopu padesátých a šedesátých let (a z něj vycházejícího free jazzu a jazzrocku), srovnáváním jeden rozdíl vyplyne: po rytmické stránce většina jazzu přeci jen poněkud „ztvrdla“ na úkor uvolněného swingujícího cítění. Je to logické, neboť muzikanti už půl století vyrůstají v rytmicky zjitřené éře rockové hudby a jejího integrování do populární i soudobé hudby. Toto se mi připomnělo při poslechu skvělého ,mingusovského‘ koncertu big bandu Katovické hudební akademie nazvaného Mingus’ Children, jehož bubeníkem je momentálně Tomáš Hobzek. Z plzeňské kapely Work in Progress, kterou založil se saxofonistkou Helenou Markovou, se dostal až do ,zvířecí farmy‘ Petra Ostrouchova. Nejdříve se objevil na nahrávce kvarteta Points a už o pár měsíců později s kapelnickým debutem STICK IT OUT (Animal Music, 2010, 59:53). Ten vznikl ve spolupráci s holandským tenorsaxofonistou Cyrillem Oswaldem, americkým pianistou Danem Tepferem a dnes už uznaným basistickým talentem Tomášem Liškou. Oproti aranžérskému přitvrzení Minguse z Katovic (na jejich živou nahrávku z Jazz Docku se těšme!) na své desce předvádí Hobzek, co to je citlivý bubenický projev, jak známe třeba od DeJohnetta či Motiana – nerušit svého pianistu, být v objetí s hrou kontrabasu a naslouchat, což znamená nemyslet na to, jestli jsem dost slyšet. Zaposlouchat se do hry Tomáše Lišky často znamená, že vás strhne na úkor kapely – maně mi napadá třeba Charlie Haden. Přes veškeré potěšení z celku potřebuji podtrhnout promyšlenou hru pianisty Dana Tepfera, pomíjející jakákoli obvyklá výpomocná klišé v improvizaci. Jako natěšený posluchač prožívající od počátku postupnou elektrifi kaci rock’n’rollu a vývoj jazzrocku, mám dnes často ,elektrických výbojů‘ plné uši, proto mě naše nové akustické kapely dělají radost. Vím odjakživa, že energie skvěle zahraného jazzu je záležitost vnitřní, nezávislá na hlasitosti nebo elektronických efektech. Hra Hobzekova kvarteta to dokládá.
Se sehranou dvojicí Hobzek – Liška se scházíme také na projektu POINTS (Animal Music, 56:24, 2010) saxofonisty a klarinetisty Luboše Soukupa a trumpetisty Miroslava Hloucala. Zvuk kvarteta zpestřují v některých skladbách další nástroje – sopránsaxofon, altsaxofon a klarinet Petra Kalfuse, basklarinet Marcela Bárty, trombón Jana Jiruchy, udu drum Milana Cimfeho a hlas Doroty Barové (napomáhá ,podvečerní‘ náladě závěrečné Lulu On The Bridge, což mi stylově připomnělo Ewu Wanatovou z NOVI s orchestrem Jana ,Ptaszyna‘ Wróblewského). Hloucal si také zahraje na kalimbu. Ani ne půldruhaminutová úvodní Čas ukáže Soukupa a Hloucala je ukázkou expresivního hard bopu už koketujícího s free jazzem, hudba plynule přejde k White Dominique a záměr celého alba je defi nován: soudobý moderní mainstream opírající se o vlastní tvorbu s vědomím souvislostí, melodická témata, skvělý sound s dominující souhrou trubky se saxofony. K nádherně povedeným kouskům patří Hloucalovo Morning On The Yard, k jehož barvě přispívá zvuk klarinetu, před závěrem skladby dueto s trubkou nad opět pozoruhodnou hrou Liškovou. Jeho sólo nás doprovodí do prologu skladby Evening On The Yard – opět: melodický klarinet v dialogu s trubkou.
Norské trio pianisty Vojtěcha Procházky s bubeníkem Tore T. Sandbakkenem a kontrabasistou Adrianem Fiskumem Myhrem své album AMOEBA’S DANCE (Animal Music, 39:43, 2010) zahajuje dravě skladbou svého kapelníka Freebop, což okamžitě evokuje blížící se návštěvu Vijaye Iyera. Následující repertoár představí Procházkovu úctu k celé té plejádě geniálních hardbopových klavíristů v širokém oblouku, jehož těžištěm je Thelonious Monk. Zmíněnou úctu dokládá i zařazení převzatých skladeb, čemuž se tuzemská mladá generace dost vyhýbá. Jsem přesvědčen, že právě vlastní podání takových skladeb nabízejících desetiletím prověřené melodické a harmonické zajímavosti, případně rytmické vzorce, dávají muzikantům punc dospělosti. Bez poznání kořenů nelze dozrát. Na albu se setkáváme hned dvakrát se skladbami pianisty Herbieho Nicholse (1919–63, mj. autor Lady Sings The Blues). V bopově svěžích skladbách Cro-Magnon Nights a Skidoo ze hry tria čiší improvizační radost a uvolněnost. Obě skladby, zrovna tak název Procházkova alba, jsou z Nicholsových trií The Third Worlds z roku 1955–56 (2LP, Blue Note). K zásobníku standardů moderního jazzu patří také Liebeslied Kurta Weilla a Una Muy Bonita Ornettea Colemana z alba Change Of The Century (1959). Nejmladším převzatým titulem je Etude Paula Motiana z alba Psalm (1981). V Procházkově Sketch vnímáme ozvěnu ,janáčkovského blues‘, což souzní s Nicholsovým vztahem k Bélovi Bartókovi. Zajímavý dialog vede basa s klavírem doprovázeny ,vrzajícím‘ činelem v Time. Procházka už ve Vertigo Quintetu naznačil, že se stává předním pianistou současné české scény.
Problémem střední a starší generace je, že za nimi nestojí zavedený vydavatel, který by soustavně a koncepčně mapoval jejich muzikantské kariéry. Nahrávky tak vznikají náhodně u různých vydavatelů, například z koncertů řady Jazz na Hradě. Karel Růžička, významný pianista a skladatel našeho moderního jazzu, dnes také pedagog, sestavil pro svůj loňský koncert na Hradčanech mladé septeto, navíc s hostujícím synem Karlem protřelým dlouholetým hraním v newyorských klubech. Ke svému klavíru tak přidal až orchestrální zvuk díky dechové sekci tvořené trumpetistou Miroslavem Hloucalem, trombonistou Přemyslavem Tomšíčkem a saxofonisty Davidem Vrobelem a Rostislavem Frašem. Rytmiku s Růžičkou tvořili členové jeho tria, basista Josef Fečo a bubeník Radek Němejc. Výsledkem je dokonalé a strhující podání skladeb Růžičky staršího (letos 2. června oslavil sedmdesátku), jeho syna a několika standardů (Thiele mansovo Bluesette, Rollinsovo Oleo, zde správně rozdivočelé, a Ellingtonovo C Jam Blues). Ze synovy tvorby zaujme strhující téma Flight. Proslulé Medové koláčky Růžičky st. jsou hitovým tématem srovnatelným se Zawinulovým Mercy, Mercy, Mercy a jen izolovanost našeho jazzu v minulosti je nedostala do jazzového světa. Výborné album, skvělí sólisté, příjemný výběr repertoáru.