Recenzní rubriky našich časopisů poskytují z jazzu chaotické, zcela náhodné informace. Existují tyto důvody: Nezájem redakcí o jazz obecně. Míra ochoty vydavatelů poskytovat recenzní desky. Neexistence specializované ho periodika, které by bylo informačním vodítkem. Kulturní rubriky postihnou jen ojedinělosti, obvykle ve vztahu s koncertem v tuzemsku, případně s úmrtím jazzové hvězdy. Kdo chce vědět více, musí si objednat renomovaný zahraniční časopis. Klipovitost a faktografická nedůvěryhodnost netových informací, za nimiž nestojí žádná autorita, každého neuspokojí. Co by mělo fungovat zcela bezproblémově, je stoprocentní informovanost o domácí produkci. Důvodem není reklama, ale ucelenost přehledu, který je oporou celé jazzové obci. Jazzové kapely jako odpověď na devalvaci hudby ve veřejném prostoru se chvályhodně množí, mnohé si vydávají alba samy, s omezenou možností prezentace. Často se s nimi setkají jen návštěvníci koncertů.
To jsou také důvody, proč se úvodem vracím i ke staršímu albu Madfinger EASY (Arta/2HP, 2005, 51:23). Jedná se o čistě autorské album, pod jehož hudbou je kolektivně podepsaná kape la jako celek, převážně anglické texty si napsala sama zpěvačka Markéta Foukalová. Název alba přesně vystihuje náladu a stylovost hudby. Sólistická úspornost posouvá nahrávku k šuplíku spíše písničkových jazzových prezentací, což v tomto případě znamená po zorně si užívat vokálních kvalit Markéty Foukalové. Převládajícím zvukem je decentně rockující ,fusion‘. Skvělým vzorkem jejich hudby je skladba Fine Man s tropickou náladou, významně ovlivněná cooljazzovým hlasem tenorsaxofonu Matouše Kobylky. Nazvat skladbu Summertime shodně s Gershwinovými se v jazzu snad žádný autor mimo Foukalové zatím neodvážil. Na klávesy hraje David Walter, na kytaru Viktor Jer man, na baskytaru Radim Genčev, rytmus udává bubeník Ondřej Pomajsl za podpory perkusí naprogramovaných Pavlem Větrovcem mladším. Naprosto nechápu, že tato hudba nezní běžně v rozhlase.
Snad za to může všeobjímající world music, v níž rytmicky a melodicky dráždivá hudba ibersko-africké ho kulturního fúzování má své důležité místo, zřejmě své vykonal Buena Vista Social Club. Faktem je, že jihoamerické a karibské vlivy zajímají dnešní muzikanty přímo programově. Vynikající ukázkou je album akustického kvarte tu Cuban Summer ACROSS THE FEE LINGS (Arta/2HP, 2006, 55:30) pianisty Ondřeje Kabrny s kontrabasistou Tomášem Liškou, saxofonistou Markem Prokopem a bubeníkem Janem Dvořákem. Svébytné provedení důkazu, že i historie našeho jazzu tyto rytmy milovala, je úvodní Carioca Sol Y Umbra Jaroslava Ježka. Melodie oblíbené instrumentálky dřevních dob rock’n’rollu Tequilla a geniálního swingového ellingtonovského, Kabrnovým kvartetem dramaticky pojatého standardu Caravan, podtrhují nad časovou svěžest těchto songů. Ve stínu nezůstává ani autorská část repertoáru, především Liškova Lesson No.5 či Kabrnova plážově zasněná The Girl From Prague. Všichni čtyři jsou výteční sólisté a s chutí si pohrávají s tématy ve svých improvizacích. Svou chválu nijak nekořením nadsázkou.
Už od roku 2003 působí na scéně západočeská kapela Jazz Mistake, v níž se sešli mladí muzikanti nejrůznějších žánrových zkušeností. Jedná se výhradně o autorské dílo odvíjející se především od nápadů výborného kytaristy Jana Dolejše a Václava Greifa hrajícího na altsaxofon a klarinet. V roce 2006 nahráli ve studiu ZUŠ Holýšov své úvodní album KOCOUR V KUCHYNI (AVIK, 2007, 49:45), na němž se ještě představuje klávesista Tomáš Ibehej, baskytarista Ivan Habernal a bubeník Břetislav Veverka. Jestliže novým kapelám s lehkým latinským apetitem obvykle nepřipisuji vliv Stana Getze, Charlieho Byrda, A. C. Jobima a plejády dalších z přelomu padesátých a šedesátých let, v případě této party tak cítím. Jejich mainstream je však přeci jen obsažnější – vedle samby Bossa Chica zařadí klidně zvukově rockově přežvykující kytaru v Die Schieze, aniž by to v proudu jejich muziky působilo rušivě. Když poslouchám Dolejšova sóla, například v In a Hurry nebo v Maybe I’m Looking For You, je mi jasné, že tuzemská jazzová špička se bez něj v budoucnu neobejde. Album končí Dolejšovou úsměvnou skladatelskou valčíkovou perličkou Adiós, Mi Amor, tančenou kytarou s klarinetem. Potěšitelná novinka s mnoha přísliby!
Série živých záznamů z koncertů Jazz na Hradě přinesla další dva portréty. Jedním je úplná novinka pro naše publikum, druhá připomíná vydavatelskou neschopnost domácí scény věno vat se průběžně tvorbě důležitých osobností českého jazzu, k nimž řadím hráče na trubku a křídlovku, také skladatele, Michala Geru. Teprve třetí album Gera Bandu od vzniku v roce 1981 je s jednou výjimkou živou nahrávkou druhé ho alba Magomania z roku 1995. Bylo to tak, slovy kapelníka, že chtěli na Hradě zahrát své nejoblíbenější vlastní věci. Nezbývá než podotknout, že tyto letité skladby – Gerovy Duben, Alarika a Magomanie, kytaristy Petra Zemana Berenika a Mr. D., zrály po celý čas spolu se svými tvůrci. Významně se na tom podílí rovněž dosud nejmenovaní stálí členové bandu kontrabasista Vít Švec a bubeník Pavel Razím. Album MICHAL GE RA BAND (Multisonic, 2007, 45:04) je zdařilým portrétem jednoho z nejstálejších hvězdných týmů našeho jazzu.
Úplnou novinkou našemu publiku je díky účinkování na Hradě záznam PAVEL PEŠTA RE-BOP QUINTET (Multisonic, 2007, 62:22). Vlastně to není tu zemská záležitost, basista od nájezdu Varšavské smlouvy žije ve Švýcarsku a muzikanti jsou jeho dnešními krajany. Jméno Pavla Pešty ale není pro historii naší hudby zcela zanedbatelné. Svými počátky je svázán s avantgardou pražského rocku, když byl baskytaristou proslulé Primitives Group v druhé půli šedesátých let, přímé to předchůdkyni PPU. Další zajímavostí jeho kariéry je v exilu postupný přerod z rockového muzikanta na ryzího jazzmana, včetně přechodu na kontrabas. Peštova hudba, kterou pro svůj ansámbl sám píše a aranžuje, vychází především z hard bopu. Kvinteto tvoří už delší čas špičko ví mladí hudebníci, altsaxofonista a flétnista Manuel Gesseney, tenorsaxofonista a sopránsaxofonista Guillaume Perrett, klavírista Mathieu Rossignel ly, bubeník Bruno Duval. Téměř stálým hostem kvinteta je ještě výborný trumpetista Christian Magnusson z předchozí sestavy. Hrají živou, odvázanou, skvělou muziku. Peštova témata zaujmou už při prvním poslechu.
První album varhaníka Ondře je Pivce Don’t Get Ideas (Cube/Metier, 2005) mě zaujalo, letošní Ondřej Pi vec/Organic Quartet: NEVER ENOUGH (Animal Music/Sony BMG, 2007, 47:29) mě nadchlo. Když jsem kapelu poslouchal v přeplněném Agharta Jazz Clubu na křtu novinky a sledoval nadšené publikum, v duši se mi vynořil blahý po cit, který jsem někdy na konci šedesátých let prožíval při nahrávání koncertu Jacka McDuffa z roku 1965 z rozhlasu. Mimochodem, z českého FM vysílání. Hudba, vyvěrající ze soulového proudu hard bopu, plná bluesové nálady, se samozřejmým swingem, ale nevyhýbající se ani rytmickému ovlivnění latinou. Což v souhrnu tvoří charakter hudby komorních seskupení kolem jazzových varhaníků. Nepochybně je Ondřej Pivec o něco dál, neboť mohl poslouchat řadu pozdějších mistrů Hammondek, kteří přinášeli nové nápady. A to není tak snadné, poněvadž tento nástroj, obdobně jako varhany klasické, má svá omezení, daná tvorbou typického zvuku. Osobitý jazzový varhanní sound tvoři Ondřej Pivec společně se skvělým kytaristou Liborem Šmoldasem a bubeníkem Tomášem Hobzekem. McDuffovým Jimmem Forrestem či Redem Hol lowayem je zde tenorsaxofonista Jakub Doležal, ve dvou skladbách hrající pro změnu na altku. Ve dvou skladbách je orchestrace břesknější díky hostujícímu saxofonistovi Luboši Soukupovi a pozoruhodnému trumpetistovi Miroslavu Hloucalovi. Repertoár sestavený z vlastních skladeb Pivce, Doležala a Šmolda se doplňuje standard Neala Heftiho Li’l Darlin’. Ten je se závěrečnou otextovanou a přearanžovanou titulní skladbou z předešlého alba, s mluvnicky upraveným názvem Don’t Get Any Ideas, zpívaný Ondřejem Pivcem. Generační inspirace Jamiem Cullumem, nebo objevování vlastní cesty ke swingové mu zpěvu?
